Video se připravuje ...
PŘÍMO Z LONDÝNA | V nové místnosti pro hlavní tiskové konference, jíž ve Wimbledonu vznosně říkají divadlo, usedla před mikrofon. Markéta Vondroušová je jednou z hlavních hereček letošního ročníku nejslavnějšího turnaje světa. Cesta čtyřiadvacetileté Češky do finále šokuje. Nejen svět, ale i ji samotnou.
Vyličte první pocity finalistky Wimbledonu.
„Něco šíleného. Fakt! Na antuce nebo betonu bych něčemu takovému věřila, ale na trávě? Nikdy, ta mi přišla nedosažitelná. V Berlíně se mi na trávě celkem dařilo, říkala jsem si, že bych tady možná mohla zvládnout pár zápasů. A teď tohle… V tenise se může stát fakt cokoliv.“
Postoupila jste do finále, navíc máte svátek. Může to být lepší?
„Ještě k tomu je mým šťastným číslem třináctka (vítězné semifinále přišlo právě 13. července), tak jsem si říkala, že by to mohlo dopadnout.“ (smích)
Máte za sebou první zápas na centrkurtu a Martina Navrátilová vás chválila, že jste si vedla jako veteránka. Jak se podařilo zkrotit trému?
„Před zápasem jsem byla dost nervózní. V rozcvičovací místnosti nám na televizi pustili obrázky z centrkurtu. Viděly jsme, jak už je plný lidí a já z toho znervózněla ještě víc. Ale Herňa (kouč Jan Hernych) se viděl před zápasem s panem Kodešem a ten mu říkal, že centr je skoro stejně velký jak jednička, tak ať si z toho nic nedělám. Trochu mě to uklidnilo. A když jsem se na dvorci rozkoukala, už jsem ani nevnímala, kde hraju a před kolika lidmi.“
Nervozita na vás musela padnout v závěru, když jste ve druhé sadě nevyužila pět příležitostí ke zvýšení náskoku na 5:0 a Svitolinová snížila na 4:3, což?
„Kdybych dala na 5:0, už bych zápas dohrála v klidu. Čekala jsem ale, že se zvedne. Na mě trochu padla nervozita, dala jsem pár deblů, protože jsem viděla, jak si postoupila do kurtu a chce mě hnát hned z returnu. Když snížila na 4:3, docela to na mě už dolehlo. Říkala jsem si ale, že hraju dobře, ať zůstanu silná, že se to může zase kdykoliv otočit na mou stranu. Pomohly mi nové míče, s nimiž jsem šla podávat. Jsem ráda, že jsem zůstala v klidu. Uklidňovala jsem se, ať nejsem nervózní a nemyslím na to, že jde o finále Wimblasu.“
Experti soudí, že vám sedí hrát pod zataženou střechou. Souhlasíte?
„Ve čtvrtfinále jsem pod ní hrála poprvé a jen chvíli, teď celý zápas. Asi mi to sedí, ale řekla bych, že to není zásadní rozdíl. Tráva je pod střechou vlhčí, trochu mi to klouzalo. Na druhou stranu je příjemnější, když vám nefouká vítr. Tak snad střechu na finále taky zatáhnou.“
V něm v sobotu od 15 hodin českého času narazíte na loňskou finalistku Uns Džábirovou, kterou jste už letos dvakrát porazila. Jakou je soupeřkou?
„Cítím, že jsme v něčem stejné. Obě hrajeme kraťasy a čopy. Letos už jsem s ní párkrát hrála a měly jsme se utkat před Wimbledonem ještě v prvním kole v Eastbourne, ale odhlásila jsem se. Má řadu zkušeností. Hrála tu loni finále, stejně tak na US Open. Je na takové zápasy zvyklá. Nic jiného než těžký zápas čekat nemůžu.“
Na pražské Štvanici se potkáváte s Karolínou Muchovou, ta si před měsícem zahrála finále Roland Garros. Inspirovala vás?
„Trénujeme spolu na Štvanici už dlouho, procházíme kariérami tak trochu spolu. Když je zdravá, hraje neskutečně a patří určitě tam, kam se teď dostala. Ta její Paříž mě vážně vzala. Fakt to bylo hrozný.“ (smích)
Jak vás sebrala její finálová porážka se Šwiatekovou?
„Když dala na konci zápasu dvojchybu, byla jsem úplně na dně. Brečela jsem doma na chodbě, ani jsem jí nemohla napsat, jak jsem byla vyřízená, protože byla titulu tak blízko. Vím, jak strašně těžké je dostat se na grandslamu takhle daleko. Když to skončí, pak si člověk uvědomí, co všechno pro tenis dělá a kolik ho to stojí sil. Kája měla podobný přístup k antuce asi jako já k trávě. Já se na antuku těšila, ona byla celá otrávená. Teď jsme si prohodily role. Neskutečné, že se nám oběma takhle daří.“
A vy teď půjdete v sobotu hrát o vítězství ve Wimbledonu. Svá první dvě velká finále – před čtyřmi lety na Roland Garros a před dvěma na olympiádě v Tokiu, jste prohrála. Máte o to větší touhu tentokrát zvítězit?
„Když jsem hrála finále v Paříži, byla jsem fakt mladá. Bylo mi devatenáct, všechno pro mě bylo tak nové, rozpoutalo se kolem mě hrozné haló. Teď taky, ale snášet ho už je o něco snazší. Nebudu další zápas brát tak smrtelně vážně. Když to člověk moc prožívá, je to svazující. V Paříži jsem si finále nedokázala užít, ani jsme ho tam neoslavili. Říkala jsem si, že pokud se mi něco podobného ještě jednou povede, nechci to už prožívat tak silně. A za dva roky na olympiádě se mi to fakt povedlo. I když jsem finále prohrála, vzpomínám na něj strašně ráda. Člověk musí i k úspěchu přistupovat s pokorou. I když finále prohraje, nehroutit se a užít si tu chvíli.“
Takže touha zvítězit nebude větší?
„Tu v sobě má každý. Ale když něco chci moc a jsem přemotivovaná, nehraje se mi dobře. Musím touhu držet v nějakých mezích a zápas se snažit užít, než abych si říkala: musíš!“
Dorazí na finále manžel Štěpán?
„Přiletí v sobotu i s mou sestrou. Napsal mi, že máme pro Frankieho, naši kočku, hlídání, takže vyrazí.“
Zdá se, že humbuk kolem vaší osoby vám není moc příjemný. Je to tak?
„Jo, nemám tyhle věci moc ráda. Sedět před tolika lidmi na tiskovce je už pro mě moc. (smích) Jsem ráda v úzkém kruhu mých nejbližších. Tyhle další věci okolo moc nemusím, neužívám si je.“
Co jste dělala před rokem touhle dobou?
„Byla jsem tady v Londýně. Miri (Kolodziejová) tu hrála, jely jsme se na ní se ségrou podívat na kvalifikaci do Roehamptonu, a pak jsme tu strávily týden jako turisti. Byly jsme na London Eye, chodily jsme pořád nakupovat. A zašly jsme i na nějaké zápasy. A teď tu Miri fandí mně. Fakt krása, jak to v životě chodí.“
Témata:
sport, Karolína Muchová, tenis, wimbledon, wimbledon 2023, Olympijské hry, finále, Londýn, French Open, Berlín, Paříž, Markéta Vondroušová, střecha, Letní olympijské hry 2021, Tenis na Heureka.cz
Související články
