V dnešním článku se podíváme na to, jak si správně zavázat tkaničky. Že to umí každý? To nemusí být tak úplně pravda. Tkaničky nejen u běžeckých bot se totiž dají vázat překvapivě velkým množstvím způsobů. Vyřešíte tak například problémy s pálením chodidel, otlačenými prsty, nebo sedřenou patou.
Tradiční tkaničky se v dnešní době plné BOA koleček a rychlostahovacích šňůrek mohou zdát jako přežitek. Opak je ale pravdou. S pomocí žádného jiného způsobu totiž nedosáhnete tak dobrých výsledků, jako právě s tkaničkami.
Tkaničky versus rychloutahování
Spousta běžců si oblíbila rychloutahování, které proslavila trailová značka Salomon a dnes ho nalezneme u celé řady bot. Výhody jsou jasné už na první pohled. Boty se vám s tímto mechanismem nikdy nemohou povolit a manipulace s utahováním je extrémně snadná a rychlá. To samé platí i pro novější technologii BOA, která se dlouhá léta objevuje například u cyklistických treter a v poslední době není ničím neobvyklým ani mezi běžeckými botami. Oba tyto rychloutahovací způsoby ale pracují s tenkými pevnými lanky a tady začínají potíže.
Pokud máte standardně tvarované chodidlo a boty vám sedí jako ulité, pak s rychloutahováním pravděpodobně nebudete mít žádný zásadní problém. Jakmile se ale do takové boty obuje sportovec s úzkým tvarem paty, vysokým nártem, nebo zkrátka ne zcela typickým chodidlem, pak velmi rychle zjistí, že botu není možné utáhnout podle představ.
Rychloutahovací lanka jsou stejně pevně stažená přes celý nárt a navíc mají nulovou pružnost. Jejich ukončení je navíc pevně dané a běžce tak připravuje o kouzla, která se dají vytvářet s poslední volnou dírkou, kterou naleznete u většiny běžeckých modelů.
Výhody klasických tkaniček
Začněme ale obecnými výhodami klasických tkaniček. Tou nejzásadnější je jejich pružnost a schopnost přizpůsobit se. Při dlouhém běhu chodidlo obvykle lehce otéká a je citlivější. Pevné kevlarové šňůrky kvůli tomu mohou po nějaké době škrtit, a to i přes to, že bota na začátku běhu seděla bez náznaku jakýchkoliv nepříjemností. Textilní tkaničky se naopak dokáží lehce natáhnout a tlak na chodidlo zůstává stále stejný na začátku i po několika hodinách běhu.
Díky větší ploše a většímu tření při průchodu dírkami je navíc možné boty zavázat tak, aby spodní část zůstala příjemně volná a posledních několik křižování bylo pevně utažených. Případně naopak. Zkrátka, s úvazem si můžete vyhrát tak, aby míra stažení v jednotlivých částech dokonale respektovala tvar vašeho chodidla.
Jedinou nevýhodou tkaniček může spočívat v riziku jejich rozvázání. To ale velmi snadno eliminujete dvojitým uzlem. Většina výrobců navíc používá tkaničky z takových materiálů, které nemají tendenci se povolovat a boty vydrží zavázané v drtivé většině případů.
To nejlepší u tkaniček je ale velké množství možností, jak si boty zavázat. Dosáhnout tak můžete velmi zajímavých výsledků, které vyřeší problémy s úzkou patou, vysokým nártem, nebo dlouhým palcem.
Klasický úvaz
Při zakoupení jsou boty zavázány klasickým úvazem, který jistě dobře znáte. Pokud vám boty perfektně sedí a nenarážíte na žádný problém, pak není nejmenší důvod tento typ úvazu měnit. Je tu ale celá řada situací, kdy se vám může hodit některý z následujících a ne zcela typických úvazů.
Převrácený klasický úvaz
První netradiční typ úvazu vznikne, když převrátíte směr provlečení tkaniček u klasického způsobu. Tkaničky nyní neprochází dírkami zevnitř směrem ven, ale zvenčí dovnitř. Tento úvaz můžete použít v okamžiku, kdy se vám boty neustále povolují a vy chcete mít tkaničky neustále utažené na nejpevnější možnou úroveň. Převrácením směru provlečení se výrazně zvýší tření v dírkách a tkaničky zůstávají na svém místě i při velkém tlaku.
Ukotvení paty
Nejčastějším netradičním typem úvazu je využití poslední dírky, která obvykle zůstává prázdná. Tato dírka se výborně hodí k ukotvení paty uvnitř boty, čímž omezíte zouvání paty, nebo pohyb chodidla a tím i pálení plosky nohou, nebo otlačení prstů při dlouhých sebězích. Pozor na to, že do poslední dírky se tkaničky neprovlékají typickým způsobem. Aby vás šňůrky netlačily do nártu, je třeba provléknout tkaničku nejprve skrze poslední dírku zvenčí směrem dovnitř na totožné straně a teprve poté provléct volný konec takto vytvořenou smyčkou na druhé straně boty. Díky tomu se úvaz posune o něco výš a při utažení tkaničky krásně obepnou horní hranu nártu a díky tomu zafixují chodidlo pevně uvnitř boty.
Rovnoběžný úvaz
Rovnoběžný úvaz se používá při problémech s vysokým nártem, nebo širším tvarem chodidla. Pevnost stažení tohoto úvazu je totiž výrazně nižší, než u klasického způsobu a tím vzniká o něco více prostoru a svobody pro vaše chodidlo. Rovnoběžný úvaz vytvoříte tak, že dírky spojujete rovnoběžně a při postupování vzhůru vždy jedno očko vynecháte, než tkaničku opět přehodíte na opačnou stranu.
Úvaz s vynecháním
Druhým a o něco jednodušším způsobem, jak ulevit svým nártům je vytvoření prázdného okna u klasického úvazu. Po obutí si vytipujte místo, kde vás tkaničky do nártu tlačí nejintenzivněji, tkaničky rozvažte a na problematickém místě nechte prázdné očko. Tím vytvoříte otvor, který dá vašemu chodidlu potřebnou svobodu. Úvaz s vynecháním se dá použít i v okamžiku, kdy jsou tkaničky u bot příliš krátké a jejich zavazování není pohodlné. Vynecháním jedné dírky totiž ušetříte několik centimetrů tkaničky, což se v takovém případě může hodit.
Úhlopříčný úvaz
Poslední úvaz není příliš častý, ale o to více může pomoci. Jedná se o uhlopříčné uvázání tkaniček takovým způsobem, že z dírky nejblíže palci vedete tkaničku až do poslední dírky nahoře na nártu. V druhém směru křižujete tkaničky standardně cik cak. Spojení nejnižší a nejvyšší dírky na palcové hraně může po utažení způsobit lehké nadzvednutí svršku nad palcem, takže už je vám jistě jasné, že tento způsob využijí běžci, kteří mají delší, nebo přizvedlý palec, který dělá problémy při kontaktu s nízkým svrškem běžeckých bot.
