PŘÍMO ZE ŠPANĚLSKA | Po horkém dnu na svahu se snowboardkrosařka Eva Samková usadila pod pálivé slunce přibité skobou na modré obloze na terase hotelu Monachil v Sierra Nevadě. Měla za sebou těžké úvodní dny světového šampionátu ve víc než dvoukilometrové výšce nad mořem. Na náročné trati, na níž závodnice často padaly, si nakonec vybojovala první místo v kvalifikaci a nejvýhodnější pozici pro nedělní závod.
Byla trať nebezpečná?
„Spíš je to takové, že když to nevychází, tak člověk s sebou někde řízne. Myslím, že to je hodně dané i podmínkami obecně, že sníh je mokrý a hluboký... Pocity jsou takové smíšené, přijde mi, že jsem si ani nezasloužila vyhrát. (úsměv) Ne, to ne.“
Jak dlouho vám trvalo si na nezvykle velkou a rychlou trať zvyknout?
„V tréninkové jízdě jsem projela poprvé celou trať. Druhou tréninkovou jízdu jsem zastavila, protože mi tam vjela jedna holka. Pak jsem zmeškala start kvalifikace, protože se to tu organizátoři snaží tak urychlit, že jezdci nestihli dojet nahoru. Vyrazila jsem do první kvalifikační jízdy a v předposlední klopence mě zastavili, protože holka přede mnou se rozsekala. Tak jsem jela re-run, to se nakonec povedlo časově. Ale pocit jsme z toho měla hrůzostrašněj.“
Proč? Přece jste vyhrála...
„Nějak se s tím nedokážu srovnat, v první klopence brzdím, nebo to tak šméřím, pak jsem skočila úplně doleva a vracela se do klopenky. Spíš nechápu, že to dopadlo. Tahle trať je v porovnání s letošními určitě nejtěžší.“
V čem?
„Pro mě je nejtěžší v tom, že je to vysoko a dlouhé, takže dole bolejí nohy. Ale tam už je to jednodušší. Spíš podmínky jsou úplně jiný. V La Molině jsme měli klopenky ve finále krásně čisté, teď to tady člověk různě loví.“
Nepřipomíná vám to příběh z olympiády v Soči, kde jste v trénincích taky padala a nakonec jste získala zlato?
„Já si po včerejším tréninku říkala, že i když jsem neprojela trať, tak v Soči jsem ji neprojela dva dny, tak je to v klidu. A dneska ráno to bylo super. Koupila jsem si lístky na jeden koncík a říkala si: Den začíná skvěle! A pak v té první jízdě to nebylo zas tak špatný. Ale nějak mě to mé ježdění úplně nenadchlo. Trochu se to seklo na tom, že jsem furt bojovala s tou první klopenkou, ve spodní části jsem skákala doleva a furt jsem to tam ladila. To jsou dvě kritická místa.“
Nepřemýšlely jste s ostatními závodnici o protestu, aby pořadatelé trať upravili?
„Ne, když to projedou kluci, tak to víceméně nějak projedeme. My poznáme, jestli trať nedávám, protože blbě jezdím a špatně stojím, nebo protože jedu dobře a furt to nevychází. Tohle byl spíš případ, že já jsem nebyla ve formě.“
Jste po těžkých prvních dnech hodně pobouchaná?
„Já si vždycky říkám, že je to dobrý, když popadám v tréninku. Že si to vyberu do závodu. Kdyby to nebylo dramatické, tak by to nebyla taková zábava. Člověk tam musí mít lehký drama. Myslím, že když si člověk zkusil pár takových věcí, že to zvládnu i v kritičtější situaci. Člověku to dodá odvahu a dobrou náladu, že umí zajet i v období, kdy mu není nejlíp.“
Dá se na téhle trati vymyslet podobná finta jako před měsícem ve Feldbergu, kde jste vyhrála po schválně zpožděném startu?
„Pozdní start to asi nebude. Nejsem zase tak vepředu, o dvě desetiny, to je třeba třicet centimetrů, ani ne... Ale ta delší a techničtější trať je dobrá v tom, že člověk má na víc místech kde získat, když se mu to povede, a o to víc zvětšovat náskok. Na druhou stranu oproti třetí holce jsem měla šest desetin, což už je docela dost na to, že jsem jela příšerně. Když pojedu v závodě normálně, tak to docela půjde.“
