PŘÍMO Z LONDÝNA | První ostrý zápas po čtvrt roce dopadl podle Tomáše Berdycha spravedlivě. Není dobře připravený, a tak bylo logické, že ho mladý Američan Taylor Fritz v úvodním kole Wimbledonu odrovnal 6:4, 6:4, 6:3. Víc než kdy jindy se zdálo, že kariéra nejlepšího českého tenisty třetího tisíciletí spěje dramaticky rychle ke konci.
O prvním utkání po čtvrt roce jste mluvil jako o testu, který vám napoví, co dál. Co vám zápas ukázal?
„Z hlediska zdraví to nebyl vyloženě špatný den. Ale prostě cítím, že to nemám v sobě, nemám natrénováno, nemám moc víc co předvést. Tenis je v tomhle spravedlivý sport. Nemyslím, že dneska byl tragický den, ale když to v těle není, tak se není za co schovat. Hned se to ukáže.“
Zdálo se, že vám schází zápasová praxe, v prvních dvou sadách jste si prohrál vždy servis za stavu 4:5.
„To je přesně ono. Když člověk nemá batoh se všemi trumfy, tak se to prostě ukáže. Tohle je mladý kluk, který teď vyhrál turnaj, jde nahoru. Byl to hezký kontrast. Když to z mé strany jde doleva, tak z jeho doprava. Nůžky se tak krásně otvírají. V tomhle je fakt tenis super sport. Když nejste nachystaný, nedá se nic dělat. V zápase se vám nemusí dařit, perete se s tím, ale pořád víte, co jste pro tenis udělali a natrénovali, že to máte v sobě. Jen je potřeba to ze sebe dostat. Pak vám stačí pár gamů, set. Ale já v tuhle chvíli nemám kde brát. Nejsem připravený jako na začátku roku. Loni na podzim jsem byl schopný měsíc a půl šlapat nepřetržitě naplno, teď už hodně dlouho ne. To je pak hrozně znát.“
Léta jste byl zvyklý na vysokou úroveň tenisu. Jaký pak máte na kurtu pocit, když není z čeho brát?
„Dá se říct, že tohle byl můj první zápas, kdy jsem měl takový pocit. Byla to pro mě nová situace být na kurtu a netahat za nitky, nediktovat tempo. Spíš jen člověk čekal, co s ním ten druhý předvede. Není to situace, ve které bych si vyloženě hověl.“
Jak dlouho vás tohle může naplňovat, když to takhle půjde dál?
„Unáhlené rozhodnutí nebyla nikdy moje parketa a stejný to bude i teď. Snažím se pořád hledat aspoň malé drobnosti, kterých bych se mohl chytit.“
Jaké drobnosti vám zbývají?
„No už variant moc není. Doteď to bylo lehce lepení situace, můžu třeba vyzkoušet šlápnout do toho a jít i přes bolest.“
Když si řeknete, že je konec, už asi není cesty zpět, co?
„Jsem takový typ. Jakmile se jednou pro něco rozhodnu, tak už mě moc věcí nezlomí na druhou stranu. Vždycky jsem byl takový, někteří říkali až dost tvrdohlavý.“
Po Wimbledonu máte přihlášený turnaj ve Washingtonu. Jaký je další program?
„Můj chráněný žebříček je jen na devět měsíců od doby, co jsem začal hrát, takže ho mám do US Open. Když člověk do té doby neuhraje nějaké body, tak to pak také bude o něčem jiném. To jsou věci, které si musím hodit na stůl a nějak se jimi prohrabat. Do Washingtonu jsem přihlášený, v Montrealu a Cincinnati bych musel do kvalifikace. Ještě se musím rozhodnout.“
Někteří tenisté se loučí jako letos David Ferrer v Madridu, dopředu oznámí, který turnaj bude jejich poslední. Je pro vás myslitelné, že byste na US Open letěl s tím, že skončíte?
„To vůbec nevím, zatím jsem nad tím nepřemýšlel, jestli bych to hlásil dopředu, nebo až po zápase. Stejně si myslím, že se jednoho dne vzbudím a řeknu si, že už to stačilo.“
Rozloučit se v New Yorku na velkém kurtu, to by nemuselo být marné.
„Ale vidíte, jak to funguje. Baghdatis řekl, že hraje teď ve Wimbledonu poslední turnaj a oni ho dali na osmičku. (smích) Nevím, jestli to není trochu z bláta do louže, jestli to za to stojí. Jestli se to dá tak naplánovat. Kdyby se to dalo nějak udělat a na US Open mě dali třeba na centr, bylo by to docela zajímavé. Ale abych letěl do New Yorku a tam jsem někde hrál u toho vlakového nádraží, to mě úplně nebere. Člověk bude hrát s nějakým osmnáctiletým klukem, který ho vystřelí z trenek, to taky není úplně dvakrát ono.“
Zase by to bylo symbolické. US Open byl v roce 2003 váš první grandslam.
„Jo, to je pravda. Další věc, co můžeme hodit na stůl. (smích) Námětů je hodně. Uvidíme, co se z toho vyklube.“
