Měsíce plné úspěchů i nevšedních zážitků prožívá Laura Samsonová. Patnáctiletá tenistka v létě vybojovala titul ve wimbledonské čtyřhře dívek, zazářila i na juniorském US Open a statečně se rvala také na Turnaji mistryň. Nejlepší Češka ve světovém juniorském žebříčku udělala velký skok, během sezony se propracovala na šesté místo. „Vůbec jsem nečekala, že se dostanu do desítky. Byl to sen,“ usmívá se. Před sebou má vidinu dalších grandslamových titulů a kurážně taky vyhlíží start mezi dospělými. Jejím velkým fanouškem je taky bratr Oliver, který si právě odbyl premiéru v české hokejové reprezentaci U20.
Lauro, poslední měsíce se vám parádně vydařily. Který z úspěchů řadíte nejvýš?
„Ze singlu určitě US Open. Tam jsem hrála nejlépe a byl z toho nejcennější výsledek (semifinále dvouhry dívek). Ani jsem to moc nečekala, protože na betonu se mi na začátku sezony moc dobře nehrálo. Ale na US Open jsem se hodně připravovala a jsem ráda za to, jak to dopadlo. Ve čtyřhře byl největší úspěch Wimbledon.“
Triumf na londýnské trávě vám umožnil poprvé pořádně nahlédnout do prostředí profesionálních tenistů, že?
„Celé to bylo úplně super! Rozcvičovaly jsme se v blízkosti nejlepších hráčů a už jen to byl úžasný pocit. Když jsme nastupovaly k semifinálovému zápasu, Markéta Vondroušová se zrovna chystala k nástupu do jejího velkého finále. Odcházely jsme společně na kurt.“
Na který zážitek z Wimbledonu nejraději vzpomínáte?
„Mám dva takové momenty. Určitě slavnostní večeře, kde jsme potkali Carlose Alcaraze. Mám s ním i fotku a strašně moc se mi to setkání líbilo. Nečekala jsem, že bude příležitost si popovídat. (usmívá se) A zážitkem pro mě taky bylo, když jsem se ve Wimbledonu v posilovně rozcvičovala vedle Igy Šwiatekové. Viděla jsem přesně, co dělá. Přišlo mi to odlišné oproti ostatním a tohle se mi na ní líbilo.“
Odměnou za výkony v sezoně pro vás byl i start na juniorském Turnaji mistryň. Jaké zkušenosti jste si odvezla z prestižního podniku v Čcheng-tu?
„Zkušenost to byla určitě dobrá. Byly tam nejlepší hráčky a se spoustou z nich jsem si mohla zahrát. Doufala jsem ale v lepší výsledek. Hrála jsem tam fakt dobře a měla jsem dost šancí postoupit ze skupiny mezi čtyři nejlepší, ale zápas, kterým jsem si mohla zajistit semifinále, jsem prohrála 6:7 ve třetím setu. To zrovna nebylo příjemné, ale jinak zážitek byl suprový. Atmosféra byla skvělá, startovalo tam osm nejlepších holek a kluků a i mimo kurt jsme si to všichni užili.“
Vy jste byla nejmladší ve startovním poli, což z vám z Masters udělalo velkou výzvu, že?
„Každý zápas tam měl kvalitu, já jsem hrála vyrovnaně i s těmi nejlepšími. Ještě na začátku roku bych si to vůbec nemyslela. Doufám, že kdybych se tam dostala i příští rok, uhraji ještě lepší výsledek. Letos to bylo cenné taky v tom, že se hrálo na extrémně rychlém povrchu, míčky létaly neskutečně rychle, a přesto jsem proti starším a silnějším holkám zvládala držet tempo.“
Pak už jste zamířila na juniorský Billie Jean King Cup. Chtěly jste se spoluhráčkami navázat na nedávný úspěch chlapců, kteří vyhráli Davis Cup?
„Upřímně řečeno jsme cítily, že bychom měly vyhrát, protože vyhráli kluci i holky do čtrnácti let a taky kluci do šestnácti… A my jsme se trochu bály, co si budeme říkat, když prohrajeme? (směje se) To jen tak na odlehčení, ale ve finále jsme se chtěly pomstít Američankám. I když to nevyšlo, celkově to byl dobrý zážitek. Jsme na sebe s holkama zvyklé, minulý rok jsme vyhrály kategorii do čtrnácti let. Podmínky byly vlastně úplně opačné oproti Číně, bylo to o dost pomalejší a musela jsem si zvykat.“
Stihly jste se zastavit taky v Seville, kde jste strávily čas s dospělým týmem kapitána Petra Pály. Jaké vás všichni přijali?
„Setkání v Seville bylo super, vůbec jsem nečekala, že nás tam takhle zapojí. Měli jsme společný oběd, hráli jsme karty. (usmívá se) Poznat holky, co tam hrají, bylo skvělé a doufám, že si ten dospělý Billie Jean King Cup taky zahrajeme.“
Vyhovují vám týmové soutěže?
„Výhoda byla v tom, že jsem během zápasů měla na lavičce pana trenéra Davida Škocha. Když jsem potřebovala povzbudit, kapitán mi vždycky skvěle poradil, za což jsem byla ráda. Vždycky se mi hraje skvěle, když na lavičce někoho mám.“
Zmínila jste herní progres za uplynulý rok. Věřila jste, že zvládnete až takový pokrok?
„Měla jsem na začátku roku cíl dostat se do nejlepší třicítky juniorského žebříčku, vůbec jsem nečekala, že se dostanu do desítky. Byl to sen. Na začátku roku jsem byla kolem sto dvacítky. Na betonu jsem měla slabší start a říkala si, co z toho bude. Jeli jsme do Kostariky a Ekvádoru, vypadla jsem v prvním kole a mohla jet zase domů. Ale nakonec to celé dopadlo velice dobře a betonová část sezony nakonec vlastně vyšla nejlíp. (usmívá se)
Cesta do profesionálního tenisu je ještě docela dlouhá, jaké si dáváte nejbližší cíle?
„Chtěla bych i v singlu vyhrát juniorské grandslamy, nejradši Wimbledon. Taky bych si ještě jednou chtěla zahrát juniorské Masters. Zaměřovat se tedy budu na juniorské grandslamy, ale v dospělé kategorii bych už ráda zkusila turnaje ITF.“
Tušíte, co vás tam čeká?
„Asi tuším, že to bude trochu rychlejší než juniorský tenis. (usmívá se) Narazím tam na holky, které jsou silnější a mají víc zkušeností z dospělého tenisu. Ale určitě bych to chtěla už zkusit a dostat se co nejdál.“
Na závěr letošního roku vás čekají ještě tři turnaje. Proč jste se rozhodla vyrazit na antuku do zámoří?
„Dneska (ve čtvrtek) letíme do Mexika, kde budu hrát juniorskou pětistovku. Pak mě čekají v Americe podniky Eddie Herr a Orange Bowl. Díky tomu, že se Billie Jean King Cup hrál na antuce, rozhodli jsme se, že využijeme mé rozehranosti na tomto povrchu. A tím vlastně sezona skončí. Po Vánocích mě bude čekat asi až Australian Open.“
Těšíte se, až si kolem Vánoc odpočinete od tenisu?
„Určitě ano, dám si pár týdnů bez tenisu. Budu se moct podívat i na bráchovy zápasy. (usmívá se) Budu s rodinou, na to se těším. Ale pak mi tenis zas bude chybět a doufám, že do toho nastoupím ještě líp.“
Váš bratr Oliver hraje hokej za juniorku Sparty. Chodíte často na jeho zápasy?
„Viděla jsem asi tři, když už hrál za Spartu. Předtím, když byl ve Švédsku, jsem na živo neviděla žádný. Strašně mě baví se dívat na ostatní sporty – hlavně na hokej a na fotbal. Ten mě baví i hrát. (směje se) Ale pravda je, že na to není moc čas.“
Bratr si ve stejnou dobu, kdy jste bojovala v týmové soutěži ve Španělsku, odbyl reprezentační premiéru v týmu české dvacítky. Byli jste v častém kontaktu a drželi si palce?
„Píšeme si celkem často, snažíme se navzájem podporovat. Když hraji zápas, který je přenášený na internetu, sleduje to a vždycky to hrozně prožívá. (usmívá se) Já jeho zápasy tedy prožívám taky, i když tomu zase tolik nerozumím (směje se). Teď se nám oběma poprvé povedlo reprezentovat Česko v úplně stejnou dobu, což je fajn.“
