Lehečka o těžkém roku, výhře nad Nadalem, objasňuje konec s Berdychem

Vaše motto posledního roku by mohlo znít: co mě nezabije, to mě posílí. Souhlasíte?
„Asi bych to vyjádřil hodně podobným heslem. Samozřejmě zranění přišlo hodně nevhod a byl jsem dost smutný, když se mi přihodilo, na druhou stranu musím zaťukat, že od té doby jsem na tom zdravotně fajn. A kdyby někdo řekl ve chvíli, co jsem se zranil, že sezonu dohraju takovým způsobem, bral bych to všema deseti. Nehrál jsem skoro tři a půl měsíce, přišel jsem o dva turnaje Masters, dva grandslamy, několik pětistovek, olympiádu. A stejně jsem skončil na 28. místě. To jednoznačně beru.“

Co vás těžké období, kdy jste léčil únavovou zlomeninu bederního obratle, naučilo o sobě samém? Dalo vám i něco?
„Zvenku to možná vypadalo, že jsem to zvládnul fajn, byla to ale hodně náročná doba. Nejtěžší bylo prvních pár týdnů po zranění. Žil jsem v nejistotě, dělala se různá vyšetření a nikdo netušil, co se bude dít. Nevědělo se, jestli mám po sezoně, nebo budu ready za měsíc. Když bylo jasno, už jsem svůj úděl přijal, nic jinýho mi ani nezbylo. A uvědomil jsem si, že v životě jsou i horší věci, než se děly mně. To mi dodalo sílu, radost zase naskočit do tenisu a jít si za svým.“

Kdybyste měl vypíchnout jeden highlight sezony, jaký by byl?
„Zvolím titul v Adelaide, můj první na ATP. Poprvé se mi povedlo odjet z turnaje neporažený, čehož si strašně moc cením. I když momentů, které bych mohl vypíchnout, bylo dost.“

Třeba velký triumf nad Rafaelem Nadalem při jeho posledním vystoupení doma v Madridu. Stal jste se prvním Čechem, který ho dokázal porazit na antuce. A už navždy budete mít s legendou pozitivní zápasovou bilanci 1:0. To není zlé, co?