Osobní svědectví o Beckerovi: Dobrák, ale... Šmíd popsal krachy i úlety
Když se v pátek dozvěděl, že londýnský soud poslala Borise Beckera na dva a půl roku do vězení za to, že před věřiteli tajil svůj majetek, posmutněl. Tomáš Šmíd (65) byl šestnáct měsíců koučem legendárního Němce. Vedl ho ve finále Wimbledonu 1991, obrazili spolu koncerty Eltona Johna, Michaela Jacksona či Pink Floyd. Na společný čas si odnesl krásné vzpomínky. „Boris má dobré srdce, je mi ho líto,“ líčí Šmíd, šampion Davis Cupu z roku 1980, který již dlouhá léta žije v Itálii. A prozrazuje, jak se sám ve světě byznysu neztratil.
Zrovna teď pobývá na pár dní v Praze. Jinak je však Tomáš Šmíd už skoro Italem. Na Apeninském poloostrově pomáhal někdejší jedenáctý hráč singlového žebříčku a jednička deblu vychovávat mladé tenisty a už tam zůstal. Dnes žije v Ceseně nedaleko San Marina a plánuje, že se na důchod přemístí do Karibiku. V Panamě ještě dnes vlastní několik nemovitostí, na prodeji dalších vydělal. „Myslím, že jsem docela OK,“ usmívá se.
Zatímco vy jste se ukázal jako obratný obchodník, váš bývalý svěřenec Boris Becker za léta po kariéře nasekal mnohamilionové dluhy, což ho v pátek dostihlo. Byl odsouzený na dva a půl roku do vězení, minimálně polovinu trestu si skutečně v Anglii odsedí. Jak vám je z té zprávy po těle?
„Je mi ho líto, je to hrozný. Četl jsem to jen v novinách, nic bližšího nevím. Ale co můžu říct za sebe, tak Boris je člověk, který má velice dobré srdce. Skoro rok a půl jsem s ním strávil každý den, když jsem ho trénoval. Znám výborně jeho rodiče, i s mými rodiči jsme byli tenkrát společně na dovolené ve Švýcarsku. On má fakt dobré srdce, ale žil trochu mimo realitu.“
Tomáš Šmíd |
Věk: 65 (20. 5. 1956 v Plzni) Nejvýš na žebříčku singl/debl: 11./1. Turnajové tituly singl/debl: 9/55 Bilance v DC: 42:25 Prize money: 3,7 mil. USD |
Co tím myslíte?
„Od té doby, co vyhrál v sedmnácti Wimbledon, neměl vlastně nikdy reálný vztah k penězům a ostatním běžným věcem. Když jsme letěli do Tokia, zapomněl si pas. Říkal, že jeho obličej je pas, ten papírový prý nepotřebuje. (smích) Já mu říkám, že v Německu asi jo, ale pak z Frankfurtu do Tokia ho potřebovat bude. Tak mu pas ještě rodiče vezli narychlo na letiště.“
Skoro by se dalo věřit, že v Německu ani pas nepotřeboval. Takovou tam byl ikonou, že?
„Byl vážně persona. Pamatuji se, že jsme šli na návštěvu do Mercedesu a šéf celého koncernu, když ho viděl, začal normálně koktat. Pro Němce byl velikánská osobnost. Schumacher, Beckenbauer a on, to byla taková velká trojka. Je smutné takhle skončit, mrzí mě to hrozně. Mám kamaráda Victoria Selmiho, který léta pracoval pro ATP. Hlásí mi doteď poslední novinky z tenisu. Ptal jsem se ho, jestli není možné, že by Boris dostal třeba milost od anglické královny. A on na to: Anglická královna za svůj život žádnou milost nedala. Říkal mi taky, že Becker je teprve čtvrtý hráč, který skončil ve vězení.“
Kdo jsou ti další?
„Prvním byl Estonec Toomas Leius, se kterým jsem ještě hrával. Ten snad zavraždil manželku. Druhý byl Roscoe Tanner, Američan, co hrál finále Wimbledonu. Ten seděl za podvody. Australan Bob Hewitt měl zase kauzu s obtěžováním holčiček. A Boris je čtvrtý.“
Ti, co Beckera znají, ho líčí jako dobráka, který však o podnikání neví vůbec nic a pohybuje se v něm jak velké dítě. Souhlasíte?
„Ion Tiriac, jeho bývalý manažer, mu dohodil, aby provozoval dva obchody s mercedesy. A oba poslal do kytek. Což si myslím, že s jeho jménem skoro nejde takovou značku potopit. A stejně se to stalo. Pak koupil fabriku Völkel, kterou taky přivedl na buben. Dělal snad i nějaký internetový byznys, ale v tom já se nevyznám. Umím akorát telefonovat a číst mail. Ale víte, jak to je. Někdo mu něco nakukal, on na to naskočil a už to jelo. Když to garantujete svým jménem a majetkem, skončí to většinou špatně. To už se stalo kolikrát, ať už to byli fotbalisti nebo jiní sportovci.“
Tak jiný tenisový velikán Björn Borg taky nedopadl se svým podnikáním zrovna úspěšně.
„Ale Borg to pak vycentroval. Oženil se s nějakou právničkou a dal podnikání do kupy. Třeba i Panatta měl dluhy a kauzy s italskou federací, které všechny prohrál. Ale všechno za něj zaplatila nová manželka, taky právnička. Bydlí teď někde v Terstu a konec. Dostat se do potíží takhle dýl po kariéře je smutný, protože pak už peníze nevyděláte. Přitom Becker s jeho jménem nemusel dělat vlastně nic. V Německu byl king. Vezměte si, že kdyby v Mnichově, kde byl jako doma, koupil dva činžáky a jen je pronajímal, mohl být úplně v pohodě. Měl by až do konce života něco, jak já říkám, v tlapě. A ne pořád vymýšlet nějaké byznysy.“
Ne nadarmo se říká, že sportovci zrovna nemají na podnikání vlohy.
„Pravda. Ale zase na druhou stranu takový Tiriac, který byl průměrný, nebo teda dobrý tenista, vybudoval takové impérium, že je dneska nejbohatším Rumunem. Má banku a kdo ví co ještě. Ten na podnikání buňky měl. A tam si právě myslím, že nastal velký zlom, když se od Beckera odpojil. Když jsem Borise kaučoval, byl Tiriac jeho manažer, i když už to mezi nimi skřípalo. Pak měl ještě Axela Meyer-Wöldena, právníka z Mnichova. To ještě taky nějak fungovalo. Ale jak ten zemřel, šlo to s ním z kopce. Nevěděl, komu věřit. Každý se na něj lepil.“
Když jste Beckera trénoval, dalo se mu radit i v podnikání?
„To ne. On k penězům neměl vážně vůbec žádný vztah. Všechno mu zařizoval Tiriac, pak dal hrozně na své rodiče a toho právníka Wöldena. Vždyť víte, jak to dneska chodí. Bez právníků, kteří by vám určili hranice, se rychle ztratíte. Je mi ho fakt moc líto.“
Jak vzpomínáte na dobu strávenou s Beckerem?
„Mám na ni krásné vzpomínky. Když jsme byli spolu, prohrál teda finále Wimbledonu se Stichem, což bylo překvapení. Ale jinak byl neskutečný. Když hrál, byl jak v transu. Vůbec nic nevnímal, jenom byl soustředěný na zápas. Fakt se i na zápasy dovedl super nachystat. To bylo obdivuhodný. A moje úloha byla, abych mu zmapoval hráče, proti kterým nastupoval. Takže jsem mu řekl, co kdo dělá v kritických situacích. Radil jsem mu, že když Wilanderovi zaútočí do bekhendu, tak ten osmkrát z deseti bude prohazovat po lajně. Nebo že Edberg za stavu 30:40 servíruje vždycky na střed a Agassi z defenzivy vždycky lobuje síťaře krosem. Bylo to pár takových údajů, které se pořád opakují. Jinak co mu chcete na takové úrovni radit?“
A jaký byl život s Beckerem mimo kurt?
„Poznal jsem lidi, které bych bez něj nepoznal. Na koncertu Eltona Johna nebo Michaela Jacksona jsme šli do backstage, každý si ho hrozně vážil. S ním jste měli všude otevřené dveře. Seznámil jsem se díky němu se šéfem Mercedesu, Eltonem Johnem. Byl to pro mě fakt dobrý zážitek. Ale nejvíc si stejně pamatuju, jak byl soustředěný na zápasy, jak hrál jak v traóra třeba 30:0 nebo servíroval jen druhý servis. Teď to trochu zlehčuju, ale já s ním byl víc ve formě, než když jsem sám hrával. (smích) Vážně, já hrával singl i debl, moc jsem toho nenatrénoval. Ale s ním jsme chodili v Monte Carlu třeba běhat na fotbalový stadion, to jsem ze své kariéry vůbec neznal.“
Všichni říkají, že Becker má silný vztah k Česku, protože jeho maminka se narodila u Opavy.
„To je pravda, uměla i pár slov česky. On měl k Čechům vážně dobrý vztah. Jednou hrál i v Praze poker. Byl jsem se na něj v Hiltonu podívat a on už během půl hodiny seděl od stolu, neměl ani žeton. Říkám mu, jestli se nezbláznil. Prý ne, že prý poker hraje, je to reklama a tak dál. I tam údajně prohrál velké peníze. To jsou takové kraviny, které dělal. Asi si myslel, že to umí. To je pak těžký mu do toho mluvit.“
Zůstali jste v kontaktu, i když už jste nebyl jeho koučem?
„Jasně. Vždycky na Vánoce jsme si napsali, zavolali. Ale ke konci už ne. Naposledy jsem ho viděl na turnaji v Římě, když ještě koučoval Djokoviče. A vlastně pak ještě jednou, když na Turnaj mistrů do Londýna pozvali všechny hráče, kteří tam v historii hráli singla. To je podle mě tak čtyři pět let.“
Vy sám máte pověst člověka, který se ve světě byznysu neztratil. Jak pro vás bylo těžké se po konci kariéry zorientovat v novém prostředí?
„Měl jsem dost kliku na lidi. Po kariéře jsem se usadil v Itálii, kde jsem měl parťáka Andreu. To byl hoteliér, který měl svého poradce, v Itálii tomu říkají commercialista. Ten vám řekne, jaká jsou v byznyse rizika a tak dál. Plus jsem nakoupil nějaké nemovitosti, které jsem pak docela slušně zpeněžil, když šly ceny nahoru. Myslím, že jsem docela OK.“
Snažil jste se i obchodovat s vínem, že?
„Nakoupil jsem flašky a chtěl je dovážet do restaurací v Praze. Žiju u San Marina, tam jsem nakoupil lahve, dali jsme jim takovou hezkou etiketu s raketami. Bílé víno se jmenovalo pago debut, mělo asi třináct a půl procenta. Pak bylo červené sangiovese, to mělo asi čtrnáct procent. Jenže pak jsme to všechno spočítali a zjistili, že vyrobit tohle víno, stočit ho do lahve a zakorkovat, vyšlo u bílého na dvě eura padesát a červené bylo ještě o euro dražší. Jenže potom na to naskákaly všechny marže, protože víno musíte odvézt do Milána, odtamtud kamionem do Prahy. V Praze ho musíte uskladnit, někdo si od vás víno musí vzít a distribuovat ho. A v restauraci si na to narazí dalších sto procent. Vyšlo nám hrozné hausnumero, takže jsem si to víno navezl ke mně do garáže, pil jsem ho asi rok, každému jsem ho rozdával. A takhle skončil můj byznys s vínem. Ale já z toho měl spíš legraci, byla to taková zábava.“
Vy jste měl i nemovitosti v Panamě, že?
„Měl a ještě jich pár mám. Ale moc už ne, většinu jsem prodal.“
Pořád máte svůj sen, že se na důchod odstěhujete do Karibiku?
„Jo, to pořád platí. V Panamě bych se usadil. Přinejmenším na zimu. Možná už to bude aktuální příští zimu, až Putin vypne plyn. V Itálii vypověděli smlouvu s Rusy a podepsali ji s Angolou a Kongem. Každý si tam z toho dělá legraci. Já nevím, já tomu nerozumím.“
Dnes tedy, Tomáši, žijete u San Marina a s tenisem vůbec nepřijdete do styku?
„Vůbec. I když teď mi volal Petr Korda, že je v Madridu, kde hraje jeho syn a abych se přijel podívat, až bude hrát v Římě. Tak jsem říkal, že si vezmu půjčku u banky a pozvu je na večeři. (smích) My si ze sebe takhle pořád děláme legraci.“
