Štrbíková po neúspěchu: Skákat z okna nebudu
Panák slivovice, několik nadávek pěkně od plic a nakonec dokument o koncentračním lágru v Osvětimi. Takovým způsobem se stolní tenistka Renáta Štrbíková dostávala z vyřazení českého týmu na mistrovství Evropy v Ostravě. „Pustila jsem si ten dokument na počítači, abych si uvědomila, že jsou v životě i horší věci, než prohry ve sportu...“
Zápletka v „české“ skupině evropského šampionátu byla dramatická. A výsledek podle Štrbíkové brutální. České hráčky prohrály jen s Maďarskem 2:3, pak porazily Bělorusko 3:2 a Švédsko 3:0. Přesto je místo bojů o medaile čekal jen zápas o udržení v elitní skupině.
Ten zvládly, porazily Lucembursko 3:2 a budou hrát alespoň o 9. až 12. místo. Slabá náplast pro český tým, který v Ostravě obhajoval bronz z předchozího šampionátu.
„Jestliže nepostoupíme ze skupiny se dvěma výhrami a jednou nejtěsnější prohrou 2:3, tak to je brutální,“ říkala Štrbíková. „Navíc nám chyběl jediný set v jakémkoliv zápase! Taková souhra nešťastných náhod se stane jednou za život a nás to potká zrovna doma. Alespoň, že jsme po tom všem zvládly zápas s Lucemburskem. I když jsme ještě měly ubrečené oči.“
Jak těžké pro vás bylo se znovu sebrat? Čím jsme se z deprese dostávaly?
„Daly jsme si slivku. Všechny dohromady, seděly jsme na pokoji, kecaly… Bavily jsme se o mnoha věcech, jenom ne o ping pongu. Samozřejmě jsme si hned po tom nešťastném posledním zápase Maďarek s Běloruskami taky vzpomněly, kdo kde mohl nějaký set přidat.“
V klidu, nebo emocích?
„Vášnivá diskuze to byla, padala i sprostá slova. K sobě, nebo jsme si zanadávaly na různá překvapení. Jak ta mohla prohrát s tamtou!? Když vedla 2:1 na sety a 10:8! Kolikrát to byly neuvěřitelné náhody, strašně malá pravděpodobnost a stejně se nám to stalo. Probraly jsme to, pořád jsme z toho smutné. Ale hlavní je to, že jsme nespadly ještě níž.“
Neměly jste chuť změnit sestavu?
„Vůbec, musely jsme si to uhrát samy. Hlava – nehlava, zranění – nezranění. Prostě jsme musely vyhrát a to jsme splnily.“
V kolik jste šly spát?
„Myslím, že bylo tak půl jedné.“
Šlo usnout?
„Už jsme byly unavené, ale v hlavě se to pořád honilo. Tak jsem si pustila něco na počítači.“
Co?
„Dokument o Osvětimi… Abych si uvědomila, že jsou daleko horší věci, než sport. Takhle se taky snažím život a sport brát. Mrzí mě hlavně to, že jsme takhle dopadly doma. Pamatuju si, jaké to bylo, když jsme ve Stuttgartu vybojovaly medaili, jaká to byla paráda. A hrát o medaili doma by bylo třikrát hezčí! Nejhorší je ta bezmoc, protože jsme fakt udělaly pro úspěch všechno. Moc jsme toho nepokazily a stejně to nevyšlo... A pak ještě vidíte, že Maďarky dostaly ve čtvrtfinále Polky, na které bychom si hodně věřily. Co k tomu říct? Byl to prostě můj nejhorší zážitek ve stolním tenisu.“
Nikdy dřív jste nic podobného nezažila?
„Na takové úrovni ne. V mládežnických kategoriích byly turnaje, kde se počítaly i míčky, ale to se nedá s mistrovstvím Evropy srovnávat.“
Paradoxní je, že muži šli do čtvrtfinále s jedinou výhrou… A vám nestačily ani dvě.
„Kluci dvakrát prohráli 1:3, my prohrály jen jednou a navíc nejtěsnějším možným rozdílem 2:3… A nic. Tak to prostě ve sportu někdy chodí.“
Měla jste hodně ohlasů?
„Přišlo dost zpráv, takových uklidňujících. Co taky chcete jiného napsat? Jako že nevadí, stane se a tak. Já tohle vím, skákat z okna nebudu. Ale mrzí mě to hodně. Zvlášť doma, bylo to prostě brutální.“
