Nedávno ho soud zprostil veškerých obvinění v takzvané dotační kauze a šéf České unie sportu Miroslav Jansta jde opět ostře do boje. Nelíbí se mu, jak chabou podporu tu sport, který je ve stále hlubší krizi, ze strany státu třeba i oproti kultuře má. Politici podle něj na systémovou podporu dlouhá léta kašlou i pro to, že úspěchy ve sportu nepřichází během jednoho volebního období. Upozorňuje i na to, jak úzce v době války na Ukrajině souvisí tělovýchova s fyzickou zdatností obyvatel. A kritizuje i snahy vrátit sportovní kapitolu pod ministerstvo školství. „Nedokázali zlepšit ani pohybovou výchovu ve školách a chtějí řídit celý sport? To je výsměch,“ nebere si servítky.
Začněme tím nejaktuálnějším - co si myslíte o reakci sportu na konflikt na Ukrajině?
„Je jasné, že se nacházíme v horké válce. Proto MOV po krátkém váhání rozhodl tak, jak je logické a jedině správné. Bylo potřeba vyslat jasný signál ruskému a běloruskému sportu, pozastavit jejich starty na mezinárodních soutěžích. Je to rozhodně dobře. Navíc Česko v tomto bylo a je velmi aktivní.“
Jak konkrétně?
„V mezinárodní basketbalové federaci jsme na to tlačili jako jedni z prvních. Společně s Dánskem jsme byli zpočátku vlastně jediní. Jenže vznikla agrese v totálním rozporu s mezinárodním právem, Rusové zabíjejí civilisty, děti. Pro nás to bylo jasné. Pro jiné západní státy zpočátku asi moc ne. Vezměte si, že 24. února začala ruská agrese a večer v Moskvě klidně hráli Nizozemci s Rusy… Vždyť to přece není v době války možné. Proto jsem ihned navrhl zastavit jakékoliv naše zápasy s Ruskem a Běloruskem. Vše probíhalo v souladu i s NSA, která v čele s Filipem Neusserem postupovala skvěle. A domluvili jsme se na společném postupu i s ČOV. Český sport prostě zaujal jednoznačný postoj.“
Jaké byly počáteční argumenty těch jiných zemí?
„To raději nechci vůbec říkat, možná po válce. Já si to vysvětluji tím, že většina evropských států nemá tak hroznou zkušenost s mnichovskou zradou a se sovětskou okupací jako my. Například předseda FIBA je Turek. A ten doporučoval, ať nic neděláme…“
Jak ve střednědobé budoucnosti tento konflikt ovlivní český sport a jeho podporu ze strany státu, která už nyní není velká?
„Je jasné, že porostou výdaje na armádu, což je správně. Ale opět si myslím, že by se neměl škrtit sport. Na jedné z našich konferencí padla informace, že při náboru nových rekrutů se stále výrazněji projevuje úbytek spontánních tělovýchovných aktivit. Snižuje se u nich úroveň aerobní vytrvalosti i svalové hmoty a naopak zvyšuje nadváha a poměr tuku v těle. Polovina uchazečů neprošla ze zdravotních důvodů nebo při testech fyzické zdatnosti. Uvědomí si už konečně stát, i ve světle této války, jak je sport důležitý a že se tu dostává do těžké krize?“
Tak sportovní fanoušci už to, myslím, vnímají. Dvě medaile z poslední olympiády pro ně byly zklamání…Co ukázaly Hry o kondici českého sportu vám?
„To, o čem mluvím od chvíle, kdy jsem byl zvolený předsedou ČUS. Tedy že sport tu není ze strany státu adekvátně podporovaný, svazy jsou podfinancované a především v kolektivních sportech nám svět zoufale utíká. Koukněte se na hokej, národní sport číslo jedna…“
Ano, je v hluboké krizi v mnoha směrech…
„Na olympiádě to byl prostě výbuch. A i když nechci tvrdit, že hokej nemá žádné vnitřní problémy, které musí řešit, tak je tu jedna zásadní věc. Na to, abyste mohl v jakémkoliv sportu něco nastavit správně systémově, potřebujete vždy i náležitou podporu. Finanční, ve sportovní infrastruktuře, ve vzdělávání trenérů. A nic z toho pořádně nefunguje. Všechno tu souvisí se vším. Řeknu vám jednu konkrétní zkušenost.“
Sem s ní…
„Mým společníkem v advokátní kanceláři byl doktor Kostka. Jeho otec byl slavný hokejový metodik a trenér. Pamatuji se, jak jsme se bavili o sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy polovina trenérů v německých či v rakouských klubech pocházela z Československa. Velká část Evropy tehdy hrála podle naší hokejové školy, systém s bránícím levým křídlem znali všichni. My jsme prostě udávali trend evropského hokeje a Švýcary porazili před 50 lety 19:1. Dnes? Se Švýcary prohráváme, ujíždí nám vlak a trenéry s evropským rozměrem nemáme.“
Český hokej teď prochází personálními změnami. Co zmůžou?
„Nemám právo do hokeje mluvit, ale jen vím, že pokud se nezmění celý systém, jsou to jen kosmetické úpravy. Finové systém změnili a teď vyhrávají. Ale to je práce na roky a na tu změnu nutně potřebujete odpovídající prostředky, které do systému stabilně dáváte. To se nedá dohnat nadšením a dobrou partou. A když už, tak naprosto ojediněle.“
V basketbale jste ale nyní i díky nadšení obrovské výsledky na světovém šampionátu i olympiádě udělali…
„To je jen kus pravdy. Víte, díky čemu jsme také uspěli? Díky tomu, že jsem před pár lety ty talentované mladé kluky už v šestnácti sedmnácti pustil do jiných evropských basketbalových škol. Satoranský, Balvín, Auda, Veselý, Jelínek – ti všichni dorostli jinde než u nás. A navíc jsme ty další úspěšné kluky prohnali Nymburkem, kde jsme za relativně malé prostředky hráli evropské soutěže. A oni se tam otřískali v mezinárodní konkurenci.“
Takže to celé byla vlastně i reakce na nefungující systém v Česku?
„No jasně. A jestli už konečně nezačne dlouhodobá systémová podpora sportu ze strany státu, bude to už jen horší a horší. Zvlášť v kolektivních sportech, které jsou sice nákladnější, ale také mají zásadní dopad na celou zemi. Ale v současnosti jsou v Česku preferované spíše ty individuální sporty.“
Proč?
„Protože to rozhodli ministerští úředníci. A často to byli i úředníci čtvrté kategorie, kteří o sportovní koncepci nevěděli nic. To je hrozný! Teď je to například tak, že vedle NSA máme sportovní resort na ministerstvech školství, vnitra a obrany. A tam vesměs daleko víc podporují individuální sporty, které dostávají skoro o miliardu víc, než ty kolektivní. Tahle disproporce vznikla především v posledních pěti letech a s koncepcí to nemá nic společného.“
Nicméně před dvěma roky vznikla Národní sportovní agentura, která by tu koncepci měla dát dohromady a určit priority. Nebo se pletu?
„Ano a také s tím začala. Před tím byl sport pod ministerstvem školství a byl to koncepčně výsměch. Vždyť to ministerstvo nezvládalo ani sport a pohybovou gramotnost na školách, což je jedna z jeho základních povinností! Všichni vědí, v jakých troskách tělocvik na většině škol je, jak upadá vztah žáků a studentů ke sportu. Tak jak pak chtějí řídit celý český sport?“
Sport a jeho vlastní ministerstvo
Stát se v roce 2016 zavázal naplňovat program podpory sportu do roku 2025. Jak to s ním vypadá?
„Ten dokument je skvělý, všem doporučuji si ho přečíst, pracovalo se na něm dlouho. Jediný zásadní problém však je, že se řadu věcí z něj nedaří přetavit v činy. Nejsou na to ani institucionální, ani finanční podmínky. Ten stav je smutný. Takže tady není potřeba vymýšlet, jak na to. Tady stačí začít naplňovat to, co bylo vymyšleno a schváleno státem. Stát se k tomu zavázal a neplní to! A k tomu, aby to plnit začal, potřebujeme mít jasnou hlavu, co to řídí. A MŠMT to rozhodně není. Stačí se podívat na ten brutální amatérismus v jejich konání v minulých letech. Vyšel na povrch i díky soudu, který mě nedávno zprostil všech nesmyslných obvinění v takzvané dotační kauze. Mimochodem tohle je obrovská ostuda českého státu, který i tímto sport jednoznačně poškodil.“
Zpět k té koncepci – praví se v ní mimo, že stát bude podporovat více hodin tělocviku ve školách, bude bojovat proti obezitě dětí, zlepší sportovní infrastrukturu a prostředky do sportu navýší k jednomu procentu rozpočtu, jak je obvyklé v řadě evropských zemí. Jenže děti po covidu brutálně tloustnou, s tělocvikem se nic neděje a místo procenta z rozpočtu, což by letos bylo 19 miliard, jich sport nedostane ani třetinu…
„To snad nemá cenu ani komentovat… A je to otázka na politiky, proč nic z toho neplní.“
Objevují se hlasy, že už je za to zodpovědná i Národní sportovní agentura…
„To jsou pro mě jen zoufalé výkřiky. NSA vznikla nedávno a přímo do pandemie, kterou musela hned řešit. Neměla na to přitom ani úředníky, navíc pak ve vedení došlo k nucené změně. A nový šéf Filip Neusser koncepci začal nastavovat. Ale teď už se najednou mluví o tom, že se zase NSA přesune pod školství, což absolutně nechápu a nic to neřeší. Tady nejde jen o to, kdo bude rozdělovat peníze, ale o to, kdo nastaví ten systém! Kdo řekne, které sporty tu primárně podporujeme a jak.“
Asi narážíte na slova ministra školství Gazdíka, který lobuje za návrat sportu pod jeho kapitolu...
„Upřímně - takovou snahu mohou mít jen lidé, kteří absolutně nechápou, v jak kritické situaci tu nyní sport je. Chápal bych to, kdyby řekli, jak naplní koncepci, jak navýší rozpočet, ale oni mluví pouze o mocenských přesunech. Sport potřebuje buď vlastní ministerstvo, anebo na to jít třeba po vzoru Švýcarska, kde je pod ministerstvem obrany a sportu.“
Je ještě jiná možnost?
„No pokud to nyní nechce dělat sám premiér, pod kterým je přímo Národní sportovní agentura, je možné dát ještě sport pod ministerstvo financí, které rozděluje peníze a má potřebnou odbornou autoritu na dělbu peněz, agentura by byla koncepčním a odborným garantem sportu Rozhodně by to bylo lepší než MŠMT, které je spoluzodpovědné za úpadek českého sportu. Ale samozřejmě zásadní je směřovat k ministerstvu sportu.“
V návrhu státního rozpočtu na rok 2022 byl rozpočet NSA ořezaný na 4,6 miliardy korun. Na rozdíl od toho například ministerstvo kultury téměř zůstalo na loňských penězích, které jsou nepoměrně vyšší – víc než 15 miliard korun. Proč to tak je?
„Sport prostě nemá mezi politiky žádné zastání. Ty nůžky se mezi kulturou a sportem neuvěřitelně rozevírají a není to správné. Ať má kultura to, co má. Má na starost řadu památek, divadel, peníze potřebuje. Ale dejte je proboha i sportu! Vždyť kolik se tu zrekonstruovalo či postavilo zásadních sportovišť z prostředků státu za dlouhou řadu let? Nic kromě lyžařského mistrovství světa v Liberci, kde to navíc i díky politickým šarvátkám dopadlo tak, jak to dopadlo. Sportoviště jsou tu v žalostném stavu a bez peněz nebude ani žádná koncepce. Je potřeba si také uvědomit, že špičkový trenéři tu nikdy nebudou pracovat, pokud nebudou mít garantované nadstandardní finanční podmínky. Tak to prostě je.“
Zeptám se ještě jednou - proč sport na rozdíl od kultury evidentně ten boj o státní podporu tak výrazně prohrává?
„Tady je dobré si uvědomit jednu věc: když ve sportu dostanete peníze a nastavíte správně systém, výsledek se dostaví nejdříve za šest až osm let. A to je často pro politika, který přemýšlí v rámci čtyřletého volebního období, příliš dlouhá doba. Jenže takhle přece nemůže zodpovědný politik přemýšlet! Sport není ani pravičácký, ani levičácký. Je jen jeden a pomáhá podporovat hrdost národa. Když Ledecká vyhraje zlato, všichni politici počínaje premiérem jí gratulují. Ale kde jsou ti, kteří na olympiádě neuspěli, co na to říkají politici, kteří velebí Ledeckou, ale k neúspěchu se nehlásí? Víte, co mě štve?“
Co?
„Tady se pořád nadává sportovním funkcionářům, trenérům…“
Sport neměl špičkového politika
Tak někdy si to také zaslouží…
„Někdy ano. Ale jinak zaplaťpánbůh, že ještě nějací vůbec jsou! Protože většina z nich to dělá za minimum peněz. A ti lidi mají také manželky, děti a hypotéky. Četl jsem teď po olympijských hrách výborný komentář vašeho kolegy. Měl titulek Žebráci průměrnosti.“
Ano, to napsal Martin Hašek a popisoval v něm současnou realitu českého sportu…
„Vystihl to skvěle. Ale já chci říct, že to označení „žebráci průměrnosti“ patří i na české politiky. To oni jsou zodpovědní, oni musejí udělat ten zásadní krok a mít vůli sport podpořit a převzít za něj zodpovědnost. Jenže dlouhodobým nezájem podcenili péči o zdraví a zdatnost národa. Sport tu nikdy neměl špičkového politika. Měl pár ministrů či premiérů, kteří mu celkem přáli. Ale pak to vždy propadlo na nějakého ministerského náměstka, který už to nebyl schopný dotáhnout.“
Bavíme se tu o tom, za co všechno při současné sportovní krizi mohou politici. Ale může si podle vás za něco i sám sport?
„No jednoznačně! Protože lidé ve vedení svazů a českého sportu byli v řadě případů zkrachovalci, kteří možná sport měli rádi, ale nerozuměli jeho organizaci ani obchodní stránce. Teď to možná říkám ošklivě, ale tak to bylo. Ať už to byl šéf ČSTV nebo i tehdejší šéf olympijského výboru. Seděli v orgánech Hušákovy Sazky, kterou se nechali zkorumpovat. Když jsem se pak stal šéfem ČSTV v lednu 2012, nenašel jsem v dokumentaci jediný materiál, který by projednával ekonomiku Sazky. A to samé bylo na ČOV. Ti lidi na sport kašlali. Buď na to ani intelektuálně neměli, nebo si tam řešili svoje kšefty.“
I v dnešním sportu jsou ale lidé, kteří ho pustoší. Když se díváte na problémy fotbalu spojené s korupční aférou Romana Berbra, to přece také sport sráží. A pragmatický politik si řekne – když za ně budu lobovat, možná se to ještě obrátí proti mně...
„Fotbal podle mě i díky penězům od UEFA neklesnul v mezinárodním měřítku tolik jako hokej. Ale je pravda, že na předsedy a vrcholné funkcionáře štěstí neměl. Osobnost byl Chvalovský, byť to nakonec nedopadlo dobře kvůli jeho problémům v podnikání. Ale pak už tam kromě Mirka Pelty žádný silný předseda, který by mu chtěl a dokázal pomoct, nebyl.“
Jenže i Pelta nakonec skončil v dotační kauze u soudu…
„Ano, dostal se tam především díky své prostořekosti. Protože jinak už je možná většině zasvěcených jasné, že v tom prostoru bez dotačních pravidel nedělal nic jiného než většina ministerských úředníků. A Berbr? Pracovitej chlap, který využil naplno toho, co mu to nefunkční prostředí plné amatérů umožnilo. A ujel při tom zcela mimo sport a fair play, pokud je pravda, co uniká do médií ze spisu. A po odchodu Mirka ta jeho moc ještě vzrostla, protože se mu nikdo nedokázal postavit.“
Filip Neusser nám před časem říkal, že když se baví i v politice o profesionálním sportu, je to vnímané jako sprosté slovo. A za to může právě i Berbr a jemu podobní…
„Jenže problém je, že často jsou úplně stejní i ti politici. V politice tu existuje ohromná arogance moci, která se odráží i na sportu. Lidé tu platí daně, dva miliony z nich aktivně sportuje a chce k tomu mít podmínky. Jenže oni na ně kašlou. Znovu bychom se tu dostali k dlouhodobosti sportu a jejich touze po okamžitém výsledku.“
Politiku znáte dlouhé roky i zezadu…
„Znám jí zepředu i zezadu a říkám vám, že až na výjimky jsou to žebráci průměrnosti. Měl jsem štěstí, když jsem na začátku devadesátých let v politice poznal pár opravdových osobností. Všichni se pak uplatnili v různých sférách společnosti. Ale dnes až na výjimky?“
To nevyznívá optimisticky. Věříte vůbec, že se něco v přístupu ke sportu změní?
„Doufám v to. Znám současného premiéra Petra Fialu. Když byl tu poměrně krátkou dobu na školství, tak zrovna z něj jsem rozhodně neměl pocit, že by ho sport nezajímal. Respektuji ho, také jsem učil na vysoké škole, vnímám jeho chování a velký smysl pro zodpovědnost. Ale jestli bude mít odvahu konečně sportu systémově i finančně pomoct, to se teprve uvidí. Protože on je za něj nyní přímo zodpovědný. Teď sportu ve složité době peníze škrtly. Ale jak to bude za rok? Uvidíme, jestli ho vyvede z té průměrnosti. Protože pak tu případně máme ještě podprůměr a dno. A bohužel k němu není zase tak daleko.“
