S bolavým kolenem se již na kurtu rozhodně nepohybuje s takovou lehkostí jako v dobách největší slávy, kdy se mu přezdívalo Kočka. Svou vyhlášenou ironii a smysl pro humor ale pětačtyřicetiletý olympijský vítěz ze Slovenska Miloslav Mečíř neztratil.
Ačkoliv již tenis příliš nehraje a na pražskou exhibici Advantage Tennis přijel na poslední chvíli jako záskok za zraněného Borise Beckera, rozhodně nezklamal.
Jiří Novák poukazoval na to, že jste jako jediný účastník exhibice hrál s dřevěnou raketou. To jste takový staromilec?
„Mám s ní prostě lepší pocit, vždyť já s ničím jiným nikdy nehrál. Když jsem přecházel z dorostu do mužů, přestaly se dřevěné rakety vyrábět a já to zkoušel s grafitovými. Ale po třech týdnech jsem se k dřevu zase vrátil. A už mi to zůstalo. Je to dnes už taková kuriozita.“
Jak si dřevěné rakety obstaráváte, když už je nikdo nevyrábí?
„Tím, že jsem kariéru ukončil nepředvídaně po operaci už v šestadvaceti, tak mi pár nových ještě zůstalo. Navíc jsem je nikdy nelámal, takže s těmi použitými ještě hraju. Několik jsem poslal do muzeí nebo na dražby, ale pořád jich mám ještě celkem dost.“
Hrajete i s vaší olympijskou raketou ze Soulu, kde jste vyhrál zlato?
„Ony vypadaly úplně stejně, ani tu olympijskou nepoznám. Kdo ví, která to je. Myslím, že všechny jsou teď olympijské.“ (smích)
To, kde máte zlatou medaili, ale víte, ne?
„Mám ji schovanou doma. Občas putuje na besedy, donesu ji někam ukázat. Nedávno z ní na olympijském výboru dělali kopii pro výstavu.“
Postěžoval jste si, že na rozdíl od ostatních účastníků exhibice vy tenis hrajete opravdu jen zřídka. Jak to?
„Zdraví už prostě moc neslouží. Hraju spíš podle nutnosti. Třeba při Davis Cupu dělám klukům sparingpartnera. Víceméně hraju z místa, žádné velké pohyby. Hrát třeba dva sety za sebou, na to už bych se musel připravit, abych nemusel po zápase na infuze.“ (smích)
Co dnes vlastně kromě kapitánování slovenskému daviscupovému týmu děláte?
„Dělám předsedu tenisového klubu na Slovanu, sedím v několika nadacích. Občas trénuju děti. Jinak v podstatně nic.“
A snažíte se pomoci svému jednadvacetiletému synovi, který je aktuálně na 470. místě světa?
„Snažil jsem se, ale zdálo se mi, že ho spíš znervózňuju. Ale ano, ještě mu občas něco ukážu.“
Je vám tenisově podobný?
„Řekl bych, že docela je. Možná je ale o trošku měkčí, než jsem býval já. Třeba je to tím, že má lepší zázemí a nemusí o něj tolik bojovat jako za našich časů. Úderově je na tom celkem dobře, i když bych byl radši, kdyby měl větší suverénnost a sebevědomí.“
Pražská exhibice pro vás musela být příjemnou záležitostí, za své kariéry jste byl nazýván i zabiják Švédů. Jak vlastně tahle přezdívka vznikla?
„Jednou na turnaji v Hamburku jsem porazil tři Švédy za sebou a už se to se mnou táhlo.“
Také je však pravda, že s Wilanderem máte bilanci 7:4 a s Edbergem 5:10. Tím se jen tak nikdo pochlubit nemůže. Čím to bylo, že se vám proti nim tak dařilo?
„Mně byli prostě sympatičtí, nic mi na nich nevadilo, nikdy jsem se na ně nedokázal naštvat. Prostě se mi proti nim dobře hrálo. Jejich styl hry mi nevadil, byl jsem poměrně trpělivý.“
Edberg připomínal rok 1988, kdy proti vám prý odehrál jedny z nejdůležitějších zápasů kariéry – při Davis Cupu i v semifinále Wimbledonu dokázal utkání otočit z nepříznivého stavu. Vzpomínáte si na ně?
„Pořád mi to někdo připomíná, to je strašné. (smích). Ale on určitě nezmínil olympiádu, když vedl dva jedna na sety zase on a prohrál. To je prostě sport.“
V pozici kapitána slovenského daviscupového týmu jste zažil v roce 2005 finále s Chorvatskem. Češi si ho zahrají za dva týdny v Barceloně. Věříte jim proti Nadalovi a spol.?
„Já byl vždycky bojovník a před každým zápasem jsou šance vyrovnané, i když si Španělé mohli vybrat povrch a hrají doma. Ale Češi letos předvedli velké zápasy, dokázali je vyhrát a ukázali, že mají srdce. Duch týmu je velmi důležitý a může velmi pomoci. Budu vám držet palce a přát si, abyste vyhráli.“
Poradil byste něco ze své vlastní zkušenosti vašemu českému kolegovi Jaroslavu Navrátilovi?
„Není moc co radit. Češi hrají v Davis Cupu v dobré formě, jsou to světoví hráči. Je prostě třeba hrát srdcem o každý míč a věřit.“
