Titulem z All England Clubu to nekončí, přicházejí nejlepší léta Markéty Vondroušové. Jiří Hřebec by vám však poradil, ať to před ní neříkáte nahlas. Příčí se jí tlak, chce hrát pro radost. A málo lidí zná šampionku Wimbledonu tak jako tenhle svérázný muž, někdejší dlouhovlasý rebel tenisových kurtů. Nezměnil se, i tak vás možná překvapí, jak se dnes sám cítí.
V červenci usedl na centrkurtu v All England Clubu a na vlastní oči z hráčského boxu sledoval, jak jeho osudová tenistka Maky vítězí na největším turnaji planety. Formuje ji od patnácti let, co přišla na Štvanici. A Markéta Vondroušová na Jiřího Hřebce nedá dopustit. „Jsem její druhý fotr,“ líčí dvaasedmdesátiletý vitální muž, který se po Praze pohybuje na kole a hádali byste mu alespoň o patnáct let méně.
Už jste si zvykl, že se Markétě říká wimbledonská šampionka?
„Vždycky když ji vidím, nejradši bych ji pořád objímal. Mám z toho pořád takovou radost. Ale už jsem to vstřebal a myslím, že ona taky. Zase hraje turnaje, věci se vrací do normálu. Ale napsala historii, to už má navždy.“
Když jsem se probíral našimi starými rozhovory, říkal jste v jednom, že wimbledonský vítěz pro vás není největší frajer, protože tráva smazává rozdíly a rozhoduje i náhoda. A prý je pro vás víc vyhrát antukové Roland Garros. Platí to stále?
„No jasně, Wimbledon je nejslavnější, vyhrát Paříž je ale bez diskuse nejtěžší. Ale tam byla Maky ve finále, takže to je skoro to samé. Pamatuji se, jak po Paříži Maky kritizovali, že nejde nahoru. Její mámě jsem tehdy říkal:
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
