Miloslav Příhoda vybojoval loni start pod pěti kruhy a připravoval se na vysněnou soutěž. Proto téměř šokuje zpráva, že nejlepší český jezdec v disciplíně všestrannost končí ve svém dosavadním působišti a desetiletý valach Ferreolus, jehož je Příhoda polovičním majitelem, je na prodej. Hledá se kupec, musí však být z Česka, aby sen o Tokiu mohl dál žít. „Nechci ale někoho nadchnout super nápadem, že si pořídí olympijského koně, a za měsíc zjistí, že ho to stojí daleko víc, než čekal, a že je z toho nešťastnej,“ říká Příhoda. Věří však, že se nový majitel nakonec najde a že s Ferreolusem přece jen za rok pojedou závodit do Japonska.
Sotva před týdnem si sehraná dvojice Miloslav Příhoda a Ferreolus přivezla ze závodů v Polsku potřebný potvrzovací kvalifikační výsledek. Cesta do odloženého Tokia byla volná. Jenže pak se Příhoda nečekaně dohodl s majitelem stájí ve Sloupně Romanem Vobořilem na rozvázání spolupráce. Důvodem jsou rozdílné názory na management koní. „Když jsem přesvědčený, že to takhle dělat nechci, nebudu v tom pokračovat a něco v sobě na sílu dusit jen proto, že z toho bude nějaký užitek,“ tvrdí Příhoda. Užitek z toho ovšem mohl být velký, účast na olympiádě. A ta je teď ve velkém ohrožení. Vobořil je polovičním majitelem Ferreoluse, stejně jako sám jezdec. Rozcházejí se a desetiletý valach je na prodej.
Nemůžu se nezeptat: jde přece o olympiádu, byly neshody tak velké, že se to nedalo vydržet?
„Přesně na to se mě ptá spousta lidí: Nemohl jsi to hodit za hlavu? Jenže, každý jsme jiný. Já to mám – možná blbě – nastavené tak, že pokud si lidi maximálně nedůvěřují, plyne z toho spíš stres než radost. Ale mě musí práce bavit, musím z toho mít radost, musí mě to naplňovat a potřebuju být přesvědčený, že to, co dělám, dělat chci.“
Riskujete ale hodně. Nejde jen o olympiádu, Ferreolus je přece váš životní kůň, asi byste se s ním nerad loučil…
„Je to přesně tak. Pracuju s ním šest let, člověk si s koněm za tu dobu vybuduje vztah. Na druhou stranu se stávají daleko horší věci, než by byl jeho prodej. Asi bych byl hrozně nerad, kdyby ho dostal člověk, který by si s ním nerozuměl, a já bych viděl, že se Ferreolus nemá dobře. To by mě samozřejmě trápilo. Ale je to kůň, který už má jistou cenu, takže předpokládám, že když už by někdo investoval tolik peněz, nebude se k němu chovat špatně. Risk to samozřejmě je, ale ještě to nevzdávám. Dokud se nezajistí budoucnost koně, budu ho mít v tréninku.“
Asi by pro vás bylo nejlepší najít někoho, kdo by odkoupil podíl druhého spolumajitele, aby vám Ferreolus z poloviny zůstal, že?
„To je jedna z variant, ale možností je víc. Existují syndikáty majitelů, různé podíly v byznysu, dá se vymyslet spousta věcí. Jde o to najít toho správného, jak se říká, nadšence. Já nejsem typ člověka, který by někoho do něčeho nutil, tak by to ani být nemělo. Tenhle sport s sebou nese rizika. Kůň je živý tvor, který se může zranit. Navíc jezdectví je taky trošičku drahý sport. Nechci jen někoho nadchnout super nápadem, že si pořídí olympijského koně, čili ve finále tiket do Tokia, a za měsíc zjistí, že ho to stojí daleko víc, než čekal, a že je z toho nešťastnej. To bych strašně nerad.“
Prodej koně bude tedy tak trochu citlivá záležitost, že?
„Lidi, kteří mi volají, upozorňuju na to, ať si to dobře rozmyslí. Nejde jen o to vyndat peníze na stůl a vyplatit polovinu koně nebo si koupit podíl. Chtěl bych, aby případní majitelé v tom měli jasno a nebyli jsme pak z toho nešťastní oba. Pak by postrádalo logiku, co se stalo teď, že rozvazuju spolupráci tam, kde už necítím nadšení a motivaci. Chtěl bych být v týmu, který ví, co chce, a jde si za tím.“
Nějací zájemci už se tedy se objevili?
„Volá mi teď a píše spousta lidí s různými nápady a variantami. V jezdeckých státech, jako jsou Anglie a Belgie, dobře fungují syndikáty majitelů, kde koně vlastní třeba 200 lidí. My ale nejsme úplně jezdecká země, nevím, jestli česká mentalita je na to připravená. Kůň není stroj a každý by měl pamatovat na to, že se to nemusí povést, že výsledky nemusí přijít. Aby se nakonec nestalo, že teď jsme nespokojení dva, a pak bude nespokojených dvě stě lidí.“
A co když naopak někdo bude chtít koupit Ferreoluse sám?
„I to se lehce může stát. Já chci být fér i vůči spolumajiteli Romanu Vobořilovi, který toho koně živil šest let, co ho máme. Šest let naší spolupráce proběhlo bez problémů, byli jsme schopní spolu komunikovat, Domluva je jasná, ta se ctí. První varianta je, že budu nejšťastnější, když Ferreolus zůstane u mě v tréninku a budu si moct nechat podíl, abych o něm mohl nadále rozhodovat. A nemusel poslouchat rozkazy, se kterými třeba úplně nesouhlasím. To jsem mohl pokračovat tam, kde jsem.“
Může se ale stát, že přijde výhodná nabídka ze zahraničí. Tím by padala účast na olympiádě.
„Samozřejmě, i s tím se bohužel musí počítat. Ferreolus má za sebou slušnou kariéru, lidi po Evropě ho znají. Zahraniční jezdci i trenéři ho potkávají na závodech, takového koně si pamatujete. Spousta lidí by ho ráda měla ve stáji. Pokud se mi nepodaří někoho v Česku nadchnout, my dva se jako dvojice rozejdeme. Nemůžu koně držet na sílu, jsem pořád jen spolumajitel. Samozřejmě je to sportovní kůň, a když nebude závodit, bude ztrácet hodnotu.“
Ovšem případný kupec ho bude chtít zase na sport, ne?
„Nejspíš ano. Druhá věc je ta, že Ferreolus je výborný, naprosto nekonfliktní kůň. Může závodit se ženou, s juniorem, není to typ, který 80 procent lidí nezvládne. Třeba nebude startovat na vrcholných akcích, ale někdo si ho koupí, protože je to prostě sympaťák. Jako hodného amatérského koně. Jako se kupují dražší auta, někdo si možná koupí dražšího koně, je prestižní záležitost, že se kvalifikoval na olympiádu.“
Jaká je vlastně Ferreolusova cena? Bavíme se o milionech?
„Jde řádově o miliony korun, nejsou to desítky.“
Momentálně asi nemáte v záloze jiného koně, se kterým byste na olympiádě mohl startovat, že?
„Sám jsem vlastníkem dalších koní, ale takových, jako je Ferreolus, nemáte plnou stáj. Máte jednoho jediného. Kdyby se ho nepodařilo udržet, sen o Tokiu se rozplývá. Nebo bych ho musel posunout na jinou dobu. Jezdit jsem nezapomněl, chtěl bych to dělat dál a doufat, že třeba někdy v budoucnu se mi podaří vychovat jiného skvělého koně. A třeba se znovu dostat na olympiádu.“
Ve Sloupně tedy končíte, ale kde budete působit dál?
„Určitě zase někde ve stájích, tréninkem koní žiju. Záleží na tom, zda se mi podaří udržet Ferreoluse v Česku a co si případný nový majitel nebo podílník bude představovat. Pokud se kůň prodá do zahraničí nebo ho koupí člověk, který nebude chtít, abych s ním dál trénoval, zkusím to někde jinde a pokusím se o restart. Možná si otevřu vlastní stáj, kdo ví?“
Jinými slovy – jste ochotný jít tam, kde bude Ferreolus.
„Přesně tak. Stejně budu odcházet ze Sloupna a mám nějaký životní sen, takže jsem schopný tomu podřídit i svůj život.“
