Video se připravuje ...
Vyhrát nejslavnější turnaj světa, odskočit si na mateřskou a triumf zase zopakovat. Barbora Strýcová se postarala o neuvěřitelný příběh, když s tchajwanskou spoluhráčkou Sie Šu-wej navázala na vítězství v ženské čtyřhře z roku 2019. „Kdyby mi někdo tohle v té době řekl, zaklepu si na čelo. Že o čtyři roky poté budu mít syna, vrátím se a vyhraju znovu Wimbledon, tak bych mu nevěřila,“ usmívala se sedmatřicetiletá hráčka. Na svých plánech ale nic nezměnila, rozlučkové turné vyvrcholí startem na domácím podniku WTA v areálu pražské Sparty a na grandslamovém US Open.
Báro, kde máte pohár pro deblovou šampionku Wimbledonu?
„Je pořád ještě v Londýně, protože jsme dohrály kolem desáté hodiny večerní a oni musejí na pohár vyrýt naše jména a nachystat jej. My jsme utíkaly na bál a nestihlo se to.“
Kolik jste toho ze slavnostního zakončení turnaje viděla?
„Vlastně jsem nestihla skoro nic. My jsme odcházely na ples ve čtvrt na dvanáct a on o půlnoci končil. Naštěstí to bylo jen přes cestu.“
Kolik času jste věnovala přípravě?
„Minimum, šla jsem tam bez umyté hlavy. (usmívá se) Ale ples jsem chtěla aspoň na chvíli stihnout, což se nám povedlo. Byly jsme tam asi půl hodiny, vyslechly jsme si proslov Markéty (Vondroušové) a i Carlose (Alcaraze), takže to bylo fajn.“
Co říkáte na to, jak velká česká skupina byla na wimbledonském bále?
„V šatně jsem sledovala, jak holky hrály (vítězky juniorské čtyřhry Laura Samsonová a Alena Kovačková), a pak jsem si uvědomila, že máme i v chlapeckém deblu českého vítěze (Jakub Filip). K tomu byla juniorka (Nikola) Bartůňková ve finále. Je skvělé, že tam je nástup mladých hráčů. Jsem za to strašně ráda, je to ohromný úspěch. Mít čtyři vítězství je neuvěřitelné na to, jak jsme malá země.“
Vaše rozlučkové turné nabralo nečekané grády. Řešila jste, jestli neskončit teď na absolutním vrcholu?
„Problesklo mi hlavou, jestli teď není ten správný moment. Ale já jsem člověk, který když si dá nějaký plán, chce jej dodržet. Plán zněl hrát jako poslední turnaj US Open. Na Wimbledonu jsem chtěla uspět, tajně jsem si to přála, aby se mi povedl, protože je to pro mě nejdůležitější turnaj a vždycky bude. Snila jsem o to, abychom vyhrály dvě kola. Pak byly tři. Najednou jsme v semifinále a já říkám, že by bylo hezké dojít do toho finále… Hrozně moc jsem po tom toužila a povedlo se to. Mám pohár z Wimbledonu, ale s tenisem se budu loučit na US Open. Chci to dodržet. Chci to 'Ahoj, tenise' říct tam.“
Hodně lidí vás přemlouvá, ať pokračujete, před chvílí to byl prezident českého svazu Ivo Kaderka. Co to s vámi dělá?
„Já už jsem rozhodnutá, že skončím. Ono je to všechno nádherné, jsem strašně šťastná, je neuvěřitelné, co se nám povedlo – až tak, že si to ještě pořád neuvědomuju. Ale stojí za tím strašně mnoho dřiny, je to velmi náročné i s tím dítětem. Já nemám chůvy, ale mám babičku, mámu, tchýni, které mi hrozně moc pomáhají. Ale to dítě je tam se mnou, já s ním spím a Vincent není úplně spací dítě. Je to fakt hrozně náročné, vidina, že bych pokračovala v tomhle tempu, je nepředstavitelná.“
Nic nemůže změnit ani případný úspěch na US Open?
„Opravdu ne. Teď mě žene vidina pražského turnaje i newyorského grandslamu. Nedovedu si ale představit, že bych se připravovala na další sezonu. Já to asi ani nechci vůči tomu malému. Chci s ním být v klidu.“
Jak si vysvětlujete, že jste finálové soupeřky Hunterovou s Mertensovou, které hrály skvěle, sfoukly ve dvou setech?
„Ještě jsem úplně neměla čas všechno zpracovat. Ale myslím, že se spojilo to, co i v roce 2019. Já i Sie Šu-wej strašně rády hrajeme na trávě. Je to pro nás 'nej' povrch. Někdy se vám stane, že přijedete na místo a vrátí se vám nějaký pocit a nám se vrátil i ten tenis, který jsme hrály před čtyřmi lety. Zápas od zápasu bylo vidět, jak se zlepšujeme, jak se začínáme víc a víc doplňovat. Myslím, že finále bylo hezké na koukání, byly dlouhé výměny, hrály se strašně moc voleje, bylo to dost taktické.“
Ve druhé sadě jste měly slušný náskok. Měla jste v hlavě vítězný konec?
„Musím přiznat, že vítězství jsem vůbec nevěřila. Šly jsme proti soupeřkám, které prohrály asi šest gamů za celý turnaj. Říkala jsem si, jak je jako můžeme porazit? Jakou vymyslíme taktiku? Úplně jsem nevěřila… Pak jsme ale začaly hrát, obě jsme hrály dobře a říkala jsem si, že by to mohlo být vyrovnané. Po prvním setu mi to problesklo hlavou, ale zakázala jsem si na to myslet. Když jsme proměnily druhý mečbol, spadla jsem na kolena. Byla jsem nejvíc šťastná a nevěřila jsem, že se to stalo.“
Bylo těžké uhlídat emocionální stránku a soustředit se jen na zápas?
„Během dvou týdnů jsem prožívala takový 'roller coaster' emocí, že to jsem dlouho nezažila. Největší byly po semifinále a pak ráno v den finále. Já jsem se probudila a byla jsem plná emocí, kdokoliv mi napsal, hned jsem se u toho rozbrečela. Říkala jsem si, že nevím, jak budu odpoledne fungovat. Pak jsem přijela na tenis a začala jsem mít obrovskou chuť už jít na zápas, těšila jsem se. Paradoxně během finále jsem byla nejvíc soustředěná za dobu, co jsem tam byla.“
Syn v tu dobu už dávno spal, že?
„Byl s mojí mámou, která tam se mnou byla celých čtrnáct dní, a chtěla bych jí za to strašně moc poděkovat, protože bez ní bych to prostě nedala. Na finále se ani nekoukala, bylo dost pozdě, musela ho dát spát.“
Viděl vás Vincent vůbec na kurtu?
„Viděl mě ve druhém kole, ale po pár gamech chce jít za mnou a nechápe, že za mnou nemůže…“ (usmívá se)
Pomáhala vám myšlenka, že jej po zápase zase uvidíte, ať už finále dopadne jakkoliv?
„Ano, sice jdeme hrát finále Wimbledonu, ale pak na mě bude čekat syn a jemu je jedno, jestli vyhraju, nebo prohraju. On bude chtít jít s mámou na tu zmrzlinu, bude si chtít hrát s legem. Běhalo mi v hlavě, že syn spinká a ani neví, že hraju. To mi pomohlo, protože jsem se od toho zápasového stresu oprostila. Být mámou je víc než být wimbledonskou vítězkou. Pro mě je Vincent nejdůležitější člověk na světě. Skvělé ale je, že jde dokázat být mámou a do toho dělat nějakou kariéru.“
Neměla jste ale během přípravy na rozlučkové turné myšlenky se na to zkrátka vykašlat, protože to zkrátka bylo příliš náročné?
„Ano, protože byly momenty, kdy jsem si říkala, že tohle nemám zapotřebí. Ne že by mě něco bolelo, ale spíš jsem byla taková nesvá, že opouštím syna a jdu zase na tenis. Někdy to bylo dost náročné. Trénovala jsem třikrát týdně tenis a čtyřikrát kondici. Takže to nebylo vůbec nic extra velkého, ale vždy ten čas zhruba dvě a půl hodiny, který jsem měla, jsem využívala na maximum. Ale pak přijedete domů a je tam syn, kterému se chcete věnovat, ale jste úplně vyřízený. Dalo se to, ale byly momenty, kdy jsem chtěla říct, že tohle už nechci. Ale vždycky mi tam svítil ten Wimbledon a říkala jsem si – zkus to vydržet aspoň do něj.“
Uspořádáte oslavu, nebo není v současné době vůbec prostor?
„Vždy jsem říkala, že úspěch by se měl oslavit, ať to byl třeba Fed Cup nebo turnaje. Ale samozřejmě, když máte děti, je to bolavější, protože vás probudí a vy máte kocovinu. (usmívá se) Oslava bude, ale netuším kdy. Musím ji pečlivě naplánovat.“
Blíží se Livesport Prague Open. Jak se těšíte na domácí turnaj WTA?
„Strašně moc, atmosféra tady vždycky byla neuvěřitelná. Ale musím nabrat nějaké síly a dát se zdravotně do kupy. Chci, abych tady byla v nejlepší fyzické formě. Já jsem člověk, který hraje rád před diváky, plné tribuny pomáhají předvádět ještě lepší tenis. Budu ráda, když fanoušci přijdou a naplníme ten kurt. Musejí mě ale dát v dobu, aby nebyli lidé v práci.“ (směje se)
Jak moc musíte odpočívat a jaké bolístky jste si z Wimbledonu přivezla?
„Až si odpočinou a zregeneruji, začnu chodit k fyzioterapeutovi, aby mi vyléčil hlavně rameno a kotník. Postupně se pak začnu hýbat, postupně se dostávat do své rutiny, kterou jsem měla před turnaji. Zbývá ještě asi deset dní, čas je, ale není ho na rozdávání.“
Věříte si doma na další velký úspěch?
„Pojedu trošku na vlně, sebevědomí v sobě mám a po Wimbledonu si věřím. Uvědomila jsem si, že hraji dobrý tenis. Trápit soupeřky můžu a myslím, že můžu vyhrát i pár zápasů. Viděla jsem seznam přihlášených a hrají tady výborné tenistky. Já tam zase nechám úplně všechno.“
Máte už vybranou spoluhráčku do čtyřhry?
„Ještě jsem to úplně nepromýšlela. Chtěla jsem hrát s Katkou Siniakovou, ale ta tady bohužel nestartuje. Ještě jsem to nevymyslela, uvidíme, kdo se mnou bude chtít hrát.“ (usmívá se)
Související články
