Ve funkci šéfa Národní sportovní agentury je mladý energický muž Filip Neusser už víc než 140 dnů. Nejvýrazněji se zatím do podvědomí lidí vryl jako kritik covidového letu do Tokia. „Měl jsem s tím vystoupit až po skončení olympiády,“ uznává v rozhovoru pro Sport. V něm ale především vysvětluje, jak by chtěl v českém sportu nastavit systém státní podpory. Posledních 30 let tu prý žádný nebyl. „Ti lidé jen nastavili ruku, svaz dostal prostředky a oni si s nimi dělali, co chtěli,“ tvrdí. Změnit chce i vnímání sportu ve společnosti. O tom, zda na to dostane čas, ale mohou rozhodnout i parlamentní volby. Do čela agentury si ho vybral premiér Andrej Babiš.
Spousta lidí nyní vnímá český sport jako rozpolcený. Mimo jiné i pro to, že vidí animositu mezi vámi a předsedou ČOV Jiřím Kejvalem. Je český sport nejednotný?
„Řeknu vám, jak to cítím. Sport nikdy netáhnul za jeden provaz a nikdy nebyl jednotný. Můžeme si namlouvat, co chceme, ale tak to bylo. Máme tady třicet let zaběhnutý systém. Vlastně od revoluce, kdy se řeklo: Všechno je špatně, uděláme něco nového. Tak se vybudoval nový systém. Spoustu sportovních představitelů má své komunity a své zájmy. A z mého pohledu to tady těch třicet let nebylo v pořádku. A jestli nyní něco napravuji proti třicet let zaběhnutému systému, tak je jasné, že se ten systém brání. Je jasné, že já těžko budu v rukavičkách říkat: Prosím, udělejme to takhle, buďme jednotní vůči státu, vůči sobě, buďme přátelští. Tak přece nemůžu docílit jakékoli změny.“
Takže jste se rozhodl být nekompromisnější?
„Těch zájmů je ve sportovním prostředí strašně moc. A historicky tlačí proti sobě. Ti lidé nebyli zvyklí, že by stát měl říkat, kam by se měly investovat prostředky. Ti lidé byli zvyklí nastavit ruku, národní svaz dostal prostředky a oni si s nimi dělali, co chtěli. Nebyl tu žádný systém. Když vidíte, jakým způsobem jsou rozdány role těch organizací, z toho to jasně vyplývá.“
Říkal jste, že sport nebyl dobře nastavený. Co konkrétně bylo podle vás špatně?
„Tak pojďme historicky. Začalo to už u Sazky. Pamatuju si, jak nám před mnoha lety v O2 Aréně říkal pan Kořán s panem Hušákem, mimochodem i s panem Kejvalem, že všechno je v pořádku. Prostě že se nemůže stát, že sport o tu Sazku přijde. Za měsíc už ale bylo všechno jinak. Tam už vznikla mocenská hra. Já vám nedokážu říct, kdo za to může, těch zájmů bylo mnoho a přesahovaly sportovní prostředí. Já jsem sice byl jako mladý místopředseda svazu pozemního hokeje pozorovatel, ale nebyl jsem insider. Jen vím, že si český sport jenom proto, že ti lidé v něm poslouchali Hušáka a spol. jako ovce, nechal ukrást Sazku. A teď se třeba na plénu ČOV opět dějí špatné věci a většina tam zase mlčí. A proč?“
No proč podle vás?
„Protože ti předsedové stejně jako tehdy za Hušáka říkají: Nebudeme přece tady proti sobě bojovat, nebudeme se střílet do vlastní nohy. To je takový klasický pokrytecký argument. Ale přece se za to nemůžeme schovávat, když jsou pravidla špatná.“
Buďte konkrétní. Co je podle vás špatně?
„Třeba stanovy, jakým způsobem jsou diskriminační. Například jednomu místopředsedovi za Český olympijský výbor stačí ke zvolení jen osmnáct hlasů.“
Myslíte pana Šumana, který byl do současného výkonného výboru zvolen za složku Českého klubu sportovních organizací a institucí (ČKSOI)?
„Jasně. Jemu stačí osmnáct hlasů ke zvolení, ale další místopředsedové, ti olympijští, jich potřebují čtyřicet. Rozumíte tomu, že to není správné? A těch věcí je mnohem víc. Ale nechci tu zabíhat do olympijského výboru. Pak zase řeknou, že do nich zasahuju.“
Vaši kritiku organizace olympijského letu do Tokia si někteří členové ČOV v čele s panem Kejvalem brali osobně. Nepřekročil jste tu mez, protože to bylo hodně ostré?
„Myslím si, že dokážu potlačit své ego a přiznat chybu. Rád bych podotkl, jak to bylo. Do Tokia jsem odlétal 22. července na zahájení Her. Byl jsem tam do 28. července a během té doby nic nekomentoval, byť už jsem měl spoustu špatných signálů. Celou dobu jsem se ale zdržoval komentářů, byť už o kauze vycházely články. Přemýšleli jsme, co mám dělat. Jsou to státní prostředky, mám tedy ctít ten čtrnáctidenní „olympijský mír“ a vyjadřovat se až potom? Média ale chtěla vyjádření, navíc jsem měl asi šest dnů před koncem Her klíčovou schůzku, kde mi bylo potvrzeno to, co se kolem letu dělo. Rvalo se to ve mně.“
Nicméně nakonec ve vás evidentně zvítězila touha ČOV zkritizovat ještě během Her a to opravdu dost ostře. Bylo to správné? Udělal byste to znovu?
„Zpětně vám řeknu, že jsem opravdu měl počkat ještě týden. Už jsem se i různým sportovcům omluvil. ČOV celou tu kauzu zamlžil a hodil to na mě. Byla to zřejmě má nezkušenost v tom, co jsem dělal. Prostě jsem to nevydržel a řekl jsem, že mám ty signály.“
Zpětně byste tedy neměnil, co jste řekl, ale řekl byste to o týden později?
„Ano.“
Blíží se olympiáda v Pekingu, vy musíte komunikovat s ČOV, který je závislý na dotacích z NSA. Jak dál tohle může fungovat, když pan Kejval řekl, že si nedokáže představit spolupráci s vámi?
„Podívejte se, já jsem se nedávno potkal s místopředsedy, jak s panem Hniličkou, tak s panem Kumpoštem. Řekl jsem jim, že to rozhodně není v osobní rovině, že si myslím, že bych se měl jako stát ozvat, když je něco špatně a dělat to budu. Ale že jsem nyní připraven jakkoli jednat. Tak nevím, co budou dělat, ale míč je straně ČOV. Já jsem ten signál jasně vyslal.“
V zájmu českého sportu je, aby olympiáda dopadla co nejlíp. Navíc tahle olympiáda znovu nebude normální. Teď by se v ideálním světě už mělo pracovat na tom, aby se problémy z Tokia neopakovaly…
„Jasně, Český olympijský výboru zažádal v rámci přípravy na Peking a dostal na to čtyřicet milionů. A jinak - pro lidi, kteří si nedokážou představit, proč by Národní sportovní agentura měla mluvit do olympijských her, je třeba říct: No, protože jsou to státní prostředky.“
Chcete dotaci něčím podmínit?
„Dostal jsem usnesení ze Senátu, kde se říká, že bych měl začít jednat s národními svazy, aby cestovné na olympijské hry zajišťoval národní svaz. Nevím, jestli to lze. Z mého pohledu je to asi jedno. To nemůže být nic proti ničemu, ani proti olympijskému výboru. Český olympijský výbor se nemůže tak moc čertit, i když si myslím, že stejně bude. Je to o cestování, doručení sportovců na místo olympijských her. Nic jiného. Takže se chci bavit hlavně se sportovci a s předsedy svazů, jak si to oni představují. Když mi řeknou: Věříme ČOV, bude to takhle, tak řeknu: Super. Anebo řeknou: Chceme jít jinou cestou.“
Kdy se tohle rozhodne?
„Budu mluvit s olympijským výborem, jestli to možné je. Nechci a nebudu jakkoli ohrožovat start českých sportovců na olympijských hrách. Byl bych blázen. Já jsem jako sportovec přesvědčen, že jsou olympijské hry skvělá věc. Pojďme se bavit, jestli se mají pořádat v Číně, nebo ne, to je něco jiného.“
A mají se pořádat v Číně?
„Na to vám nebudu odpovídat.“ (usmívá se)
Pojďme dál, jste ve funkci přes čtyři měsíce, překvapilo vás něco?
„Možná to, že mnoho svazů má vnitřní problémy v rámci mocenské struktury nebo fungování a financování. To je pro mě nové zjištění. Já ale mám jiné téma, které mě nejvíc trápí. Pro mě je to poslání a úkol.“
Co máte na mysli?
„Buďme upřímní, my žijeme v bublině českého sportu a máme ho rádi, ale několik milionů obyvatel ho tak nevnímá. Vnímá ho jako až sprosté slovo, a to kvůli historickým kauzám. A politici zase vnímají sport jen přes ten vrcholek ledovce. Jo, to je Jágr, to je Nedvěd, to je fotbalová reprezentace. Ti mají peněz dost, proč bychom je měli podporovat? Ta animosita veřejnosti vůči sportu mě překvapila. Historicky si za to ale můžeme my, to je ten systém, o kterém jsem mluvil. A proto je mým úkolem přesvědčovat lidi, že my financujeme vrcholový sport, to je program reprezentace, ze sedmi procent. A z ostatních prostředků jde velká část do klubů v každé vesničce či městečku. A to v programech Můj klub, Provoz a údržba. Zeptejte se jakéhokoli klubu v Česku, nikdy si nesáhli na takové prostředky jako letošní rok. To je poměrně zásadní impuls NSA, která chce kluby podporovat zespoda, ne přes národní svazy.“
Sport říká dlouhodobě, že potřebuje víc peněz. Příští rok je zatím v rozpočtu schváleno 7,5 miliardy, kam půjde ta největší část?
„Zrovna nedávno jsme dávali na ministerstvo financí rozdělení na investice a neinvestice. Řeknu vám příklad tohoto roku, abyste si mohli udělat obrázek na příští rok. Schválený rozpočet byl 6,9 miliardy, přišly nám nevyčerpané prostředky z loňského roku, takže se rozpočet navýšil na zhruba 10 miliardy. Dvě miliardy z toho jsou Můj klub a provoz a údržba. Národní svazy, reprezentace a organizace sportu, to je 2,8 miliardy. Potom jsou tam ještě olympijské hnutí, paralympijské hnutí, ČOV, Sokol, Orel. A to všechno je o malinko víc než polovina celé částky. Zbytek jde na investice, které jsou rozdělené na neregionální, regionální malého významu, regionální velkého významu a standardizovaná infrastruktura, kde jde velmi zjednodušeno o to, aby daná stavba splňovala podmínky daného svazu na mezinárodní utkání. Tedy kabiny, hlediště a tak dále. Jinak infrastruktura je tady dlouhodobě zanedbaná.“
Co všechno má z pohledu sportovní infrastruktury podle vás NSA řešit – zvlášť když do roku 2025 má do sportu jít už procento z HDP, tedy něco kolem 18 miliard ročně?
„Já to celé vidím jako pyramidu. (začíná kreslit na papír) Ta nejširší a největší spodní základna jsou školy, dětská hřiště v městech i obcích. Prostě ta místa, kam děti jednoduše vyběhnou a mohou něco dělat. Třeba i neorganizovaně. Protože ulice, jako začátek nějaké pohybové aktivity, už dneska prostě nefunguje jako dřív. Tak bychom tomu měli pomoct.“
A nad touto vrstvou?
„Tam vidím svazy, které potřebují základní infrastrukturu pro to své sportovní odvětví. Hřiště, menší stadiony, tréninkové centra, haly. A pak je tady ta špička pyramidy, a to jsou národní stadiony. Teď se mluví o tom fotbalovém, ale má tu být i takový stánek pro míčové sporty, házenou, basketbal, stadion pro atletiku, hokej má O2 Arenu a tak dále. A ten úplný vrchol? To je otázka, zda tu má vyrůst i nějaký opravdu velký stadion třeba pro 60 tisíc diváků, jako se to nedávno stalo v Polsku nebo Maďarsku.“
A na to všechno tedy podle vás budou peníze? To asi těžko…
„Jasně že nebudou. Musíte na to jít systémově a postupně.“
A to znamená co?
„No jít odzdola, protože O2 Arénu sportujícími dětmi nenaplníte. Ale s tou základní vrstvou už jsme začali a 1,3 miliardy korun už nyní jde přes nově vypsaný program právě tímto směrem. Představoval jsem si původně, že to bude ještě víc, ale to nevadí. Ty základy už prostě začínáme naplňovat. A jinak pro pochopení – ono nejde začít se vším najednou, musíme tu infrastrukturu budovat postupně. Protože jinak se vám celá ta pyramida zhroutí. Ale rozhodně to neznamená, že bychom nechtěli Národní stadion pro fotbal. Chceme ho, těšíme se, že na něj budeme chodit, jen to je až ten další krok. Aspoň z mého pohledu.“
Nicméně výstavba fotbalového stadionu je i přes váš postupný plán nyní aktuální věc. Mluví se o Strahovu, k financování projektu se přihlásila Sparta i Slavia. Jak se na celý ten případ díváte?
„Žil jsem pět let v Německu v době, kdy začínala velká sláva Hoffenheimu. Tehdy před Manheimem nebylo nic, jen pláň. Pak tam postavili vyloženě na zelené louce stadion a kolem něj celou infrastrukturu, protože na to byl prostor. A během snad pěti let se dostali z Oberligy, což je pátá nejvyšší soutěž, do Bundesligy…“
A jak to souvisí se Strahovem?
„Já opravdu nevím, jestli je to finančně možné postavit tam stadion. Nevidím do toho. Ale jen si říkám, že budovat na tomto místě nejen stadion, ale i funkční infrastrukturu kolem, může být hrozně drahé.“
A co by tedy podle vás na Strahově místo Rošičáku mohlo být? Podle územního plánu tam přece musí vyrůst sportoviště.
„Hlavní město Praha má v plánu, že by na Černém Mostě v budoucnu mělo vyrůst Centrum národních svazů doplněné o nějaké sportovní plochy. Nevím, jestli by toto nemohlo vyrůst třeba na Strahově. Upřímně – já fakt nevím co s tím Strahovem udělat.“
Pojďme dál, a to je vámi avizovaná prioritizace sportů při jejich finanční podpoře národních reprezentací. Tedy peníze na vrcholový sport. Jak by to mělo podle vás fungovat a na základě jakých kritérií chcete ten výběr dělat?
„Na úvod chci říct, že musí být jiná metodika pro individuální a kolektivní sporty. U těch týmových je podpora složitější a musí být také často dlouhodobější, aby se v celém systému výsledek dostavil. Něco jiného je prostě vychovat v jedné silné generaci Martinu Sáblíkovou nebo Šárku Strachovou a úplně jiná cesta vede k titulům ve fotbale či hokeji.“
Takže při té prioritizaci povede čára mezi individuálním a týmovým sportem?
„To jsem úplně říct nechtěl. Ta naprosto základní dělící čára pro mě vede mezi olympijskými a neolympijskými sporty. To je nejlogičtější a nejdůležitější dělení.“
Důležitější než velikost členské základny?
„Z mého pohledu ano, protože jen velikost základny vám přece nic neříká z pohledu reprezentace, tedy z pohledu toho vrcholového sportu. Tak to bohužel je. Ty olympijské pak je třeba dál dělit na kolektivní a individuální, o tom jsem už mluvil. No a pak je třeba ještě vidět v každé kategorii ty top sporty. U týmových především fotbal a hokej, u individuálních asi atletiku. A jinak těchto olympijských sportů je asi pětatřicet.“
A co ten zbytek? Svazů je tu přes sto dvacet…
„Ten bude mít menší prioritu. A chceme je rozdělit na sporty s celorepublikovou a lokální působností. Protože spoustu svazů se tváří, že dělají celorepublikové soutěže, ale není to tak. Takže k této celkové selekci od příštího roku začínáme přistupovat. A víte, co je ještě důležité?“
Povídejte…
„Je řada odvětví – typově třeba bojové sporty a může to být v budoucnu i esport – které nezastřešuje jeden svaz, ale hned několik. Anebo plavání a vodní pólo má evropsky i celosvětově jednu společnou autoritu, my si tu ale hrajeme na to, že to jsou dva svazy. Takže chceme jít po vzoru Německa a dát takovým sportům dva až tři roky na to, aby se domluvily, kdo je vlastně zastupuje. Kdo je garant, který od nás tu podporu dostane.“
A když se nedohodnou?
„Tak holt nedostane nikdo nic. To nejde. Vždyť jen v těch bojových sportech je kolem dvaceti organizací. A víte, na co se ještě díváme? Kolik nás vlastně stojí jedna medaile z velké akce typu olympijských her nebo mistrovství světa. Protože to se opravdu dá vypočítat.“
Jenže tam bude přece vždycky daleko dražší ta medaile z kolektivního sportu.
„Jasně, tak to je. Dneska víme, že olympijská medaile v individuálním sportu nás ročně stojí na dotacích až 50 milionů korun. U kolektivního sportu to ale bude řádově jinak.“
Na druhou stranu i my máme zkušenost, že úspěch v kolektivních sportech má naprosto jinou odezvu než v těch individuálních. Stačí se podívat na fotbal, hokej nebo teď basketbalisty…
„Stoprocentně, souhlasím s vámi. A tak s tím ale musí pracovat celý český sport včetně ČOV, který je podle mě až příliš zaměřený na individuální sporty. Ano ten úspěch tam logicky může přijít dřív, vyfotíte se se zlatou medailí a pěti kruhy a máte rychlou slávu. Paráda. Ale v případě těch týmových sportů to sice déle trvá a stojí víc, ale také pak takový úspěch zasáhne nesrovnatelně více lidí na mnohem delší dobu. A i pro to jsem vypsal ten nový program směrem k olympiádě 2028.“
Ještě jedna věc k té prioritizaci. A co když nějaký sport, který podporu na reprezentaci oproti jiným dostane větší, nebude mít dlouhodobě dobré výsledky a bude se třeba naopak zhoršovat. Přesto bude mít podporu na reprezentaci dál zaručenou?
„Tak to úplně nebude. Především u těch kolektivních sportů chceme, aby nám svaz na jednu stranu řekl, co od nás potřebuje, ale proti tomu postavil plán, co chtějí kdy dokázat. A pokud má být tím cílem třeba účast na olympiádě 2028, tak to předpokládá třeba už umístění na předních příčkách na evropském šampionátu o dva roky dřív, aby se vůbec mohl kvalifikovat. Takže my tomu svazu dáme na začátek třeba dva roky hájení, ale pak už budeme chtít, aby své cíle začal naplňovat. Umístěními na turnajích, postavením v žebříčku a tak dále.“
A když je naplňovat nebude a třeba už dva roky před olympiádou bude jasné, že se nekvalifikuje…
„… tak smůla, pak jde z kola ven. Protože cílem tohoto programu bylo postoupit na olympijské hry.“
Vy jste v tomto smyslu už jeden konkrétní program, při němž se ročně rozdělí kolem 150 milionů korun, vypsal pro sedm kolektivních ženských sportů. A právě směrem k OH 2028. Proč ale jen ženské kolektivní sporty?
„Buďme upřímní: těžit z toho bude v tomto případě i mužská složka těch svazů, protože všechny další programy vedle toho pojedou dál. Navíc chci respektovat určité strategické materiály o genderovém vyvážení. A také je tu fakt, že v ženských kolektivních sportech medaili prostě získáte daleko levněji než v těch mužských. Takže když nyní mám určité omezené prostředky a chci je co nejefektivněji použít, rozhodl jsem se takhle. Ale neznamená to, že když bude výhledově peněz víc a my uvidíme, že třeba volejbalisté mají generaci, která má našlápnuto na velký úspěch, že je speciálně nepodpoříme. Musíme být flexibilní.“
V té sedmičce ženských sportů bylo třeba ragby nebo pozemní hokej, ale chyběl tam fotbal. Proč?
„To byla moje chyba. Ale už jsem se o tom s předsedou Fousek dvakrát bavil. Ve fotbale jsou totiž takové peníze, že jsem si nebyl jistý, jestli pro ně omezené prostředky z tohoto programu budou mít vůbec nějaký smysl. Protože 20 milionů je pro ženské ragby hodně, ale pro fotbal kapka v moři. Ale hledáme teď společně cestu, jak efektivně podpořit i ženský fotbal.“
Pojďme k poslednímu tématu. Z vás je teď politik…
„Hm… (kroutí hlavou a usmívá se). Povídejte dál.“
No je to tak – NSA je takové menší ministerstvo. Jak vás baví pohybovat se v tomto specifickém světě? Protože zatím to vypadá, že baví…
„Budu upřímnej – pro mě je zásadní vidět, že to co dělám, jde správným směrem. A jestli si pak nějaká jiná politická garnitura řekne, že tu má sedět někdo jiný, tak s tím nic neudělám. Rozhodně nebudu plýtvat moře času na to, abych loboval u všemožných politiků a říkal jim, jak to dělám dobře. Za mnou bude nějaká práce a pro mě je nejdůležitější, aby dávala smysl.“
Nicméně vás do funkce jmenoval Andrej Babiš a teď budou volby. Nebudete je tedy sledovat s napětím?
„To vůbec. Tedy politika mě zajímá celý život a sledovat je proto budu se zájmem. Ale ne s tím napětím, na které se ptáte.“
Jaká doteď byla spolupráce s vaším nadřízeným – Andrejem Babišem?
(zamyslí se a začne se smát) „Jo, fajn. Pan premiér má rád sport a i díky tomu do něj jde čím dál víc prostředků. Jinak nejsme v dennodenním kontaktu a mám od něj docela volnou ruku, což oceňuji. No a co bude po volbách? Pokud mě tu někdo nebude chtít, tak se sbalím a půjdu si zpátky s radostí trénovat nároďák pozemního hokeje.“
Nicméně když premiér v předvolební kampani párkrát zatáhl NSA do hry jako svoje dítě – nevadilo vám to?
„Ne tak moc. Navíc dvacet let tu vlády ČSSD a ODS slibovaly, že tu vznikne ministerstvo sportu a nevzniklo nic. A až Babiš tu něco faktického v tomto směru vykonal. Agentura je pro sport rozhodně velký krok kupředu.“
