Už nemůžeš, dej dvojchybu, vydělej mi prachy. Jsme jak ovce, na které se sází, štve Menšíka
PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Na kurtech čím dál častěji vzplanou konflikty tenisté versus fanoušci. Vybudí je vášnivé povzbuzování domácí hordy, jež přerůstá do škodolibých provokací. Či slovní útoky sázkařů, kteří se sami snaží vložit do hry a rozhodit tenistu, aby si zajistili výdělek. Atmosféra u dvorců je čím dál žhavější a hráči se shodují: je to problém.
V honosném tenisovém areálu Foro Italico v Římě stojí antické sochy zdůrazňující historii a kulturní vyspělost místa považovaného za jednu z kolébek západní civilizace. Když tam však před pár týdny nastupovali tenisté k zápasům, připadali si jak gladiátoři z nedalekého kolosea, na které útočí nejnižší lidské pudy.
„Drž, sakra, hubu,“ obořila se běloruská silačka Aryna Sabalenková na provokujícího diváka. „Kdo si myslíte, že jste?“ ujely nervy mladé Dánce Claře Tausonové, když kdosi v publiku halasně oslavoval její dvojchybu. A šla si stěžovat rozhodčí.
To Jakub Menšík se v Římě rozhodl vzít věci do svých rukou a konfrontovat neukázněnce osobně. I on se stal během vítězného mače 3. kola s Maďarem Fabianem Marozsanem terčem otravných útoků.
„Bylo očividné, že ti borci měli vsazeno. A asi nějaký balík. Když jsem prohrál game, gestikulovali na mě, že jsem jim zrovna vydělal peníze. Seděli za mnou v první řadě a bylo slyšet každé jejich slovo. Double fault, řvali mi do podání. A hrozili, že jestli půjdu za rozhodčím, vybučí mě. Tohle už je unfair, jsme pak na kurtu jen jako ovce, na které se sází,“ stýská si devatenáctiletý junák, jenž se musel v úvodním kole Roland Garros vypořádat s domácím Francouzem Alexandrem Müllerem i jeho rozvášněnými až agresivními podporovateli v ochozech. „Už se mi chce brečet, protože si ani nepamatuju, kdy se fandilo pro mě.“
Osmnáctiletá školačka Tereza Valentová si prošla v úterý podobným očistcem. rámci přípravy na utkání s domácí Chloé Paquetovou, hráčkou z nedalekého Versailles, s mentálním koučem konzultovala, jak se nenechat rozhodit. „Vizualizovala jsem si, jak asi zápas bude vypadat a že lidi budou dělat bordel. Stejně mě to zaskočilo, horší prostředí jsem ještě nezažila,“ líčila po vydřeném postupu a otočce z 2:5 ve třetí sadě, která byla i odměnou za její mentální odolnost.
Zvládla zůstat zamčená v hlavě, neukázala slabost a nereagovala na chování nejdivočejších fans, kteří si právě tohle přáli. „Jediné, co ti lidi chtějí, je nějaká reakce. A když se jí nedočkají, jsou za hlupáky oni,“ chválil ostřílenější krajan Jiří Lehečka. „Nevztekat se, neprovokovat lidi, aby ještě víc začali hulákat,“ přidává své rady Markéta Vondroušová.
Lehečka žádá exemplární případ
Sám Lehečka prožil velký extrém. Loni v Madridu čelil domácí modle Rafaelu Nadalovi při jeho posledním startu ve španělské metropoli. „Nejnepřátelštější prostředí, v němž jsem kdy hrál. Když jsem zahrál světový míč, zatleskalo mi pět lidí, co seděli v mém boxu. A když jsem dal dvojchybu, třináct tisíc lidí vybuchlo nadšením. Ale tohle se dalo pochopit, Rafa tam hrál naposledy. A dopadlo to tak, jako to dopadlo,“ připomněl svůj triumf 7:5, 6:4.
Navždy už zůstane jediným Čechem, který Nadala porazil na antuce. Přes nával vítězné euforie se však Lehečka dokázal ovládnout a nevrátil publiku to, co mu po dvě hodiny dávalo. „Hlavně jsem nechtěl udělat chybu jako tehdy Berďa, že bych je po zápase tišil a dával si ukazováček ke rtům. To už bych si ve Španělsku asi nikdy v klidu nezahrál,“ rozesmál se.
Z centrálního dvorce v Caja Mágica si Lehečka odnesl životní zážitek. Hrát a vyhrát proti celému stadionu, na takové mače se nezapomíná. Co nejrychleji zapomenout naopak chcete na střety z menších kurtů pro stovky či jen desítky fanoušků. I jeden provokatér vám při nich dokáže otrávit zápas. „Loni na US Open jsem hrál druhé kolo s domácím kvalifikantem Kruegerem, pral jsem se sám se sebou, prohrával 0:2 na sety a za moji lavičku si sedl nějaký borec, který na mě nonstop mluvil. Říkal mi, že to nedám, že už jsem unavený, horší než soupeř. To jsou lidi ze dna společnosti a přišli si užít tenis tak, že se vás snaží rozhodit, protože mají většinou vsazeno. Byl by potřeba nějaký exemplární případ, aby takového fanouška vyvedli, dali mu pokutu,“ žádá Lehečka.
„Kdyby ATP nebo ITF něco vymysleli, byl bych jen pro,“ přimlouvá se po svých zkušenostech i Menšík.
Někdy však můžete diváky zmanipulovat i ve svůj prospěch. Tak jako Vít Kopřiva při letošní cestě za titulem v Neapoli. „Byl to jen challenger, ale lidí chodila od kvalifikace spousta. Hned jsem si říkal, že nesmím jít proti nim, musím si je zkusit nějak získat, naházet jim ručníky nebo potítka. A povedlo se, úplatky fungují,“ směje se tenista, který tehdy ve finále zdolal domácího Itala Luciana Darderiho a ještě si udělal kamarády.
„Čtyři kluci, kteří si mě v Neapoli oblíbili, za mnou dorazili i do Říma a brutálně mě podporovali. Celý zápas skandovali, přinesli si českou vlajku, psali mi i na Instagram. Byli neskuteční…“
