Pákařka Rebeka Martinkovičová (19) je šampionkou ve sportu, který je u nás stále známý spíše z prostředí hospod a barů. Z tvrďáckého zápolení, v němž si muži dokazovali, kdo má větší sílu, je dnes oficiální sport. Své šampionáty mají pravidelně i ženy, na kterých se v poslední době začíná velmi výrazně prosazovat rodačka z Bratislavy.
Jak ses dostala k tomuto netradičnímu „mužskému“ sportu?
K armwrestlingu jsem se dostala díky tělocvikářce a škole, kde se konala klání mezi třídami. Tam jsem zjistila, že mám přirozenou sílu. Přetlačila jsem všechny nejsilnější dívky, díky čemuž se mi podařilo postoupit do soutěže Silná ruka středních škol. V krajském kole jsem skončila na 3. místě, a tak jsem postoupila do celoslovenského kola, kde jsem se umístila na celkovém 2. místě.
Věnovala ses tehdy nějakému sportu?
V té době jsem se věnovala hlavně atletice, konkrétně sprintu. O páce jsem toho příliš nevěděla a byla jsem zvědavá, jestli má tento sport své asociace, kluby, tréninky. Hned druhý den po soutěži Silná ruka jsem si dohodla trénink v klubu v Senci.
Co tě na armwrestlingu tolik zaujalo?
Na základní škole jsem celkově inklinovala ke sportům. Reprezentovala jsem školu v basketbalu, volejbalu i v atletice. Po soutěži Silná ruka ve mně trenér uviděl potenciál a chtěl, abych začala vrhat koulí. S tím jsem se nedokázala ztotožnit, a proto jsem se k rozvoji svého talentu rozhodla vyzkoušet právě páku.
A povedlo se?
Myslím, že ano, protože se mi výsledkově daří. Páka mě baví a naplňuje. Sportovec do toho musí vložit srdce, duši, musí s tím být plně ztotožněný. Kromě toho si musí především věřit. To je základ, jen tak můžete dosáhnout dobrých výsledků.
Jaké je to fungovat v „chlapském“ a mnohem drsnějším světě?
Když jsem začínala, považovala jsem ho za drsnější, ale díky nám ženám přece jen trochu zjemněl. Ve společnosti však panují předsudky a zažité stereotypy, lidé si tak často myslí, že páku dělají pouze mohutné a velké ženy. Armwrestling přitom nabízí mnoho kategorií. Od 50 kg až po 80 kg a více, kde soutěží krásné ženské s hezky vypracovanými těly. Na nezasvěcené může páka působit „siláckým“ dojmem, jakmile ale člověk vidí soutěž na vlastní oči, vnímá to jinak.
V jaké kategorii jsi nyní?
Teď jsem v nové kategorii juniorek do 21 let. Tento mezistupeň je pro juniory velmi výhodný, přestup mezi seniory by pak neměl být tak náročný. Už při mém prvním startu v této kategorii se mi podařilo přivézt dvě zlaté medaile ze zářijového mistrovství světa v litevském Vilniusu.
Musíš si před zápasem sledovat ještě něco kromě váhy?
Teď mám asi kilo přes limit ve své kategorii, což naštěstí není mnoho. Jsem zastáncem postupného hubnutí, jinak tělo zároveň s kily ztrácí také na síle. Kromě váhy pravidla určují také to, že během zápasů nesmíme mít rozpuštěné vlasy a nehty musejí být krátce zastřižené – nalakované nevadí.
Co je podle tebe v tomto sportu obzvlášť důležité?
Velmi důležitá je síla. To je základ, který tvoří hlavní složku úspěchu. Páka však překvapivě nestojí jen na hrubé síle, musíte to mít srovnané v hlavě, svou roli hraje také technika a taktické uvažování. Je to zkrátka jedno s druhým, podobně jako v jiných sportech.
Probíhaly začátky na soutěžích hladce?
Pamatuji si, jak jsem začínala a na prvních soutěžích jsem plakala, protože jsem skončila poslední. Každá soutěž mě však posunula o něco dál, protože jsem získala novou zkušenost a zapracovala na technických chybách, které jsem dělala za stolkem.
Který zápas byl tím prvním, v němž jsi na sobě viděla výsledky dosavadní průpravy? Nebo jinak, kdy jsi zaznamenala první výraznější úspěch?
Mým prvním úspěchem byla Senecká ruka v roce 2012, která se koná vždy v březnu. Jde o nejprestižnější soutěž na Slovensku, jíž se někdy přezdívá také „malé mistrovství Evropy“. To proto, že na Seneckou ruku jezdí hodně kvalitních závodníků ze zahraničí. Můj první velký úspěch byla výhra v zápase s Kazachstánkou Jekatěrinou Tarasenkovou. To mi dodalo víru v sebe sama.
A následovala další ocenění…
Po úspěchu na soutěži Senecká ruka následovalo mistrovství Slovenska juniorů. Tam jsem poprvé získala dvě zlata za výkon pravou, respektive levou rukou. Díky tomu jsem si zajistila vstupenku na své první mistrovství Evropy v polském Gdaňsku, kde následoval další úspěch: podařilo se mi stát se mistryní Evropy v zápasu levou rukou a vicemistryní Evropy v zápase pravou rukou.
Jaké zápasy jsi absolvovala v poslední době?
Naposledy jsem závodila v září tohoto roku (2014) na mistrovství světa v litevském Vilniusu, a to v nové kategorii juniorů do 21 let. Tam jsem poprvé v kariéře vybojovala tzv. double, což je zisk dvou zlatých medailí na obě ruce. Je to úspěch, protože je to náročné a ne každému závodníkovi se něco takového podaří. V květnu tohoto roku (2014) to bylo mistrovství Evropy v ázerbajdžánském Baku, odkud jsem si přivezla zlatou medaili za výkon pravou rukou a stříbrnou medaili za výkon levou.
Kdo je tvým sportovním idolem? Máš spíše chlapské nebo ženské vzory?
Můj vzor byl odjakživa především americký plavec Michael Phelps. Z atletiky zase obdivuji Usaina Bolta, což je neskutečný chlap a sprinter. Dokázala bych samozřejmě vyjmenovat i další, protože vím, co sport obecně obnáší.
Máš i nějaký ženský vzor?
Z žen sportovkyň obdivuji například Dominiku Cibulkovou, Anastazii Kuzminovou a Serenu Williamsovou.
Co všechno jsi ty osobně musela obětovat kvůli sportu?
Nemyslím si, že bych něco obětovala. Pro mě je čas strávený sportem dobře stráveným časem. Jistě, nemám tolik volna, jako většina mých vrstevnic, podstatné ale je, že mě armwrestling baví a naplňuje.
Zažila jsi nějaká bolestivá zranění?
Musím zaklepat, ale žádná zranění nebyla. Pravdou je, že po soutěžích mívám pravou ruku trochu namoženou, jinak si ale nemůžu stěžovat.
Armwrestleři i armwrestlerky jsou většinou statnější postavy, ty působíš jako útlá dívka. V čem vidíš svou nejsilnější stránku?
V takovém mixu tří atributů: genetiky od rodičů, síle získané tréninky a v silné psychice, s níž mi pomáhá máma. Učí mě, že si musím věřit, aby to všechno fungovalo.
Osvojila sis díky páce drsný chlapský humor?
Zpočátku jsem se styděla, když jsem vešla do tělocvičny a byli tam samí chlapi. Tomuto sportu se totiž věnuje poměrně málo žen. Časem jsem si na to ale zvykla a musím říct, že závodníci v páce jsou velmi fajn, rozumíme si.
Jak moc tě změnilo závodní prostředí armwrestlingu?
Nejvýraznější změnu vnímám v proměně vlastní osobnosti. Dřív jsem bývala velká stydlivka, což se díky páce výrazně zlepšilo a nadále zlepšuje. Bonusem je, že mohu cestovat po světě a vidět různé země. Poznávám nové lidi, nové kultury…
A co soukromí? Zbývá ti kromě tvrdého tréninku čas i na něco typicky ženského?
Velmi ráda vařím a peču. Mám ráda i zahradní a interiérový design. Také ráda čtu, sleduji filmy, poslouchám hudbu, s chutí se ve volném čase věnuji rovněž umění a fotografování. Nejsem diskotékový typ, ale s oblibou se pohybuji ve společnosti a ráda se bavím.
Jak si udržuješ svou ženskou jemnost?
Myslím, že je vždy jen na vás, zda podlehnete tlaku okolí, nebo ne. Každý sport je něčím specifický a panuje v něm určitý žargon, já se ale snažím zůstat citlivá a přátelská. Chci si zachovat svou tvář, nehraju si na arogantní drsňačku. Snažím se být taková, jaká jsem vždy byla, za stolkem i v civilu.
Jsi zvyklá se líčit?
Maluji se jen zlehka, občas si dám make-up a řasenku. Nejsem zastáncem výrazných stínů. A jestli bych si troufla na modeling?
No schválně…
Spíše ne, protože to musí mít člověk v sobě. Ráda fotím ostatní, ale sama bych nebyla dobrá modelka. Člověk na to musí mít dispozice, a protože mám kamarádky modelky, vím, že je to náročná práce.
Dobrá "křupavá" čokoláda je pro tebe energie nebo zlozvyk?
Já zbožňuji sladkosti, ale tento sport mě naučil, že když nesmím přijímat, nepřijímám. Někdy je těžké odolat, musím se však kontrolovat a sledovat si váhu. Po soutěžích si všechno vynahradím a dopřeji si.
Proč ses zapojila do projektu Milka: „Ženy jinak. Jakože, cože?!“?
Velmi mě potěšilo, když jste mě oslovili. Díky tomu mohu armwrestling přiblížit společnosti. Páka je pro spoustu lidí velká neznámá. Věřím, že když lidé poznají kouzlo tohoto sportu, pochopí, že to není jen zábava pro drsňáky, že páku dělají i ženy, které jsou jemné, ženské a často i úspěšné.
Adrenalinový víkend pro ženu, která splní všechny výzvy
Projekt „Ženy jinak. Jakože, cože?!“ představuje příslušnice něžného pohlaví, které mají atypická povolání a koníčky. Soutěžící mohou posílat své selfies v neobvyklých rolích a vyhrát sladké odměny v podobě čokolád Milka se sušenkou LU či krekrem TUC, jenž reprezentují netradiční kombinace stejně jako ambasadorky projektu. Autorka té úplně nejlepší fotografie si pak vychutná adrenalinový víkend na Žižkovské věži s ubytováním v ONE ROOM HOTELu s all inclusive servisem. Více na www.troufnisinajemnost.cz
Rebeka ve zkratce:
- Prvním velkým úspěchem mladé Slovenky bylo vítězství na soutěži Senecká ruka 2012, jenž je kvůli každoročně silnému obsazení považována za „malé mistrovství Evropy“.
- Z ázerbajdžánského Baku, kde se v květnu 2014 konalo juniorské mistrovství Evropy, si přivezla zlato, a na následném světovém šampionátu v září loňského roku dokonce dosáhla na tzv. „double“, což je zisk dvou zlatých medailí za levou i pravou ruku.
- K amrwrestlingu, jak se tomuto sportu říká v zahraničí, se dostala díky své tělocvikářce, která si všimla jejích silových předností. Už odmalička aktivně sportuje, vyzkoušela si atletiku i míčové sporty a jejím velkým vzorem je americký plavec Michael Phelps.
