Mandlíková: Táta vsadil flašku. Proti mně

Je jednou z pěti žen, které kdy dokázaly vyhrát grandslamy na antuce, trávě i betonu. Navrátilová, Evertová, Grafová, S. Williamsová a také Mandlíková. Zvládla vyhrát Australian Open na trávě, US Open na betonu a především úkol pro ni nejtěžší – French Open na antuce. Letos je jejímu slavnému triumfu 29 let.

Minulý týden navštívila matka osmiletých dvojčat Elizabeth a Marka turnaj Sparta Prague Open, jehož byla patronkou. A krátce před startem French Open zavzpomínala na svůj pařížský titul z roku 1981. Tehdy uštědřila Chris Evertové teprve druhou antukovou porážku ve 199 zápasech.

Říká se, že pro muže je nejtěžším turnajem na světě French Open, na kterém musejí svádět mnohahodinové antukové bitvy na tři vítězné sety. Jak jste vnímala pařížský turnaj vy?
„Já si myslím, že pro ženy je nejtěžší také Paříž. I když nehrají tak dlouhé zápasy jako muži, jsou i jejich utkání na antuce delší než obvykle. Pro mě osobně byla Paříž vždy nejtěžší.“



Co se vám jako první vybaví, když se řekne Roland Garros?
„Já jsem tenhle turnaj nikdy moc ráda neměla. A samozřejmě se mi vybaví moje vítězství z osmdesátého prvního.“

Dodnes jste z českých tenistek dokázala na French Open triumfovat pouze vy a Martina Navrátilová. Toho roku 1981 jste ztratila jediný set. Jaký zápas máte ve vzpomínkách nejsilněji zapsaný?
„Určitě semifinále s Evertovou. Poprvé jsem ji tenkrát dokázala porazit na grandslamu. Ten zápas patří k těm důležitým, které mám v hlavě a pamatuju si je game po gamu. Je zajímavé, že to člověk nikdy nezapomene.“

O sedm let starší Evertová byla na antuce vůbec nejsilnější ze všech, v Paříži drží se sedmi tituly dodnes rekord a i tenkrát byla obhájkyní titulu a byla to její teprve druhá antuková prohra za posledních 199 zápasů. To jste musela vyvolat velký šok, že?
„Tak překvapení to bylo velké, ale pro mě to bylo hlavně velké zadostiučinění. V osmnácti mě hrozně zlobila záda. Měla jsem v zádech spazmy a podle mě to bylo tím, že jsem odmalinka měla strašně těžký rakety. Musela jsem tenkrát po vyhraném Australian Open, které se hrálo v listopadu, vysadit na čtyři měsíce.“

Takže jste byla hodně nažhavená a to rozhodlo.
„Asi tak. Evertová byla strašně bojovná, ale já chtěla kvůli těm svým problémům se zády strašně moc vyhrát a sama sobě dokázat, že jsem zpátky. Bylo to vůlí a mojí zaťatostí. S Evertovou to nikdy nebylo o jednom rozhodujícím momentě či míči, ona byla na kurtu jistá, nekazila, museli jste si to urvat celé.“

Finále s Němkou Sylvií Hanikovou již byla formalita?
„Ne tak docela. V prvním setu jsem prohrávala 0:2, ve druhém 0:4. Finále jsou už jen o hlavě a i když jsem na papíře byla samozřejmě lepší hráčkou, nic to neznamenalo. Kdo lépe zvládne nervy, vyhraje. A mně se to naštěstí nakonec povedlo.“

Ve vzpomínkách se píše, že vaši rodinu nebylo možné v hledišti přehlédnout. Vaše maminka prý kouřila jednu cigaretu za druhou a nad jejím místem se vznášel obláček kouře.
„Máma pořád hulila, jak byla nervózní. Byly to sparty za osm korun, na to nezapomenu. A táta se vždycky s někým vsadil o flašku, že prohraju. Vždycky proti mně a vždycky ji pak zaplatil. On byl takový pesimista. Teda jinak to řeknu: Se mnou byl hrozný optimista, ale za rohem, když jsem u toho nebyla, byl pesimista. A taky hrozný nervák. A to mám dneska po něm taky, když hrajou tenis moje děti (osmiletá dvojčata Elizabeth a Marek). Vždycky si říkám, že mám v tenise něco za sebou a co bych byla nervózní u nějakého dětského zápasu. Ale já jsem nervózní, už jen když trénují… Když vidím, že dělají něco technicky špatně, tak úplně šílím. Oni už hrají v Americe turnaje. A možná, až povyrostou, se taky proti nim budu sázet o flašku.“ (smích)

Kdy jste byla vlastně vůbec naposledy na Roland Garros?
„S Janou (Novotnou), když si tam zranila kotník. To byl tuším rok 1999. A pak už mě to nebavilo a přestala jsem ji trénovat. Od té doby do Paříže nejezdím.“

Proč jste vlastně French Open neměla ráda?
„Tam bylo v tunelech takového prachu, vždycky jsem tam dostala rýmu. Navíc antuka nebyl můj nejlepší povrch, moc mi to tam nesedlo.“

Hana Mandlíková • Jaroslav Legner (Sport)

O to víc si ceníte titulu z roku 1981?
„Přesně tak. Dala bych ho z těch svých čtyř vyhraných grandslamů na nejvyšší místo spolu s US Open 1985.“

Tehdy před pětadvaceti lety v New Yorku jste v semifinále zdolala Chris Evertovou a ve finále Martinu Navrátilovou. S oběma nejlepšími hráčkami vaší éry jste ale měla hodně špatné vzájemné bilance (Evertová 7:19, Navrátilová 7:29). Neštvalo vás trochu, že hrajete zrovna v tak silném období?
„No vždyť já ale hrála proti všem nejlepším. Všechny top hráčky byly za mé doby. Přijde mi neuvěřitelný, že dneska třeba Clijstersová tak dlouho pauzírovala a pak přijela a vyhrála US Open. To jen ukazuje, jak je na tom ženský tenis špatně. To je neuvěřitelný. (zvyšuje hlas) Dneska tam máte sestry Williamsovy, Clijstersovou, Heninovou a kdo pak?“

Trochu jste utekla od otázky. Nebylo tedy frustrující hrát v tak silné době?
„Víte, co byl jediný frustrující moment mé kariéry? V roce 1981 jsem měla být první na světě. O tom není vůbec žádných pochyb. Vyhrála jsem Australian Open, Paříž a byla ve finále Wimbledonu. Vůbec neexistovalo, že bych neměla být první. Ale jenom kvůli tomu, že změnili žebříčky, jsem byla třetí. Dodneška to nechápu a nikdo mi to nevysvětlil. To já jsem měla být první na světě. A po Wimbledonu jsem taky za nima hned šla a říkala, jak je možné, že nejsem první. A oni mi řekli: my měníme žebříčky, budeme ho dělat úplně jinak, takže nemůžeš být první. Jednou, dlouho poté, jsme byli na večeři s Wendy Turnbullovou a dalšími hráčkami, byla tam i tehdejší prezidentka WTA a říká mi: Mě dodneška mrzí, že jsme to tenkrát změnily a nebyla jsi jednička. Pořád to má taky v hlavě.“

Jak jste vlastně vycházela s Chris Evertovou a Martinou Navrátilovou? Byla jste za nimi tou třetí vzadu. Panovala rivalita?
„S Martinou jsem měla jeden problém: sice jsem ji dokázala porazit, ale ona byla na turnajích daleko konzistentnější a víc toho dokázala. Z toho jsem byla frustrovaná a pak se stalo něco v Paříži, za co se dodnes stydím. Bylo období pár měsíců, kdy jsme byly na nože. Pak jsem se jí omluvila a vše bylo zase ok. Řekla bych, že jsem měla vždy blíž k Martině než k Evertové. Ta byla takový studený čumák. Ještě dnes se jenom pozdravíme, ale nikdy jsme spolu nezašly na večeři. Evertová si mě taky jednou pěkně podala.“

Povídejte, to zní zajímavě.
„Bylo to v semifinále Wimbledonu 1984, kdy mě vypráskala 6:1, 6:2. Normálně si po takovém zápase sbalíte věci a jdete. Jenže ona si je balila strašně dlouho, asi deset minut. Schválně čekala na to, že se naštvu a odejdu. A já jsem to samozřejmě jako debil udělala. Dala mi náklad a pro mě bylo ponižující na ni tak dlouho čekat. Takže jsem se ani nepoklonila vévodkyni z Kentu a prostě mě pak v novinách druhý den strašně zkosili. Horrible Hana, to tenkrát psali. Bylo to v té době, kdy jsem se hádala s Martinou. A ony se samozřejmě daly s Evertkou dohromady proti mně a kvůli tomu to všechno bylo.“

Jaké pro vás bylo pak zadostiučinění US Open 1985, kdy jste je obě vyřídila v semifinále a pak ve finále?
„To byl můj nejlepší zážitek na grandslamu. Bezpochyby.“

Tenkrát ve finále jste porazila Martinu Navrátilovou 7:6 (3), 1:6, 7:6 (2). Čím to bylo, že ačkoli jste s ní měla tak špatnou vzájemnou bilanci, ve finále grandslamů jste ji porazila ve dvou ze tří pokusů?
„Martina ze mě měla strach. Ona věděla, že ji můžu porazit. Na grandslamech se člověk prostě vybičuje ještě k lepšímu výkonu. A to bylo tím.“

Jste s Martinou dodnes v kontaktu?
„Určitě. Vídáme se na starých babách při US Open nebo ve Wimbledonu. Jak měla teď problém s rakovinou, hned jsem jí volala. Štěstí, že se to chytlo hned v začátku.“