Horký po návratu z Grónska: Slivovici mi celník zabavil

Přejít Grónsko není ultimativní sportovní výkon jako třeba vylézt na osmitisícovku K2. Je to ale tvrdá zkouška mentální i fyzické odolnosti. Cestovatel Petr Horký po návratu ze svého putování vypráví o tom, jaké to je – co člověk zažívá po dlouhé dny nekonečného pochodu, kde se mu toulají myšlenky, co člověka v ledové pustině potěší.

Dá se tahle výprava srovnat s cestou na severní pól, kde jste stanul před dvěma lety?
„Severní pól je psychicky náročnější, protože tam člověk šlape po ledu, může se propadnout do moře a vyřízeno, tečka, utrum. Na pólu je permanentní psychické napětí, což v Grónsku není. Tam je to o obrovské dřině. A o tom, že člověk musí vědět, že tam chce.“

Proč jste do Grónska chtěl vy?
„Když se přátelé dočetli, že tam vyrážím, volali mi a říkali: Že jsi šel na pól, tomu ještě rozumím, ale Grónsko? To jsi úplný pako… Tak jsem regulérně část cesty přemýšlel, doopravdy proč?“

Na co jste přišel?
„Touha přejít Grónsko je jako mít a nemít mořskou nemoc. Ale nejsem schopen to přiřadit, jestli je to blíž k tomu mořskou nemoc mít, nebo nemít. Nejsilnější z toho je, jak je člověk strašně šťastnej, že žije. A co to je, že žije. Že to nejsou průsery v práci, ale blízký lidi, na který myslím, který mi chybí a kterým chybím já.“

Nebál jste se v té pustině o duševní zdraví?
„Vybavuju si, jak jsem šlapal a viděl jsem, jak deset kilometrů nad námi přelítává letadlo. To nám byli v tu chvíli nejbližší lidi. Vzpomínal jsem, že jsem se jednou na grónský ledovec díval z okýnka dopravního letadla, které tu trasu letí půl hodiny. Byl jsem u vytržení, co je to za divočinu.“

Nelitoval jste, když jste teď viděl to letadlo z pustiny?
„Říkal jsem si: Já bych si dal gin s tonikem! A ještě jedno pivo bych si nechal přinést! A pak se to nádherně uzavřelo. Když jsme odlétali z Grónska, letěli jsme přes ledovec, měli jsme krásnou viditelnost. A dal jsem si gin s tonikem, a pak jsem si dal ještě dvě piva.“

Jak moc bolelo, než jste si tuhle chvíli užil?
„Když jsme měli dvě stě kilometrů do cíle, tak jsme si s klukama říkali, že už tam skoro jsme. A dvě stě kilometrů, to byla celá výprava na severní pól! Ve fyzické námaze je to obrovský rozdíl. Šlapali jsme devět hodin denně, každý den bez jediné výjimky.“

Museli jste řešit konfliktní situace?
„Měl jsem obrovskou kliku. Největší riziko výpravy, a to mi došlo až na cestě, bylo v tom, že jsme se dali dohromady přes internet. Mohla to být taky parta zbohatlých milionářů, nebo to mohli být totálně nezkušení kluci. Ale ze čtyř Angličanů byli tři bývalí vojáci různých speciálních jednotek.“

Jak jste zvládali mráz?
„Vyrazili jsme o deset dnů později, takže bylo tepleji. Vyloženě třeskutých mrazů kolem minus čtyřiceti jsme zažili tak pět dnů. Dva dny jsme ale na přímém slunci měli dvacet stupňů nad nulou. Museli jsme šlapat v noci a viděli jsme krásný svítání, trvalo dvě hodiny.“

Co jste po cestě jedli?
„Vezli jsme sušené jídlo. Měli jsme asi pět druhů, nejvíc jsme měli sheppard´s pie. To je takové skotské jídlo – bramborová kaše a zapékané jehněčí maso. Jenže ta kaše vytvořila hmotu podobnou kytu. Člověk to jedl a říkal si: je to energie, je to teplý. Ale docela jsem se toho přejedl.“

Spravil jste si chuť uzeným a slivovicí, jak jste před cestou plánoval?
„Tahle expedice začala nesmírně nešťastně, kilo lahodného uzeného z Moravy, které považuju za nezbytnou součást každé výpravy, jsem zapomněl v penzionu na Islandu. A slivovici mi zabavil celní úředník. Ale i přesto jsme to zvládli.“

Medvědy jste nepotkali?
„Když jsme vyráželi, varovali nás: bacha, nahoře je medvěd. Jeden chlapík totiž říkal, že po něm střílel a že ho zahnal. Pak vyšlo najevo, že si tam jen nějací eskymáci postavili iglú. Jestli jsem se něčeho na cestě nebál, tak že by nám měl medvěd něco udělat. Měli jsme s sebou přece vojáky z britských speciálních jednotek. Když jsem viděl ty kluky, jak berou pušku do ruky, to bylo jak v akčních filmech…“

Znamenalo pro vás první setkání s civilizací velký náraz?
„První ráno, kdy jsme se probudili v tundře, tam shodou okolností přijely dva místní školní autobusy. Řekli: My vás těch posledních třicet kilometrů svezeme, nechcete? Tak jsme chtěli. Ta děcka byla hrozně statečná, asi jsme museli hrozně smrdět. Až díky těm dětem, které kolem nás běhaly jak rozteklá voda, jsem zjistil, jak jsme zpomalení.“

Jak to myslíte?
„Za těch bezmála šest set kilometrů se člověk naučí mít velmi úsporné všechny pohyby. Fakt to chvíli trvá, než se vrátí zpátky. Když po té době šlápne na trávu, která je na došlap měkká… My jsme tam seděli jako paka, byly tři hodiny ráno, a ukazovali jsme si: Brabenec! A támhle je ptáček, co zpívá! Úplně jako volové jsme si to užívali. U Vltavy je takový trapný to někomu říkat. Ale když člověk šest týdnů leze přes ledovec, je to nejzajímavější téma, který si s někým může vyměnit.“