Plážový fotbal: Nůžky, akrobacie a žádné zákeřnosti

Stačí zajít s kamarády k vodě, vyndat kouli z batohu, z ručníků si udělat branky a máte parádní zábavu – plážový fotbal. Co na tom, že to nevypadá jako v televizi. „Plážák“ má základ ve fotbale a krmí se popularitou díky stejným principům, ze své úžasné jednoduchosti.

„Člověk se při tom skvěle vyblbne, navíc je to vynikající příprava i na velký fotbal,“ říká Martin Dlouhý, opora české reprezentace v plážovém fotbalu i ve futsalu.

„Plážák“ se kvůli neurovnanému a hrbolatému terénu hraje hlavně vzduchem. A přesně v tom tkví kouzlo a přitažlivost tohoto sportu. Nikde jinde totiž neuvidíte tolik nádherných kombinací nad zemí a tolik akrobatických kousků jako tady.

„Je to hlavně o těch parádičkách, o tom pobavit diváky. Za zápas dám sám i třeba desetkrát nůžky a je to pořád stejná radost, i když se tolik nepovedou, protože sebou fláknu do měkkýho,“ směje se Dlouhý.

Tohle umění je přece jen velmi náročné na techniku. Nejen na míčovou, ale také na pohybovou. Zatímco při pohledu na profíky vypadá celý problém dost rutinně, realita je pro nezkušené začátečníky zdaleka jiná.

„Začátky jsou hrozně těžký. Tím spíš pro velký a těžký hráče, jako jsem já,“ popisuje Dlouhého dvoumetrový spoluhráč z reprezentace Martin Boček, který současně hraje profesionálně německou fotbalovou Oberligu.

Výhodu tady mají lehkonozí a menší fotbalisté. Snadněji se pohybují, neboří se tolik do písku, jsou rychlejší. „Dělám plážák tři roky a rychle jsem si na těžší terén zvyknul. Přes hlavu dovedu střílet úplně v pohodě, i když je pravda, že třeba Marťas (Dlouhý) to má se svojí subtilnější postavou jednodušší,“ vypráví Boček.

Tenhle mladý sport, jehož oficiální pravidla vznikla v roce 1992, má ještě další specifikum. Oproti fotbalu je téměř nekontaktní, hráči se obíhají, nezajíždějí do sebe, skluzy neexistují.

Typické kopy:

Nůžky Přes hlavu nebo se do nich „položit“. Plážový fotbal zdobí především tenhle kop. Nejlepší hráči ho dokážou skrýt do poslední chvíle a zvládnou ho, i když jsou na místě a mají na zádech nalepeného obránce. Přišlápnou si míč, pak ho špičkou podeberou tak, aby si ho nadzvedli kousek nad hlavou a „zastřihají“. Přímý kop Přímé kopy jsou v „plážáku“ spojeny s tradičním rituálem – stavěním tzv. pyramid, vyvýšených kopečků, ze kterých jsou exekutoři schopni dát branku klidně přes celé hřiště. „Můžete si to postavit jak vysoký chcete, nebo si jen uhladit terén a kopat z roviny, to je na vás. Za Itálii hraje borec, který si stavěl pyramidu celou minutu až někam do půl metru. Kopal to z lehu ze strany. Byly to strašný rány a dával z toho hodně gólů,“ říká Dlouhý. Rozehrávka po gólu Jelikož při plážovém fotbale padá poměrně dost branek, je tenhle kop k vidění docela často. Je ale celkem obtížný na provedení. Hráč stojí nad míčem připravený rozehrát, zdvihne ho špičkou svému spoluhráči a ten ho z první trefí… Anebo taky ne. Navíc jakmile první fotbalista zvedne balon, rozbíhají se protihráči a je těžké je netrefit.

Přesto je ale poměrně snadné přijít ke zranění. „Není to tvrdý, přesto se občas objeví nakopnutá holeň, ukopnutý palce, ale žádný zákeřnosti. Jo a písek v očích, to je hodně častý,“ vypichuje Dlouhý nepříjemnou situaci, kterou musí řešit především brankáři.

Sám si pro větší pohodlnost pořídil speciální vychytávku – speciální obuv na plážový fotbal. Pravidla totiž nedovolují hráčům nic jiného než právě tu, tejpovací pásku nebo klasicky naboso.

„Když se hraje v zimě v nafukovačkách, tak stejně střechou to počasí projde a písek je pak strašně studenej. A já nechci bejt zbytečně nachcípanej. Hra je v nich pro mě příjemnější,“ popisuje Dlouhý obutí, které vypadá jako o trochu silnější ponožka a nad kotníky se utahuje řemínkem.

V čem ale plážový fotbal svého staršího a rozmáchlejšího příbuzného válcuje, je náročnost na fyzickou kondici. Oficiálně se hraje 3 x 12 minut se čtyřmi hráči v poli a jedním brankářem, a i když je to daleko kratší doba než ve fotbale, brodit se přes půlhodiny pískem a stříhat při tom ještě akrobatická čísla, to je pořádný záhul. I proto se střídá hokejově, na lavičce může být maximálně pět dalších hráčů.

„Fyzickou kondici tenhle sport enormně zlepšuje, nabíráte navíc dost svalové hmoty. Můžu vám říct, že po zápase v plážáku jsem leckdy víc utahanej než po fotbale,“ vypráví Dlouhý.

„Beach“ má svojí Mekku v Brazílii, tam tenhle sport vynalezli. Obrovsky populární je také v Itálii, kde běží profesionální soutěž. Ale i v Česku se „plážák“ rozmachuje.

Sice pozvolna, základnu tvoří dvě stovky registrovaných hráčů, ale tím, že k němu inklinují i známější postavy z fotbalového nebo futsalového světa, dávají tomuhle mladému odvětví slušnou budoucnost.

Pravidla:

Hraje se 3 x 12 minut (na mistrovství ČR byl čas upraven na 3 x 7 minut), v poli je v jednom týmu čtyři hráči plus brankář a na lavičce může být dalších pět fotbalistů. Jsou povoleny malé domů. Po červené kartě odchází hráč do kabin a tým hraje dvě minuty v oslabení, pak vyloučeného nahrazuje jiný hráč. Uděluje se i modrá karta, která hráče vyloučí dočasně na dvě minuty a pak se může vrátit zpět do hry. Když zápas končí remízou, nastavují se tři minuty a platí pravidlo zlatého gólu, pak přichází na řadu případné penalty. Hřiště má rozměry 26 – 28 x 35 –37 metrů, branka je velká 2,2 x 5,5 metrů.

Očima redaktora:

Že to půjde samo, že to bude vypadat tak krásně jako od nejlepších borců, a že pády do písku nebolí, z toho vystřízlivíte poměrně brzy. Při 92 kilogramech se člověk boří, ani neví jak. Pro srovnání: Smečařský dosah v šestkovém volejbalu mám 3,1 metru, na písku je to skoro o čtyřicet centimetrů méně. Takže jsem byl celkem rád, když jsem se položil z boku do míče, který byl zdánlivě nízko (cca 1,80m), že jsem odešel po svých. Pády do písku by bolet neměly, přesto se může velmi lehce stát, že spadnete nešikovně. Přece jen to s kostrou pořádně hodí, když sebou plácnete, a když si pod sebe ještě schováte ruku, kosti chrastí. Chce to prostě trénink, chce to vydržet, i když vám to ze začátku nepůjde (a ze začátku vám to určitě nepůjde) a pak se můžete bavit něčím, co skutečně zábavné a přitažlivé je.