Příběh běžkyně: Maraton mi zachránil život

V ten den se ale na místě konal místní maraton, Ellis se vrátila domů a začala běhat. Za sebou už má svůj první maraton.

Co se tehdy přesně stalo?
„Měla jsem psychické problémy, potom i psychiatrickou diagnózu a měla jsem sebevražedné myšlenky. Beachy Head je smutně proslavené místo. Ten útes je vysoký asi dvě stě metrů. Když někdo skočí, má jistotu, že nepřežije.“

Co vás tehdy zastavilo?
„Asi pomyšlení na mámu. Když jsem přišla na to místo, zjistila jsem, že se tam běží maraton. To mě nenapadlo. Říkala jsem si, že to těm lidem nemůžu zkazit. (smích) Bylo to takový znamení, že to nemám dělat. Otočila jsem se a šla jsem domů.“

Proč jste pak začala běhat?
„Bylo mi líp a řekla jsem si, že bych mohla běžet maraton jako takové díkůvzdání. Já jsem běhala už i dřív orientační běh. Pak jsem toho nechala. Když to zpětně reflektuju, bylo důležitý, že jsem tam měla kamarády. Nebyl důležitý samotný běh. Teď si k tomu hledám cestu zpátky z důvodů, které jsou důležité pro mě.“

Proč jste se připojila k projektu Pražského mezinárodního maratonu Women´s Challenge, který pomáhá ženám s tréninkem na maraton?
„Po medikaci jsem přibrala třicet kilo. Bylo to i psychicky těžké. Proto jsem se připojila k výzvě pro ženy. Řekla jsem si, že to je to, co potřebuju. Dostala jsem materiální podporu, dobré boty a vynikajícího trenéra Miloše Škorpila. Měla jsem cíl dostat se do své kůže a těch třicet kilogramů odbourat. Během tří měsíců se to povedlo. Z nuly jsem se dostala na maraton.“

Jak se vám dařilo?
„Oficiálně jsem nedoběhla, můj čas není ani ve výsledcích. Doběhla jsem za 7:37, po limitu. Ale doběhla jsem. Brala jsem to jako takový symbol. Šlo to. Bolelo to, ale ne tak, že by se to nedalo zvládnout. Měla jsem zdravotní problémy, vysadila jsem medikaci. Asi měsíc jsem musela vypustit. Příprava nebyla dobrá, ale zvládla jsem to.“

Kdy vám bylo na trati nejhůř?
„Do pětadvacátého kilometru jsem běžela. Pak jsem šla. Říkala jsem si, že prostě dojdu. Před námi to začali balit. Na čtyřicátém kilometru jsem potkala běžce, Inda, který se vracel do hotelu a kolem krku měl medaili. Když mě viděl se startovním číslem a pochopil, že furt jdu, tak mi medaili dal a
řekl: Keep going! (Pokračuj, vydrž!) Tak jsem šla. Z cíle mám hezkou fotku u lešení.“

Co vám tahle zkušenost dala?
„Když jsem maraton dokončila já, tak ho snad může dokončit každý. Když má člověk dost vnitřní energie a dobrého rádce, tak to jde. Hodně věcí mi to pomohlo urovnat. Opravdu běhám pro život. Zjistila jsem, že každý den, který začnu ranním výklusem, je daleko uspořádanější a dává mi větší
smysl. Maraton jsem musela běžet, protože maraton na Beachy Head mi zachránil život. Běhá se tam na konci října. Běží se po útesech, je to hodně zvlněné, je docela náročný. Ale když budu příští rok trénovat, ráda bych si ho zaběhla.“

Jaký by to pro vás mělo význam?
„Myslím,že by to bylo uzavření něčeho. Doufám, že by to byl takový symbolický návrat, poděkování tomu místu a všemu, co se stalo. Jsem za to ráda, i když to bylo hrozný. Nejen pro mě, i pro mou rodinu a okolí. Nevěděli, jak mi pomoct. Nějak to tak cítím, že to chci udělat, aby se něco uzavřelo.“

Pomáhá vám obecně i běhání?
„Když běžíte, tak s tím, co máte v sobě. A běhání vám to pomůže vytřídit. Když vyběhnu s nějakou otázkou, po půlhodině se mi ji podaří rozlousknout. Přijde to samo. Snažím se běhat pořád, za jakýchkoli okolností. Nejdůležitější je obout boty, vylézt ze dveří a pak už to jde. Když se člověk rozeběhne, je to jednodušší. Mám zkušenost, že běhání člověka zpevňuje. Mentálně i fyzicky.“