Učitelka matematiky zdolává ultramaratony: Jak se dostala ke 133 km za 12 hodin

Jak jste se dostala k běhání ultra?
"Srdcem. Chtěla jsem běhat ultra, cítila jsem, že mám vnitřní sílu a nadání běhat delší trasy než maraton. Jsem vytrvalec od mala."

Co byl prvotní impuls, jak vás to vůbec napadlo?
"Zkusila jsem si inkognito v roce 2016 skoro bez tréninku Jizerskou 50, kterou jsem vyhrála. Bylo to tenkrát přesně na den pět let, co umřel brácha. Když umřel, bylo to těžký, ale je to život a nikde nemáš „záručák“, že tu budeš do osmdesáti. Já si z té zkušenosti vzala sílu, kterou mám stále v sobě a promítám ji do ultra. Je to největší doping, který mi nikdo nemůže vzít ani zakázat. Je to můj život."

Šlo vám to hned samo, jste talent od přírody, nebo jste musela bojovat a strašně makat?
"Šlo mi to. Talent tam určitě je. Je to ale jen předpoklad, který budeš buď rozvíjet, nebo si říkat, jsem dobrá, já makat nemusím. Startovací pozici jsem měla skvělou, ale kdybych svůj talent nerozvíjela, nebudu druhá na Spartathlonu a svůj původní rekord na 12 hodin bych na současných 133 km taky nešoupla."

Co vás v počátcích nejvíce motivovalo?
"Zkušenost s úmrtím bratra, pak i s nemocnou maminkou a se stavěním domu. Důležité bylo také to, že jsem chtěla. Já totiž, když něco chci, tak se nevzdávám. Mám ohromnou vytrvalost."

Kateřina Kašparová • Archiv Kateřiny Kašparové

Změnila se v průběhu času motivace? Co Vás motivuje dnes?
"Stále je tam to, že chci. Žít pro mě znamená vyvíjet se. Kde není vývoj, je stagnace, energie vázne, a to mě nebaví. Proto mám na každý rok jasně stanovené cíle a za těmi si jdu. Přece se nejde spokojit s tím, že budu běhat to samé, a ještě navíc stejně. Mám v sobě hnací motor, který mě žene a kolem sebe skvělý tým lidí, kteří se o něj perfektně starají."

Dočetla jsem se, že jste změnila trenéra. Proč?
"Přirovnám vztah s trenérem ke vztahu partnerskému. Partnera člověk nenajde, toho musí potkat. Stejné to je s trenérem. Můžu si najít jeho výsledky, výsledky jeho svěřenců, nebo ho zkátka jednoho dne potkám, poznám ho a začnu mu důvěřovat. Od svého trenéra chci, aby mi pomohl na mojí cestě za sny. Jsem otevřená dalšímu zkoumání v oblasti ultra. Existuje plno knih, kde se dočteš: „mělo by, mohlo by být, asi…“. Můj nový trenér jde novým věcem naproti, řešíme běh z pohledu wattů a vše spolu probíráme. Mám stále spoustu otázek, například „proč tolik a ne tolik“ a on vysvětluje „protože tak a tak“. Jsem matikář, ale také běžec, vidím čísla, ale také chci vědět, co říkají."

Máte chvíle, kdy byste se nejraději na všechno vykašlala a utekla od toho?
"Jasně, že mám, ale trvá to tak pět minut (smích), možná méně. Důležité je pak srovnat hlavu. Špatné myšlenky i lidi pošlu o dům dál a jdu na sobě makat. Důvodem těchto krizí není vyčerpání z běhu. Zkrátka se sejde přehršel osobního, do toho začne jako na potvoru bolet noha. Třeba po Spartathlonu mě více než tři měsíce bolela noha u holeně. Bylo to peklo, každý den jsem jezdila do nemocnice laser, kryo, masáže, někdy jsem tam jela i dvakrát, ale nevzdala jsem to, nestěžovala si, vlastně o tom nikdo zvenčí nevěděl. Proč taky fňukat a čekat lítost?! Člověk musí něco vydržet, pokud chce být lepší a lepší. Nakonec mě zachránila moje kamarádka - fyzioterapeutka. Kdo to je, ale neprozradím. Je totiž můj poklad."

Kolik času vám denně a týdně trénink zabere?
"Čistého času běhám 10-11 hodin za týden, dvakrát týdně jdu posilovat do fitka, jednou týdně plavat a na jógu a jednu hodinu trénuji na Zličíně TRX. K tomu se snažím večer doma půl hodiny posilovat střed těla a co bolí, protahovat. Vychází mi to nyní na cca 18 hodin týdně. Není v tom převlékání, rozehřátí, protažení, ledování a mé pravidelné návštěvy sauny a solárka. Tam chodím pro „déčko“. Až bude tepleji, přidám určitě brusle a kolo."

Jak se dá při takovém tréninkovém vytížení pracovat?
"Já říkala ještě v dobách, kdy jsem dělala v Siemensu, že nebudu už nikdy pracovat, ale že budu dělat jen to, co mě baví, a to tři dny v týdnu a maximálně čtyři hodiny za den, protože můj čas je drahý. A co řeknu, to dodržím. Takže takhle učím matiku a učím ji vážně dobře. Proto mohu učit málo. Rozvíjím u dětí a dospělých logiku a představivost. Učím je jinak, a když jim zadávám příklad, už vidím výsledek a vím, kde udělají chybu. Dávám jim odpovědi na otázky „a proč“ a oni tak mají „aha efekt“ a jsou nadšení, že chápou. Strašně mě to baví. Dále se živím věcmi okolo běhání. To však nejde počítat na čas, to dělám 24/7. Dřív jsem hodně tajila, co dělám, ale než aby se lidé domnívali a řešili, kdo Kašparovou dotuje, dávám už hodně věcí do příběhů na Instagram a Facebook."

A když už jsme u toho, co váš soukromý život? Máte na něj vůbec čas?
"Já říkám „chceš, nechceš“. Když člověk chce, čas má. Jsem velmi dobrý timemanager, a také vím, že nejde mít jen běh, nebo jen „práci“. Musí existovat rovnováha na takové pomyslné čtyřramenné houpačce, z které vzniká růst a vnitřní naplnění. Povolání (kariéra, bohatství), „já“ (sny, cíle, poznání sama sebe), soukromý život (domov, rodina, partner, milenec, přátelé apod.) a systém (řád, pravidla, budoucnost). Život mám v rovnováze perfektně. Takže i soukromý život mám (směje se)."

Máte nějaký svůj sen, který si hýčkáte, kterého byste chtěla dosáhnout? Prozradíte nám, co to je?
"Měla jsem tři velké sny, Spartathlon, Ph.D. a dům se srdcem. Vše jsem dokončila loni. Ale já sním dál a jdu si za tím. Nestačí si napsat sny na tabuli a koukat na hvězdy. Musíte i makat a vytrvat! Mám sen, že posunu matematiku tam, kde bývala. Takže mozek bude taky makat a vznikne vážně cool projekt. V běhání, přesněji v ultra, zaběhnu větší pecky a dodělám si doma zahradu. Jsou to vyvážené sny pracovní, běžecké a soukromé, no ne?"

Když by za Vámi přišel nějaký běžec začátečník, že je jeho životní sen běhat ultra, co byste mu poradila, čím by měl začít?
"Asi by měl mít běžecké boty. (směje se) Ne, to je legrace. Z fyzického pohledu by měl být vyběhaný, protože je potřeba mít dobrou fyzičku. Ale jestli má desítku za 36 nebo 46 minut? Maraton pod tři hodiny, nebo za tři a půl? To bych neřešila, pokud nechce dát rekord na stovku. Jestli někdo chce běhat ultra a ví, proč to chce, pak je nutná trpělivost, silná hlava, pokora a úsměv. Pak už nezbývá nic jiného, než jen sbírat zkušenosti. K ultra se musí člověk „problít“. (směje se) Takže nezbývá, než to zkusit. Člověk sám nejlépe pozná, jestli ho to chytne, nebo hodně rychle pustí. Navíc není ultra jako ultra. 100 kilometrů za 12 hodin, nebo za 24 hodin, to jsou zcela jiné disciplíny. A také záleží, jaký má člověk cíl."

Kateřina Kašparová • Archiv Kateřiny Kašparové

Co podle vás ultrák musí mít? Jsou nějaké tělesné a osobnostní předpoklady?
"Silnou hlavu, obrovské srdce pro ultra, morálku jít běhat v jakémkoli počasí a také v něm závodit, vydržet bolest a sílu překonat sám sebe. Když je tam navíc nějaký talent k vytrvalosti, je to velká výhoda, avšak pozor, nikoli absolutní. Jinak by každý ultramaratonec mohl být vysoký, statný, charismatický, sladěný a běhat 24 hodin na kilometrovém okruhu, aby bylo na co koukat (smích). Při ultra vstupuje do hry tolik proměnných, že výsledek lze jen těžko odhadnout. Ultra je život, nepředvídatelný, ale strašně krásný."

Jak se stát podle Katřiny Kašparové ultraběžcem?