Rosol po kariéře: Na kurtu buď haj*l. Předpověď pro Nadala i rady svazu
Jednadvacet profesionálních sezon, dva vyhrané Davis Cupy, stejný počet ATP turnajů, 26. místo v žebříčku. Lukáš Rosol zanechal v tenisovém světě významnou stopu. Potetovaný bojovník proslul wimbledonským triumfem nad Rafaelem Nadalem stejně jako uměním dostat se soupeři pod kůži. Kariéru ukončil v osmatřiceti letech bez výčitek, s manželkou Petrou se těší z ročního syna Luky a plánuje, že ze scény bílého sportu rozhodně nezmizí. O tom všem a mnohém dalším hovořil v podcastu Centrkurt, jehož byl hostem.
Poslední profesionální turnaj jste odehrál v říjnu, v žebříčku klesl na konec první tisícovky. Takže definitivní konec kariéry?
„Ano. Turnaje už hrát nebudu, jen pro radost si dám ještě ligy v zahraničí. Pořád se udržuju, hraju s klukama, ale tělo už prostě neregeneruje. Mám za sebou jednadvacet sezon, odehrál jsem toho opravdu dost a bez velkých zranění. Loni v dubnu se nám narodilo miminko, tenisu už bylo dost. Je na čase se posunout dál.“
Kam?
„Určitě chci zůstat u tenisu. Nějaké nabídky už přišly, ale není kam spěchat.“
V kariéře jste odehrál přes 1150 profesionálních zápasů. Na co nejraději vzpomínáte?
„Dobrá otázka. Předně musím říct, že to nebyl skutečný život. Ale to vám dojde až posléze. Hrajete v Monte Carlu, Indian Wells, Miami, New Yorku. Je to hezký život, kdy nemáte skoro žádné povinnosti. Vše vám zařídí. Když to řeknu blbě, žijete si jako fotbalisti, kteří sednou do autobusu, mají připravené dresy, nachystanou šatnu. Teď už jen vzpomínám. Čeká nás teď turnaj v Monte Carlu, kde jsem hrál třeba ve 3. kole s Federerem. To jsou hezké zážitky, ale fakt to nebyl real life.“
Zníte tak, že se na skutečný život, který vás teď čeká, těšíte.
„Svým způsobem ano. Žena mi říká, že bych měl zajít k psychologovi, protože to bude změna, budu víc doma a nebude to lehké. Já se toho nebojím. Pro mě je to další výzva. Těším se na to, že zažiju něco, co jsem za ty roky nezažíval. Nemyslím tím chodit ven s kamarády pařit, spíš se zbavím permanentního stresu, že mě čeká další zápas a další turnaj, na který musím tvrdě makat, abych byl připravený. Život si teď budu víc užívat.“
Váš někdejší kouč Ctislav Doseděl vyprávěl, že na velké párty jste nikdy nebyl. Spíš jste měl problém s tím, že jste místo odpočinku utekl hrát s kamarády fotbal či florbal.
„Jo, na to jsme naráželi. Málo jsem odpočíval, to Slávovi musím dát za pravdu. Nejsem pařící typ, dám si dvě tři piva a druhý den jsem nepoužitelný. Takže jsem to nedělal. Radši jsem se věnoval aktivnímu odpočinku, čistil jsem si hlavu zase při sportu, bavilo mě být v týmu a hrát jiné sporty.“
Baví vás sportovat v týmu, ale zvolil jste si individuální sport. A v něm jste byl známý tím, že se dokážete soupeři dostat pod kůži. Hrou i vystupováním na kurtu. Vnímal jste to tak?
„Zmínili jsme tady Slávu, se kterým jsem byl iks let. A tohle mě částečně učil on. Říkal mi: Na kurtu musíš být hajzl a
