Jan Jaroch
6. července 2020 • 04:35

Příběh lady Wimbledon: od smutného triumfu po magickou devítku

Autor: Jan Jaroch
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Jeden wimbledonský titul z vás dělá nesmrtelnou tenisovou legendu. Co pak rovných dvacet, z toho devět ve dvouhře? Tak kosmické je resumé Martiny Navrátilové (63) na londýnské adrese SW19. Před třiceti lety naposledy pozvedla levoruká triumfátorka talíř Venus Rosewaterové a vytvořila rekord, na který zatím marně sahá i Roger Federer.



Letošní způsob léta Martina Navrátilová už snad ani nepamatuje. Vždyť od roku 1973 do letošku nechyběla na jediném ročníku Wimbledonu! A už v šestnácti, co prošla branou All England Clubu poprvé, zblízka viděla, jak chutná vítězství.

Tehdy se štěstím bez sebe vrhla kolem krku Jana Kodeše, když vyšel z centrálního kurtu po finálovém triumfu nad Alexandrem Metrevelim. Těžko mohla tušit, kolikrát se ocitne sama v kůži svého tehdejší parťáka z wimbledonského mixu. On už ale tušil… „Tak skvěle smečovala a volejovala. Martina se volejů nebála, takhle žádná ženská dneska nehraje. Všechny hrají voleje s určitým strachem a ne sebevědomě jako Martina. To byl prostě její úder,“ líčí Kodeš.

Stejně razantně a statečně, jako vždy stála za svými názory, hrála odmala Martina i tenis. Tak útočně, že komunističtí funkcionáři začali nabádat jejího tátu Miroslava, že se musí naučit i trpělivé obrané hře. „Ale táta jim odpověděl, že si tenis budeme dělat po svém,“ vybavuje si.

1978, 1979, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987, 1990. Všechny tyto roky vyhrála Navrátilová dvouhru ve Wimbledonu.
1978, 1979, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987, 1990. Všechny tyto roky vyhrála Navrátilová dvouhru ve Wimbledonu.

Díky víře ve vlastní cestu se 7. července 1978 cítila na wimbledonském centrkurtu jako v mátohách. Na druhé straně Chris Evertová, pohledná americká hvězda s elegantní hrou od základní čáry. Navrátilovou ve vzájemných zápasech do té doby zpravidla porážela, už tehdy byly ale dobrými kamarádkami. Při jedné z volejových přestřelek trefila Evertová soupeřku nechtěně do hlavy, obě se tomu jen od srdce zasmály.

Poslední se smála Martina. Ve třetím setu otočila ze stavu 2:4, vyhrála dvanáct z posledních třinácti výměn. K prvnímu ze svých osmnácti grandslamových titulů kariéry v singlu došla čistou hrou při svém servisu. Mečbol proměnila bekhendovým volejem mimo dosah Evertové. „Dodnes si pamatuji, jak mi bušilo srdce. Přišlo mi, že ho musí slyšet celý stadion,“ vzpomínala kdysi Navrátilová, jejíž první gratulantkou byla právě Evertová. Jak sama později přiznala, porážka ji příliš nebolela. Během tohoto ročníku se totiž bláznivě zamilovala do svého budoucího manžela a britského tenisty Johna Lloyda. „Měla jsem ho plnou hlavu. Každý večer jsme chodily na rande, na tenis jsem neměla ani myšlenky,“ líčila.

Ironií osudu bylo naopak srdce vítězky těžké. Před třemi lety emigrovala z Československa do USA, od té doby neviděla rodiče. Když vzpomíná na tuto nejtěžší životní etapu, ještě dnes si popláče. „Byla jsem v ten moment šťastná, ale také se cítila tak osamělá. Ani jsem netušila, jestli rodiče mé finále viděli,“ přiznala později. Viděli. Odjeli kvůli němu do Plzně, kde byl zápas k chycení na německé televizi. A po utkání se jí tatínek dokonce dovolal do šatny. Rok poté Navrátilová titul obhájila a to už komunistický režim povolil její mamince Janě díky přímluvě vévodkyně z Kentu vycestovat do Londýna.

Stéblo trávy v památníčku

Postupem let začala být levoruká dračice vyznávající styl servis – volej na trávě prakticky neporazitelná. V osmdesátých letech vyhrála šest Wimbledonů po sobě, čtyřikrát během série porazila ve finále Evertovou, jednou Hanu Mandlíkovou a roku 1987 nastupující star Steffi Grafovou. Když tehdy čekaly na ceremoniál, obrátila se ke své přemožitelce o dvanáct let mladší Němka a v žertu se optala: „Kolikrát chceš ještě Wimbledon vyhrát?“

„Devítka je moje šťastné číslo,“ usmála se Martina, která v tom roce vyhrála teprve svůj první turnaj, zatímco Grafová šla do finále se šňůrou 39 vítězství. Ale Wimbledon, to byl pořád její hrad.

Příští dva roky bylo obsazení wimbledonského finále stejné, změnu éry však zvěstovalo jméno vítězky Grafové. Ta však roku 1990 senzačně klopýtla v semifinále proti Američance Zině Garrisonové a víc Martina nepotřebovala. Devítka se ukázala být skutečně jejím šťastným číslem. Devátým wimbledonským titulem překonala rekord Helen Willsové Moodyové z meziválečných let a po zápase zněla wimbledonská bilance Navrátilové takto: 99 výher a 9 porážek.

Když jí v roce 1994 upřela Conchita Martinezová ve finále desáté kulatiny, utrhla si Martina na centrkurtu stéblo trávy a vložila ho do svého památníčku. Prý je tam dodnes. Bylo to její poslední grandslamové finále, na svém srdečním turnaji však nepřestávala posouvat hranice možného. Ještě v roce 2004, když jí bylo sedmačtyřicet, vyhrála singlový zápas 1. kola proti Catalině Castanové. Rok předtím ovládla v All England Clubu s Indem Leandrem Paesem smíšenou čtyřhru.

„Wimbledon přesahuje tenis, celý sport. Proto jsem ho tak milovala,“ vyznala se.

Lady Wimbledon je jen jedna.

Martina Navrátilová ve Wimbledonu

tituly celkem: 20
dvouhra: 9 (1978, 1979, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987, 1990)
čtyřhra: 7 (1976, 1979, 1981, 1982, 1983, 1984, 1986)
smíšená čtyřhra: 4 (1985, 1993, 1995, 2003)
bilance ve Wimbledonu ve dvouhře: 120:14

Vstoupit do diskuse
0
Aktuální zápasy
Články odjinud


Články odjinud