Druhé místo. Jen Jaromír Jágr předčil v letošní Zlaté hokejce Tomáše Plekance. „Dokud bude Jarda hrát, je to pro mě jako vítězství,“ prohodil upřímně 28letý útočník Montrealu.
Pro Sport se manžel Lucie Vondráčkové rozpovídal o svém novém životě pod dohledem bulváru i o perfektně šlapající souhře s fenomenálním útočníkem na bronzovém šampionátu v Bratislavě.
Před třemi lety Tomáš Plekanec skončil stejně jako letos v anketě o nejlepšího českého hokejistu druhý. „V Česku mě stejně nikdo nezná,“ prohlásil tehdy skromně.
Možná měl pravdu, od té doby se ale hodně změnilo, jeho jméno teď patří k „nejprofláklejším“. I proto, že jej od pátku úředně používá i jedna z nejpopulárnějších českých zpěvaček a hereček…
Povězte, pořád máte pocit, že jste doma neznámá osoba?
„Podle mě tohle rozhodně trvalo až do letošního mistrovství světa. Pořád si myslím, že lidi, kteří se o hokej nezajímají opravdu hodně, mě neznali. Až díky poslednímu šampionátu asi opravdu zjistili, co si k mému jménu přiřadit. Jaký jsem hokejista, jak hraju…“
A když tu otázku nebudeme brát jen z hokejového pohledu, ale tak, že se z vás díky vztahu a svatbě s Lucií Vondráčkovou stala celebrita?
(Usměje se.) „Jasně, to je druhá věc. S tím se musí počítat. Nemůžu ale říct, že by se mi život v tomhle ohledu změnil nějak k horšímu. Je to úplně v klidu. Nikdo mě nikde nenahání, nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. To vůbec ne. Bereme to s Luckou tak, že jsme dva známí lidé, kteří hodně pracují, a snad svoji práci dělají dobře. Takže zájem o nás je absolutně normální.“
Přesto, musíte si teď kvůli zvýšené pozornosti dávat pozor na věci, které jste dřív neřešil?
„To ne. Hlavní je, že si nemyslím, že bych předtím dělal něco, na co bych si měl dávat pozor. Já se chovám pořád stejně, nepotřebuju se měnit. Na druhou stranu, z Montrealu jsem na pozornost zvyklý. Tam kamkoliv jdete, lidé se po vás koukají. Pak už je jedno, jestli to je bulvární fotograf, nebo obyčejný člověk. Vím, jaké to je, když se za vámi lidé ohlíží, takže to pro mě teď v Česku není až zase taková novinka.“
Dříve jste si jezdil do Česka oddechnout od montrealského humbuku, ale teď už nemáte kam utéct, ne?
„Myslím, že si pořád umím najít chvíli pro sebe. Když potřebuju klid, mám ho. Já i Lucka. Rozhodně pozornost nevyhledávám, ale nevidím v tom žádný problém, prostě to beru, jak to je.“
A jak to vnímáte, když se zahlédnete na titulní straně bulvárního časopisu?
„To mi přijde hodně nezvyklý. Jdu do trafiky, že si koupím noviny, a najednou na mě vybafne titulka s mým obličejem… Nikdy netušíte, že tam budete, a pak na sebe v těch novinách koukáte a je to vážně zvláštní. Ale jak jsem řekl, chápu, že to k tomu zkrátka patří.“
Díky tomu vás znají i lidé, kteří třeba nemají o hokeji ani ponětí. To vám nevadí?
„Nemám s tím žádnou negativní zkušenost. A když jdeme někam s Luckou, lidi samozřejmě poznávají hlavně spíš ji a já jen tak stojím v pozadí. Je mi jasné, že tomu tak je.“
V Montrealu je to naopak, že?
„Dá se to tak říct. Máme to rozdělené.“ (Usměje se.)
Jak velkou hokejovou fanynkou je vaše paní?
„Docela velkou. Hodně to sleduje, bavíme se o zápasech, mívá i zajímavé postřehy. Přece jenom, některé věci jsou v její i mé práci podobné.“
„Samozřejmě, bavíme se o její i o mojí práci. Protože, pozor, já jsem rok hrál na kytaru.“ (Usměje se.)
To byste jí mohl dělat doprovod.
„Určitě… To bych se hodně trápil. Ne, já hrál jako malý, rodiče chtěli. Ale mě to nebavilo, mě spíš bavil sport.“
Tak se pojďme bavit i o něm. Už přebolel smutek z třetího místa na posledním mistrovství světa?
„Pořád mám pocit, že jsme to měli vyhrát. Měli jsme tak dobrý tým, v takové pohodě… Jenže mistrovství je zkrátka o tom, že vám nevyjde jeden zápas a je konec. Bronzu si moc vážím, ale mrzí mě, že jsme to nedotáhli až na vrchol. Šance byla veliká.“
Vás alespoň může maximálně těšit, jak vám šlapala spolupráce s Jaromírem Jágrem. Hřeje vás to teď s odstupem času?
„Takhle… Spousta lidí si myslí, že hrát s Jardou je lehké. Ale opravdu to není taková sranda. Takovému hráči musíte rozumět, musíte počítat s tím, že je o dva kroky rychlejší než všichni ostatní. V myšlení, ve všem, co na ledě udělá i co se chystá udělat. Tomu vy se musíte vyrovnat a to je na tom to těžké. Zažil jsem to teď s Jardou, nebo i dřív s Alexem Kovaljovem v Montrealu. Nechci ty dva vůbec srovnávat, ale Kovaljov měl taky obrovský ofenzivní talent. Když se vám povede dostat se na úroveň myšlení takových hráčů, najednou se z hokeje stane náramná zábava.“
A pro vás to pak je známka toho, že jste taky schopný přemýšlet o krok napřed, ne?
„Doufám, že to tak je. A že to tak snad na mistrovství bylo. Když ale turnaj nevyhrajete, je těžké mluvit o tom, že něco bylo skvělé a fungovalo to. To by si člověk protiřečil. Fakt je ale ten, že byla spousta hráčů, kterým se vedle Jardy nedařilo, nepovedlo se jim si s ním herně sednout.“
O to větší škoda je, že Jágr zřejmě nezamíří pro příští sezonu do Montrealu, jak se původně zdálo, viďte?
„Samozřejmě by bylo zajímavé hrát spolu celou sezonu, byla by to pro mě velká zkušenost. Už od začátku, co se ta možnost objevila, jsem tomu ale nedával moc velké šance. To proto, že znám Montreal a jeho prostředí, celkovou politiku klubu. To, jaké hráče momentálně máme v týmu. Nevím, jestli to všechno sedí k tomu, aby tam Jarda mohl být. Ale přesto, kdyby to vyšlo, bylo by to moc hezký. Na naši spolupráci bych se moc těšil. Na mistrovství to opravdu vypadalo dobře, líbilo se mi to.“
