Hvězdná nadhazovačka Pecková: O Japonsku i hodech o rychlosti 110 km/h | iSport.cz
Ivo Pospíšil
3. května 2020 • 19:49

Hvězdná nadhazovačka Pecková: O Japonsku i hodech o rychlosti 110 km/h

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Baník - Plzeň: Tohle mohla být geniální rozlučka! Baroš v samotném závěru mohl rozhodnout utkání
Sparta - Jablonec: Nádherný gól! Karabcova skvělá přihrávka a Hložkův gól patičkou, 1:0!
VŠECHNA VIDEA ZDE

V mládí sledovala ráda Terminátora a míče nyní z jejich rukou létají ve stylu „Hasta la vista, baby“! „Já a postrach? Zaslechla jsem to. Můžu být ale ještě lepší,“ říká česká softbalistka Veronika Pecková, jež už ve 23 letech patří k nejlepším nadhazovačkám v Evropě. Aktuální angažmá v Japonsku z ní dělá jednu z mála profesionálek ve svém sportu. A to tato blondýnka hrála i na klavír.



Mise v Japonsku, to měl být její splněný sen. Utkat se s nejlepšími sofbalistkami na světě, hrát před plnými tribunami… Jenže pandemie koronaviru vše změnila. „Místo jara začne liga až v září a i tréninkové centrum máme do 6. května zavřené. Stále však mám za sebou dva měsíce přípravy, které mi tu hodně daly,“ hlásí nadhazovačka Veronika Pecková. Dobude po Evropě i svět?

Jak Japonci zvládají, že se jim o rok odložily olympijské hry?
„To nedokážu úplně říct. Spoluhráčky anglicky nemluví a já pro změnu zase neumím japonsky, čili se o tom moc nepobavíme. I z toho důvodu tu mám svou překladatelku. Myslím ale, že je to mrzí. Všichni se na to těšili a teď se vše zastavilo. Nicméně tu ty události zvládají dobře. Že by byly třeba nějaké fronty v obchodě, to ne. Není zde žádná panika.“

O asijských národech je známo, že jsou dost disciplinované. Sedí vám to, nebo jste bohém?
„Vyhovuje mi to. V minulých dvou letech jsem hrála na Tchaj-wanu, kde jsou lidé podobní a je tam hodně tréninků. Mám to ráda. I proto jsem chtěla jít do Japonska, kde je to ještě o level výš.“

Vaše cesta až do jednoho z mála profesionálních týmů na světě je navíc dost zajímavá. Není tajemství, že jste v dětství dělala i hasičské sporty. Vzpomenete si na to ještě?
„Ano, ale jsem ráda, jakou cestu jsem si nakonec zvolila. Mám ráda cestování a díky softbalu jsem už viděla půlku světa, což mi přijde neskutečné. Měla jsem v dětství víc kroužků a je pravda, že mi možná chybí víc volného času, ale vím, že jsem udělala dobře.“

Prý jste hrála i na klavír.
(směje se) „Hrála, ale moc mě to nebavilo. A tím, že jsem vedle něj chodila na softbal, jsem neměla moc času na cvičení, takže jsem hrála jen jednou týdně na hodinách. Nakonec mě přestalo bavit si vymýšlet nějaké výmluvy, a tak jsem s tím skončila.“

Co tedy rozhodlo pro softbal? Pomohlo, že pocházíte právě z Ledenic, kde tento sport frčí?
„Ano, když žijete na malém městyse a znáte někoho, kdo ten sport dělá, tak se stává, že se tím inspirujete. A v mém případě to byla sestra. Takže se jednoho dne stalo, že se rozhodla hrát softbal a já jako mladší sourozenec jsem chtěla dělat to, co ona.“

Váš kolega z reprezentace Michal Holobrádek mi minulý rok prozradil, že své první hody trénoval v dětství na parkety ve škole. Kam jste házela vy?
„My to měli asi snazší. Tím, že jsme měli v Ledenicích tělocvičnu, házela jsem už do sítě. A to se doteď nezměnilo. Byť se náš venkovní areál vylepšil, v zimě se trénuje v tělocvičně i teď.“

Takže stížnosti od sousedů, že jste jim během tréninků hodila míč do oken, nehrozily?
„To ne. Tím, že bydlím asi pět minut cesty na kole od hřiště, mohla jsem si vždy zajet trénovat tam. Není to tak, že bych musela házet nutně doma a neměla kam.“

A co to nezvyklé házení spodem? Nepřišlo vám nepřirozené?
„Naopak. Ten pohyb spodem je pro tělo mnohem přirozenější než horem. I proto když je třeba v baseballu zápas na devět směn, musí se u něj střídat víc nadhazovačů, protože jejich ramena daný pohyb prostě nevydrží. Zatímco u softbalu dokážou hráči házet déle a jejich tělo to zvládne. Nejtěžší je to asi na začátku, kdy si musíte zažít, co děláte, ale pak už je to v pohodě.“

Vás baseball nelákal?
„Tím, že v Ledenicích nemáme baseballové zázemí, jsem se k němu ani nedostala. Ale upřímně by mě to ani nelákalo. Možná se někdy podívám na MLB, ale celé zápasy bych nevydržela, takže si vyberu třeba jen zajímavé catche nebo homeruny. Vím, že třeba kluci – pálkaři sledují, jakou kdo má techniku odpalu, ale v nadhazování je to úplně něco jiného. V baseballu vám letí míč hlavně dolů, kdežto v softbale jsou možné i stoupáky.“

Přistihnete se třeba, že pak trénujete i mimoděk, třeba házením kamenů na stromy?
(směje se) „Ne, když jdu do přírody, tak si dám spíš pauzu. Ona toho ta ruka má z tréninků dost.“

Aktuálně jste považovaná za nejlepší nadhazovačku v Evropě. Jakou máte rychlost?
„Poslední dobou jsem to neměřila, ale myslím, že je to pořád kolem 110 kilometrů za hodinu. Spíš než rychlost nyní piluji přesnost, zaměřuji se na různé rotace nebo průběh pohybu.“

No, 110 kilometrů za hodinu je taky morda. Už jste třeba slyšela, že z vás jde strach?
„Občas ano, ale přijde mi, že to pořád může být ještě lepší, takže si to nepřipouštím. Ve světě jsou určitě nadhazovačky, které hází ještě rychleji, a chlapi třeba udělají v pohodě i 125 km/h. Vnímám to tak, že mám ještě co zlepšovat, než abych byla ze sebe ohromená.“

Ruka dostává při takovýchto ranách zabrat. Jak ji držíte fit?
„Pomáhá už jen množství absolvovaných tréninků, protože díky nim je ruka na tu zátěž zvyklá a nevnímá to jako něco náhlého. Rovněž cvičím tím, že házím s o něco těžším, asi kilovým míčem. Je to takový malý medicinbal, větší než softbalový, ale do ruky se také vejde a házím s ním třeba do zdi. Jsem pravák, ale stejně tak musím posilovat i levou ruku, abych neměla jednu stranu zad a těla víc přetěžovanou než druhou. Musí tam být kompenzace.“

Česká softbalová hvězda Veronika Pecková si zahrála i za týmy na Novém Zélandu či Tchaj-wanu
Česká softbalová hvězda Veronika Pecková si zahrála i za týmy na Novém Zélandu či Tchaj-wanu

Co vám pomáhá dalšího?
„Ještě jsou důležité různé gumy s odporovou zátěží, ty mi na ruce také pomáhají. Musím zaťukat, že s ramenem zatím nemám problém, ale tím, jak jsem vysoká, je potřeba, abych si dávala pozor na záda. Neboli potřebuji dělat cviky speciálně na břicho a celkovou stabilizaci těla. Protahovat se, strečovat a tak. Je toho poměrně dost, ale když to nedodržím, tak mi záda odejdou.“

Je i něco, co musíte speciálně jíst, abyste se chránila před zraněním?
„Mám protein, ale jinak žádné výživové doplňky neužívám. A když to jde, chodím dvakrát týdně plavat, což mě baví a pomáhá. Nic dalšího však neřeším. V Japonsku si i sama vařím, takže knedlo vepřo zelo nebo svíčkovou tu ve zdejších podmínkách neudělám. Miluju ovšem zeleninu a ani mi nevadí jíst pořád kuře se zeleninou nebo nudlemi. Jím jednoduchá jídla s minimem koření, hlavně aby v něm byl nějaký protein.“

Jaké další sporty k softbalu vedle plavání přidáváte?
„Když jsem byla v Česku, chodila jsem se sestrou třeba na tenis, protože jsme měli v Ledenicích k dispozici kurty, ale teď už je to těžké. Jednak stále pendluju a nemám k sobě ani parťáka, s nímž bych si šla zapinkat. Trochu se pak snažím začít běhat, ale to je hodně těžký úkol. Nebaví mě to.“

Pálkař David Mertl během posledního MS přiznal, že v softbale člověk musí být vyčuraný a zkoumat, jak toho druhého převézt. Studujete třeba i vy své soupeřky jako nadhazovačka?
„Určitě. Skauting a princip sledováni videí soupeřů využíváme čím dál víc a jen v reprezentaci na tom pracuje hodně lidí. Vybírají se slabiny soupeřů, pálkařky studují ostatní nadhazovačky a je to hodně statistická práce. Baví mě, když třeba i catcher vymýšlí nějaké signály, já je musím přečíst. A navíc každý zápas je jiný a je v něm spousta cest, kterými se může ubírat. To mě na tom baví.“

Top nadhazovačky světa jsou hlavně Japonky nebo Američanky. Co vám k nim ještě schází?
„Spíš bych se jim chtěla přiblížit po mentální stránce. To, s jakou psychikou do každého zápasu chodí. Myslím, že v tomhle máme ještě velké mezery. Je nutné změnit někdy náš moc pesimistický pohled a nesmíme si v sobě připustit žádný pokles. Nesmíme se podceňovat, ale naopak věřit, že dokážeme z každé situace vyhrát. To nám trochu chybí. Nevím, jestli je to českou mentalitou nebo jsme takhle vyrostly, ale je to velká mezera, v níž se můžeme ještě hodně posunout.“

Což může být i pro vás inspirace stát se ještě větším lídrem a emotivnější hráčkou, že?
„Je to tak. Tím, že jsem v zápase často ve středu hřiště a nadhazuji, každý mě sleduje a mé emoce se promítnou i do ostatních. Mým úkolem tedy je, abych předávala jen pozitivní signály a ostatní motivovala. Někdy je to samozřejmě těžké, ale ty nejlepší nadhazovačky tohle umí. Takže i na tomhle musím do budoucna zapracovat.“

VERONIKA PECKOVÁ

Narozena: 19. září 1996 (23 let)
Výška: 186 cm
Post: nadhazovačka
Současné kluby: Žraloci Ledenice (Česko), Toyota Red Terries (Japonsko)

 

K tomu vám může pomoci i inspirace  Arnoldem Schwarzeneggerem či Sylvestrem Stallonem , jejichž filmy prý ráda sledujete. Takže když se zeptám: Terminátor nebo Rocky?
„Terminátor.“

A proč?
„Nevím, asi že to byl jeden z řady filmů, který mě v mládí také doprovázel. Stallone se mi například líbí v The Expendables, ale třeba sága Rockyho zase nebyla šálek mé kávy. Zatímco Arnold… Mamka ho má ráda, takže nás na něj nechala koukat, a i nám se to líbilo.“

Máte ráda záporáky, tedy Schwarzeneggera, v jedničce, nebo klaďase a tedy dvojku?  
„Jasně že se mi víc líbil ve dvojce. Ta jednička byla zvláštní, zatímco dvojka je víc odlehčená a lepší. Navíc ve dvojce je i ten záporák lepší (T 1000 – Robert Patrick).“ (směje se)

Nabíjí vás třeba hudba z podobných akčních filmů před zápasy?
„To zase ne. A ani jsem nad tím nepřemýšlela. Spíš je to zábava a volnočasová aktivita. Sledovala jsem však i řadu jiných filmů, nejen Terminátora. Repertoár byl široký.“

Pronesete pak některé hlášky i v civilním životě?
„Hlášky z filmů jako takových mám hodně ráda a baví mě je používat v každodenních situacích. Nejlépe to jde s mojí sestrou Míšou nebo v ledenickém kolektivu, jelikož tak nějak sledujeme stejné filmy a máme podobný smysl pro humor.“

Jak se tváříte na současný trend a oblibu bojových sportů?
„To se zase přiznám, že by mě bavilo zkusit. V boxu jsou tréninky hodně náročné na fyzičku a byla by to super příprava. Na druhou stranu, můj přítel sleduje UFC a tomu jsem na chuť nepřišla.“

Navzdory tomu, že je vám teprve 23 let, díky softbalu jste už projela svět. Kanada, Tchaj-wan, Nový Zéland, Japonsko… Kde to bylo nejzajímavější?
„Myslím, že každé místo, kde jsem byla, mi dalo spoustu zážitků a zkušeností, které bych jinak bez softbalu neměla. Na Tchaj-wanu se mi líbily hory, v Japonsku jsme vyšly zase přes noc na Mount Fuji, v Kanadě jsme se byly podívat na Niagaře… Všechna místa byla něčím unikátní. Těžko vypíchnout jednu věc.“

Jako jedna z mála softbalistek jste aktuálně v Japonsku jako profesionálka. Když se ohlédnete, dá se říct, co vše jste musela obětovat, abyste se na tento status dostala?
„Nepočítám-li tréninky, tak si vlastně od roku 2012 nepamatuju léto, kdy bych měla volno. Vždy jsem byla někde se softbalem, ať už s reprezentací, nebo na soustředění, v zimě se pak trénuje a na  jaře a podzim zase hraje. Co se týče rodinné dovolené, tu jsem měla snad za to období jednou nebo dvakrát. Už když jsem byla na střední škole, spousta lidí měla čas chodit ven a já jsem šla buď na trénink, nebo do posilovny. Je super, že jsem se dostala na tuto úroveň, ale není to zadarmo a musela jsem tomu dost obětovat.“

Dá se vůbec v tomto sportu něco ušetřit nebo do toho člověk víc cpe, než dostává zpět?
„Takhle to není. Máme štěstí jako český softbal, že asociace dostává dost peněz, abychom nemusely platit reprezentační akce, takže letenky a většinou ani jídlo či ubytování neřešíme. Máme to vždy zařízené. Myslela jsem si, že něco takového je pro nároďáky standard, ale pak jsem byla na Zélandu a zjistila, že to tak není – tam musí holky v reprezentaci platit hrozné peníze, aby mohly vyjet někam na turnaj. Něco to určitě stojí, ale mám štěstí, že máme v Česku takovéto zázemí. Nestěžuju si.“

Je možné říct, na kolik si nyní v Japonsku jako profesionálka přijdete?
„To bych si nechala pro sebe. Omlouvám se.“ (usměje se)  

Takoví florbalisté mají často v místech, kde hrají, i od klubu sehnanou práci. Máte také podobnou zkušenost?
„Ano, v Japonsku to sice takto nemám, ale třeba na Zélandu to tak bylo. Pomáhala jsem v klubu, trénovala děcka a měla za to nějaký příjem. A to ostatní je už běžné. Dostaneme v Česku pracovní vízum na rok a na Zélandu přes zimu, kdy oni mají léto, hrajeme a k tomu pracujeme. Nevím, jestli to takhle funguje i jinde, ale tam ano.“

Jak se pak dá takhle rozlítaný život kombinovat se školou? Prý jste patřila ke studentkám, které měly vyznamenání.
„No, to se už teď nedá. Mám za sebou bakaláře a v současné době jsem přihlášená na magisterské studium, ale je to nereálné zkombinovat. Už bych touhle dobou musela mít praxi a splnit další body, jenže tím, že nejsem doma, to nejde. Můj obor, management sportu na FTVS, je jen prezenční, ne kombinovaný.“

Jak byste si představovala svou budoucnost, když kvalifikace na olympiádu v Tokiu vloni nevyšla a v Paříži 2024 se se softbalem příliš nepočítá?
„No, další možnost je 2028, ale to je dost daleko. Mým hlavním cílem je proto nyní uspět tady v Japonsku a hrát dobře v létě s českým týmem na mistrovství Evropy.“

A co se týče vaší další životní cesty?
„Tím, že mám přítele na Zélandu, je dost možné, že se tam později přestěhuju. Je to sice trochu výzva a bude i složité to vyřešit s vízy, ale uvidíme, co přijde dál.“

Vstoupit do diskuse
0

Sport 2020

MS v hokeji 2020 zrušeno Olympiáda 2020 odložena EURO o rok odloženo

Koronavirová pandemie zasáhla všechny probíhající i plánované sportovní soutěže a akce. Kompletně zrušen byl ročník Tipsport extraligy, fotbalová Fortuna ligy pokračuje od 23. května. Na začátku června se rozjela na Britských ostrovech i Premier League.

Tenisové vybavení * Tenisové rakety * Tenisové míče na Heureka.cz

Články odjinud


Články odjinud