Rafův příběh: z Mallorky do světa, Toni i osudová žena. Být dobrý člověk
Pokud se čtrnáctkrát zúčastníte Roland Garros, můžete mluvit o obdivuhodné kariéře. Rafael Nadal nejtěžší tenisový turnaj planety čtrnáctkrát vyhrál! Své životní dílo a rekord, jenž zřejmě nebude nikdy překonán, byl schopný vytořit i díky zcela unikátní povaze. Mimo čáry kurtu pokorný pracant, na něm neustále zaťatý tak, jak kdyby příští míček rozhodoval o jeho životě. Pochyby a pocit nejistoty byly palivem, na které jel svalnatý Mallorčan celou kariéru. Nenamlouval si pouze, že další šance může být tou poslední. On tomu skutečně věřil. A podle toho také hrál.
Říká se, že tenista je na kurtu jako nahý, při hře se odhalí i jeho charakter. V případě Rafaela Nadala to tak úplně neplatilo. Svět zná jeho obraz na kurtu. S výrazem maniaka chodil po dvorci, šátek pevně zavázaný kolem hlavy, bicepsy mu nabíhaly pod tričkem, raketou švihal barbarskou silou. Každý jeho pohyb byl plný intenzity. Silný a soustředěný zůstával za každé situace. Pokud by někdo tesal sochu tenisového bojovníka, nemohl by být předobrazem nikdo jiný.
Když ale zápas skončil, měnil se Superman v Clarka Kenta. „Hluboko uvnitř je velmi citlivý, plný strachů a nejistoty. Lidé, kteří ho neznají, si to ani nedovedou představit,“ přiznala v Nadalově biografii jeho matka Ana María. „Je to člověk, který potřebuje mít vše pod kontrolou. Ale jelikož je to nemožné, investuje veškerou svou snahu do té části života, kterou ovládat může – tenisu,“ řekl o něm jeho tiskový mluvčí Benito Pérez Barbadillo.
Když podesáté zvedl v Paříži Pohár mušketýrů, pronesl pak věty, jež ho výstižně charakterizují. „Pořád o sobě pochybuji. Kdo to nedělá, je arogantní. Pochyby jsou dobré, nutí vás pracovat s ještě větší intenzitou a akceptovat, že jen tvrdá práce vás dovede ke zlepšení. I teď mám pochyby, jak budu hrát další turnaj. Nikdy jsem se nepovažoval za skvělého hráče, díky čemuž jsem celou kariéru pracoval tak tvrdě. A proto mám takové úspěchy,“ popsal Nadal, že pokora mohla být právě jeho největší superschopností.
Vyhrál 22 grandslamových turnajů, 92 ATP titulů celkem. 209 týdnů vládl žebříčku, rekordních 912 týdnů v řadě figuroval v Top 10. Získal dvě olympijská zlata, jen tenisem vydělal 135 milionů dolarů, na reklamách asi desetkrát tolik. Vyjma Turnaje mistrů zvítězil ve všem, co mohl. Od patnácti, co se stal profesionálem, až do současných osmatřiceti se ale lidsky příliš nezměnil. „Ještě víc než kvůli tomu, co dokázal, ho mám ráda za to, jak pohodový a pokorný byl mimo kurt. Vůbec na nic si nehrál, hlavně díky tomu byl a je mým velkým vzorem. Je hodně dobrých tenistů, ale jen pár s takovým charakterem,“ obdivuje Španěla Marie Bouzková a přihodí historku. „Jednou trénoval v Římě na centrkurtu s Andersonem. Přišli jsme se na něj podívat a sedli si na tribunu. Poznal mě, hned se na nás otočil, zeptal se, jak se máme. Neskutečný!“
Nadalovo výtečné vychování potvrzuje i Kateřina Siniaková. „Sleduji ho odmala a jsem šťastná, že jsem ho mohla vidět naživo hrát a potkat se s ním, protože za mě je to i skvělý člověk. Dokázal neskutečné věci a stejně není arogantní, všechny pozdraví. Když mě pozdravil poprvé, byl to úplný šok. Taková legenda a zdraví mě!“ popsala o deset let mladší tenistka.
Ještě před šestnáctými narozeninami vyhrál Rafa první zápas na ATP Tour. Když mu bylo osmnáct, zdolal ve finále Davis Cupu světovou dvojku Andyho Roddicka a zapsal se jako nejmladší šampion. Tři dny po devatenáctých narozeninách opanoval poprvé Roland Garros a působil jako zjevení.
Mnohým tehdy připomínal novodobého Mauglího, hrdinu, který vyrostl v pralese a střetl se s civilizací. „Znám ho ještě z juniorů. Byl takové tintítko, klučíček ostříhaný podle hrnce. Hrozně roztomilý,“vybavuje si Barbora Strýcová, která je rovněž ročník 1986.
Z klučíka je dnes téměř čtyřicátník, jemuž už vlasy na hlavě povážlivě řídnou, a tělo má rozbité z 23 profesionálních sezon a víc než 1300 odehraných mačů, v nichž nikdy nevypustil jediný míč. A to je jeho největší odkaz. „Jsem normální kluk, který jen dosáhl nečeho abnormálního,“ říká o sobě.
Z Mallorky do světa
Je chloubou celého Španělska, formoval ho však život na ostrově. Mallorca je největším z Baleárských ostrovů, vypadá trochu jako tenisový míček vypálený směrem k pevnině. Ve městě Manacor, Rafově rodišti, bylo příjmení Nadal známé již dlouho před jeho příchodem na svět. Dědeček Don Rafael Nadal tam byl věhlasný jako nadšený hudebník a z nejstaršího vnuka chtěl mít zprvu hráče na trumpetu.
Nadalovi, to je soudržný klan. Čtyři bratři a sestra žili se svými rodinami v pětiposchoďovém domě v centru Manacoru naproti kostelu. Rafův otec Sebastian, nejstarší z pěti dětí, se vyprofiloval jako obratný podnikatel, který dokáže vydělat peníze. Když mladší bratr Miguel Ángel, dnes legenda španělského fotbalu, uzavíral první smlouvu v Barceloně, vystupoval jako jeho agent. Samozřejmě bez nároku na honorář, jelikož tak se to u Nadalových dělalo. Rodina nade vše a předávání důležitých životních zásad dětem, v takovém prostředí vyrostla budoucí tenisová hvězda.
„Nemluv s plnou pusou, narovnej se u stolu. Každého slušně pozdrav, buď milý a vychovaný. Respektuj starší. Měl jsem krásné dětství, v němž hrála velkou roli i disciplína. Rodiče mi vždy zdůrazňovali, že bez ohledu na to, jak dobrým jednou budu tenistou, musí ze mě vyrůst především dobrý člověk,“ vzpomíná Nadal, jenž až do jedenácti hrál vedle tenisu i fotbal a byl nejlepším střelcem svého týmu. Jeho táta dodnes přísahá, že by z něj vyrostl i elitní fotbalista, on sám o tom přesvědčený není. „Byl jsem dobrý, ale ne výjimečný. To v tenise jsem exceloval,“ vzpomíná s tím, že rozlučku s fotbalem mu ulehčil nástup nového kouče, který odmítal tolerovat vynechávání tréninků kvůli tenisu. A tak se upnul k němu. Byť Mallorca neměla až na Carlose Moyu, jeho pozdějšího kouče, velkou tenisovou historii, rodina odmítla tréninkové nabídky v moderních akademiích v Barceloně, Madridu či na Floridě a Rafael zůstal navždy věrný svému ostrovu.
Strýc Toni
Ještě před tím, než Nadal oficiálně oznámil konec kariéry, napsal vzkaz do rodinné whatsappové skupiny. Přišla mu řada vzletných odpovědí a superlativů na to, co v tenise dokázal. A pak také jeden banální vzkaz: „Gratuluji, měl jsi dobrou kariéru.“
Nikoho nepřekvapilo, že jeho autorem byl svérázný strýc Toni, jeden ze čtyř bratrů z Manacoru. I Toni, jenž sám hrával tenis profesionálně, se zapsal mezi sportovní legendy. Jako kouč svého synovce, dovedl ho k 16 z celkových 22 grandslamových titulů. Zcela zásadní byl pro Rafaela, protože oslovení Rafa strýc nikdy nepoužíval, v dětství.
Jedna historka za všechny. Nejlepší antukář dějin byl jedenáctiletým klukem s havraními vlasy, který si připadal jako velký frajer. Právě se vrátil ze španělského juniorského šampionátu do čtrnácti let jako vítěz, jeho trenér ho však moc nechválil.
