Navrátilová: Chci vidět modrou velrybu

Byla sobota, seděla v přípravně televizního studia stanice Tennis Channel a dávala si wimbledonské jahody se smetanou. Krémová saténová blůza, samý úsměv. Právě se vrátila z centrkurtu, kde v královské lóži zhlédla zápas Sereny Williamsové se Slovenkou Dominikou Cibulkovou. Martina Navrátilová je ve svém wimbledonském živlu.

Pořád to s vámi něco dělá, když přijedete do Wimbledonu?
„No jéje. A sedět na centru, to bylo speciální. Ještě jsem tady letos neměla možnost vidět živý zápas, až dneska. Škoda, že se Cibulková rozehrála tak pozdě.“

A co s vámi udělalo, Martino, setkání s královnou Alžbětou II.?
„Jé, jak já byla nervózní. Člověk neví, na co se královna zeptá, co bude chtít. Nemůžete se připravit. Něco jsem ze sebe vykoktala a dopadlo to dobře. Neupadla jsem, bylo to v pořádku.“ (smích)

Je pravda, že se vás královna tázala, zda hrajete Wimbledon často?
„Ne, ne. Ptala se mě na to, když sem jezdím již tak dlouho, jestli už je Wimbledon můj druhý domov. Věděla, že jsem hodněkrát vyhrála. Říkám jí: hrála jsem tady docela často a celkem mi to šlo.“ (smích)

Ve Wimbledonu máte i komentátorské povinnosti. Jak je stíháte?
„Naštěstí už je ten největší zápřah za mnou. Začínáme tak kolem třetí a v šest, sedm hodin už končíme. Ale ještě jsem měla ráno práci, protože dnes večer pořádám party s charitativní nadací Laureus, s níž budu v prosinci lézt na Kilimandžáro. Jsem pořád v jednom kole. Až v pátek večer jsem měla šanci si konečně zahrát tenis. A to jsem tady už týden. Ale Jana (Novotná) akorát včera přijela z Paříže, tak jsme si daly trénink. A dneska ráno zase půl hodinky.“

Jak vás vůbec napadlo lézt na téměř šest tisíc metrů vysoké Kilimandžáro?
„Už jsem to chtěla udělat strašně dlouho. Hodně času jsem strávila v Tanzánii a Keni. Vždycky jsem chtěla na Kilimandžáro vylézt, ale nikdy jsem to nezorganizovala. Jsem členkou akademie Laureus a dělám hodně věcí pro jejich nadaci. Začátkem roku mi napsali, že by chtěli vydělat nějaké peníze a zvýšit povědomí lidí o jejich nadaci, tak jestli bych chtěla jít tam nahoru. Řekla jsem si: proč ne? Už to chci udělat asi patnáct let a takhle ještě pomůžu dobré věci. To je výborná kombinace.“

Musíte na výstup trénovat?
„Hlavně vytrvalostní sporty. Procházky s batohem do schodů nahoru dolů, prostě trénink na dlouhé tratě. A to já nemám moc ráda. Jsem spíš na rychlé sporty. Fotbal, hokej, basket, ty bych hrála celý den. Ale jít se na hodinu proběhnout, to je pro mě opravdu mučení. Ale budu muset změnit svůj program. Většinou už hraju jen tenis a do posilovny moc nechodím. Tak teď zase budu muset začít.“

Jak dlouho bude výprava trvat?
„Týden. Čtyři dny nahoru a dva dny dolů.“

Mluvíte s nadšením o tom, co vás čeká v budoucnosti. Cítíte se, že jste již po rakovině zpátky v normálním životě?
„Skoro stoprocentně. Nejhorší je za mnou. Dva týdny po ozařování trvá, než ho dostanete z těla. A emocionálně je to zase ještě něco jiného. Byla jsem po ozařování ještě nějaký čas taková depresivní, ale předevčírem se mi najednou nálada zvedla. Cítím se mnohem líp. Člověk si neuvědomí, jak je mu špatně, než se vše zase zlepší. Říkala jsem si, že už asi stárnu. A najednou se cítím zase jako malá holka. To je prima.“ (smích)

Když jste v Paříži dokončila šestitýdenní ozařování, prý jste uspořádala party.
„Pravda, tam jsme oslavovali. Padlo hodně šampaňského.“ (smích)

Jak vám, Martino, v posledních týdnech a měsících pomohlo, že jste sportovkyně a naučila jste se během kariéry bojovat?
„Hlavně mi pomohl pozitivní přístup k životu a úplně nejvíc to, že jsem u sebe měla dobré kamarády a kamarádky. V tom těžkém období jsem přijala jejich pomoc, kterou mi nabídli. Ze začátku, když chtěli přijít na operaci (lumpektomii, když byl nádor vyňat z prsu), odháněla jsem je slovy: to je dobrý, já budu v pořádku. Ale pak jsem si uvědomila, že jsem takovou operaci v životě neměla a je důležité, ať už emocionálně nebo fyzicky, mít kolem sebe přátele. Nakonec jsem jejich pomoc přijala ráda. Ale samozřejmě i moje zkušenosti z tenisu mi byly nápomocné. Prostě všechno dohromady.“

Kolik lidí z tenisového prostředí vás podpořilo?
„Strašná spousta. Bylo to vynikající a taky překvapující. Hodně lidí z tenisu, které jsem neviděla léta nebo jsem neočekávala, že by se ozvali, mi přálo. Nejen ženy, ale i muži. To bylo cool. A fanoušci samozřejmě posílali mnoho přání všeho dobrého. Na tohle je facebook úplně skvělá věc. Každý si mě tam může najít.“

Dostalo se vám podpory i z Česka?
„Samozřejmě. Hodně lidí říkalo: my máme tuhle nadaci, my tamtu. Odpovídala jsem jim: klid, nejdřív se uzdravím a pak se o tom můžeme bavit. Nebylo to jenom z Česka, ale z celého světa.“ (smích)

Co jste vlastně během posledních měsíců mohla a nemohla dělat? Vy nejste ten typ, který by seděl v koutku a čekal, až se vyléčí.
„Mohla jsem dělat úplně všechno. Jen se prostě člověk někdy necítil. Nejhorší bylo, když jsem byla utahaná a nemohla jsem chytit druhý dech. To byl úplný konec. Musela jsem jít spát a doufat, že druhý den budu lepší. Nejhorší to bylo asi druhý pátek French Open. To jsem si šla zahrát tenis a po patnácti minutách jsem toho musela nechat. A hned druhý den jsme hrály s Janou (Novotnou) finále. Necítila jsem se nejlíp, ale přežila jsem to. Jinak jsem mohla dělat, co jsem chtěla. Jen jsem šest týdnů musela být v Paříži, kde jsem chodila na ozařování, a nemohla jsem nikam jet.“

Jak jste se při ozařování lidí cítila ve společnosti žen, které jsou na tom třeba mnohem hůř než vy?
„Ohromila mě síla těch žen, z nichž tak půlka byla bez vlasů. Seděly v čekárně, byly tak pozitivní, tak usměvavé. Kamarádství mezi námi všemi bylo úžasné. Kolektivní energie, kterou dostáváte od lidí kolem vás, je vážně velká věc.“

Kdy vám bylo během nemoci nejhůř?
„Druhý den poté, co jsem se diagnózu dozvěděla. A pak, když jsem dělala tiskovku, při které jsem o nemoci promluvila. To jsem měla asi padesát interview za tři dny. Pořád o tom mluvit… Bylo to únavné.“

Říkala jste si, jestli děláte správně, když jdete s tak osobní věcí na veřejnost?
„Ale co jsem měla dělat? Držet to do konce života v tajnosti? Někdy by se to stejně provalilo… Ale nejvíc ze všeho jsem chtěla říct druhým, co mají dělat. Uvědomila jsem si, jakou jsem měla kliku, že lékaři našli nádor tak brzo. Chtěla jsem dát podporu ženám, aby si uvědomily, že na kontroly chodí kvůli sobě. Já se na to čtyři roky vykašlala a ani jsem si nevšimla, že to jsou už čtyři roky. Kdybych na prohlídku nešla, za rok bych měla rakovinu po celém těle. Když vám přijde oznámení od veterináře, že váš pes musí jít na očkování proti vzteklině, jdete s ním druhý den. Jenže když máte jít na mamograf, odkládáte to na příští týden a pak zas a znovu. A než si vůbec vzpomenete, utečou dva tři roky. Chtěla jsem říct ženám, aby se o sebe staraly. Když se o sebe nepostaráme samy, tak kdo teda?“

Jana Novotná řekla krásnou větu: Tenis Martinu léčí. Byla to pravda?
„No určitě. Měla jsem velkou radost z toho, že jsme se s Janou tak sblížily. Jsme dobré kamarádky a když jsme spolu v Paříži trénovaly, moc jsme si to užívaly. Hned jak skončil trénink, psaly jsme si zprávu: už se těším na zítra, tak kdy budeme hrát? Z tenisu mám pořád velkou radost.“

Kdy vám lékaři definitivně řekli: jste zdravá?
„Už vlastně v březnu po operaci. Ozařování byla jen prevence, aby se rakovina nevrátila. Bez něj se tenhle typ rakoviny asi v pětadvaceti procentech případů vrací. S ozařováním tuhle pravděpodobnost snížíte na pět, šest procent. Tak proč bych to neudělala?“

Změnila vám nemoc perspektivu života?
„Samozřejmě.“

Chcete toho teď zvládnout ještě víc? Předpokládám, že s vaším programem toho už o moc víc stihnout nejde…
„No už jsem toho stihla celkem dost. (úsměv) Ale teď vím, že věci, které chci ještě udělat, se budu snažit stihnout co nejdřív. Člověk totiž nikdy neví… Ale na druhou stranu jsem si uvědomila, že v životě dělám přesně to, co chci.“

Co chcete ještě zažít?
„Chci cestovat. Ráda bych vyrazila na Aljašku, kde už jsem hodně dlouho nebyla. Na Antarktidě bych chtěla vidět modrou velrybu. Většina dalších věcí je kolem rovníku. V Indonésii chci vidět orangutany v divočině, ráda bych navštívila Galapágy, Machu Picchu. A taky amazonský prales.“

Prý jste tyhle cestovatelské sny plánovala v pařížském apartmá Jany Novotné.
„Ano. Vzaly jsme si mapu a zapíchaly jsme do ní špendlíky s praporkama. Pět věcí je na rovníku nebo blízko něj, a pak jsou extrémy. Antarktida a Aljaška. Uvidíme, co se povede.“

Ve Wimbledonu, stejně jako v Paříži při French Open, budete hrát spolu s Novotnou čtyřhru legend, kde se představí i Martina Hingisová s Annou Kurnikovovou. Chystáte se na ně?
„No právě, že ano. A já jsem celý týden netrénovala. Včera jsem začínala skoro od nuly. Ale celkem jsem se rozehrála a dneska už to bylo lepší. Teď už budu hrát každý den, moc se těším. Přeci jen zahrát si na trávě, to je pořád vzácnost.“

Cítíte se na ty dvě mladé hvězdičky, jimž ještě nebylo ani třicet let?
„To víte, že jo! Samozřejmě budeme hrát víc na Kurnikovovou, protože Martina hraje ještě moc dobře. Skončila poměrně nedávno.“

Je trochu zvláštní, že takhle mladé tenistky už hrají mezi legendami…
„No vždyť oni kvůli tomu změnili pravidla. (smích) Jmenovalo se to čtyřhra legend nad třicet pět let, teď to museli vymazat.“

Když hrajete dnes ve Wimbledonu, říkáte si, jak se zdejší tráva za ta léta ohromně změnila?
„No strašně. Jen se podívejte na kurty, jak jsou vyšlapané jen u základní čáry. Všichni hrají zezadu. To za nás nebylo. I Borg chodíval na síť. A dneska také tenisáky skáčí výš. Přijde mi, že kurty musí víc válcovat.“

To ne. Jen již kurty neosévají trávou tak hustě jako dřív a podklad je tak tvrdší.
„Aha, no vidíte, to dává smysl. Takže míň semínek.“

Virginia Wadeová si letos povzdechla, že ženskému tenisu strašně chybí osobnosti, jako jste byla vy nebo Chris Evertová. Že sestry Williamsovy, které by měly plnit tuhle roli, ji neplní. Souhlasíte?
„Ano, ony sice dělají tenis, ale vášeň pro hru u nich nevidím. Člověk od nich necítí, že milují tenis. Je to prostě trošku jiné než za našich dob. Vím, že se časy změnily, ale stejně... Ale to je i tím, že na akademiích se prostě tenis učí jako v továrně. Jak říká Joel Drucker, náš statistik v televizi, který je taková chodící encyklopedie tenisu. On tvrdí, že Rusky hru prostě dostanou. Dají jim jeden návod a oni se ho nabiflují. Bekhend výborný, forhend taky. Ale co pak? Všechny to učí podobně. A taky je vůbec nedokáží naučit servis. Když se podíváte na jejich techniku, tak ony nemají vůbec šanci. Pak není možné mít kompletní hru, vždyť servis je základ, tím začíná polovička všech vašich bodů.“

Jakou radost vám dělá, že v posledních měsících konečně vylétl nahoru tenista z Česka – Tomáš Berdych?
„No jak ten hrál výborně v Paříži, držel se fantasticky. V posledním setu semifi nále jsem si říkala, že už si nevěří. Ale první čtyři sety vynikající. A tady zase dobře. Vyhrál těžký pětiseťák s Istominem, předtím neprohrál ani set. Došel na novou úroveň a doufám, že tam zůstane.“

V čem šel podle vás nejvíc nahoru?
„Mentálně je solidnější. Ještě by měl trochu technicky upravit forhend, ten má takový, já tomu říkám busy. Dělá při něm takovou osmičku. Jinak mnohem míň chybuje, chodí víc na síť. Samozřejmě výborný servis. Ale nejvíc dělá to, že se víc soustředí. Není takový roztěkaný. Nekouká, kde co lítá, kdo se na něj špatně podíval, kdo mu dává blbě míčky. Měl hodně výmluv, ale teď už je nehledá. Jen se soustředí na hru a výsledky tomu odpovídají.“