Vloni dobyla čtvrtým místem na slavném havajském Ironmanu nejlepší české umístění historie. I když se znovu jede až na podzim, už teď se může Tereza Macelová těšit na boj o další vylepšení.
Od března téměř nesleze ze stupňů vítězů, pracuje osm hodin denně. Přijala i nenáviděný plavecký trénink se speciálními plackami na rukou, které jí pomáhají zrychlit. Dřívější lítost, že se už nedostane na vysněnou olympiádu, může pomalu hodit za hlavu.
Na novou sezonu si Tereza Macelová (36) nachystala úplně nový závodní program. Závoděním na dosud neznámých místech si částečně kompenzuje dřinu, kterou podstupuje. Ironman dává tělu extrémně zabrat. „Jiné trati, jiné zážitky. Není to sice turistika, že bych byla tři dny v Paříži po památkách a pak si šla zazávodit, ale když už někde jsem, vnímám to a jsem nadšená, že tu možnost mám,“ vypráví žena, jejíž rodiče emigrovali do Kanady, když jí bylo devět let.
Jak do vcelku útlého těla dostanete tolik síly, že se dokážete mořit devět hodin na trati?
„Na startu máme každá jinou postavu. Do žádné z nás byste neřekl, že dokáže závodit tak tvrdě. Pohled může klamat.“ (směje se)
Jdou na vás někdy při závodech mrákoty?
„U mě se to moc nevyskytuje. Jsou lidi, co se dokážou tak vymáčknout, že můžou omdlít, jdou do stavu, že neví, kde jsou. Já jsem na to asi moc opatrná. Vím, že to tělo nemůžu ničit do takové míry. Třeba na chviličku zpomalím, dostanu se z toho a pak zase zaberu.“
Berete to tak, že kdybyste padla při závodě, nebyla by to pro vás dobrá vizitka?
„Když se vymáčknete přes limit, dá se to udělat jen párkrát za kariéru. Je to přísné nejen pro tělo, ale i pro hlavu, a trvá třeba až půl roku, než se z toho zase dostanete. Můžete závodit, ale do takové míry, aby to šlo zase nadoraz, to nejde hned.“
Kolikrát jste vy polykala andělíčky?
„Stalo se třeba, že jsem se snažila vzít vodu na trati, ale byla jsem tak mimo, že jsem kelímek nemohla uchopit, sahala jsem mimo. Sahala jsem na levou stranu, ale pití bylo vpravo. To jsem poznala, že to už je moc.“
Co jste dělala?
„Zvolnila. Trvalo to půl hodiny, možná tři čtvrtě. Ale došlo mi to. Jsou lidi, kteří tohle nepoznají, jdou dál a pak se jim tělo úplně zastaví. To se mně nestalo.“
Přichází to se zkušenostmi? V intencích Ironmana jste ještě docela mladá.
„Nějak hodně mladá nejsem (smích). Určitě můžeme závodit mnohem delší dobu. Ženy ve čtyřiceti závodí pořád dobře. Je těžké najít závodnice pod třicítku, které mají úspěch.“
Povídejte o vašem plaveckém tréninku. Co je to za placky, které máte na dlaních?
„Jsou z umělé hmoty a je jich víc velikostí. Některé sotva větší než ruka, jiné větší. Záleží, jak je člověk silný. Páskami se to přidělá k ruce.“
K čemu jsou?
„Na sílu. A taky navozují pocit, jako když se plave v neoprenu.“
Pokud vím, neměla jste je původně moc v oblibě.
„Já jsem to nenáviděla! Mně to v tom vůbec nešlo, proti ostatním jsem byla hrozně pomalá. I když jsem plavala slušně, tak s plackama jsem byla hrozná. Bylo to únavné, po kilometru jsem myslela, že mně upadnou ruce. Neměla jsem sílu. Teď, po roce a půl, si na to už zvykám. Už cítím, jak mi to pomáhá.“
O rychlosti sama říkáte, že jste ji nikdy neměla. Lepší se to?
„Musím doufat, že se to zlepšuje. Rychlost mít nebudu nikdy, ale mám vytrvalost. To je důvod, proč mi nešly olympijské trati. Ty na mě byly moc rychlé. Přestože si myslím, že teď bych zaběhla deset kilometrů rychleji než tehdy.“
Neláká vás to ještě někdy zkusit? Měla jste přece olympijský sen.
„Těžko. Ono to trvá moc dlouho, dva až tři roky, a stojí to moc peněz, dostat se na všechny Světové poháry, všude po světě. Šance vydělat peníze zpět by byla malá. Při Ironmanu si já vyberu, jaké závody chci, kdy je chci, a mám lepší šanci si nějaké peníze vydělat. Na cesty, bydlení a tak.“
Dostáváte startovné?
„Velice málo. Stane se to občas, ale zřídka. Někdo dostává za každý závod, ale většina ostatních, když mají štěstí, tak dostanou peníze na bydlení nebo část na letenku.“
Takže se Ironmanem na živobytí vydělat nedá?
„Záleží na jaké živobytí. Někdo se ani nikdy nedočká. Já jsem si třeba minulý rok vydělala, ale na to, jak to bylo těžké a jaké jsem měla výsledky, tak toho moc nebylo. Byla jsem šťastná, že jsem neprodělala, ale tolik to zas nebylo.“
Chodíte mimo trénování do práce?
„Trénuju lidi po internetu. To v tomto sportu jde a dělá se to docela běžně. Mám skupinu v Torontu. Když je nevidím, jsme v kontaktu on-line.“
I vy jste zažila doby, kdy jste byla v minusu?
„Ano, to víte že jo. Když jsem jezdila Světové poháry, tak jsem byla ztrátová. Když jsem přešla na dlouhý tratě, tak jsem byla na nule, někdy pod ní, někdy nad ní.“
Bylo těžké přečkat to?
„Je to velice těžké. Člověk se ptá sám sebe, jestli je to tolik zábavné, aby to stálo za to. Většina profesionálů má roky, kdy nevydělávají. Když si věří, že úspěch přijde, jedou dál. Ale taky se může stát, že to velký talent zabalí za tři roky. Nevydrží.“
Jaký je váš ideální závodní rytmus?
„Mně vyhovuje závodit jednou za čtyři až šest týdnů. Záleží ale, jakou mám formu a nebo jestli je zranění. Někdo nejezdí víc než dva Ironmany za rok, mně vyhovuje jet tři nebo i čtyři.“
Jak dlouho jste pak po závodě zničená? Dva týdny?
„To nejsem zničená. Já se třeba týden po závodě cítím výborně, ale dva týdny po něm mizerně. Nevím, proč to tak je. Nerada závodím po dvou týdnech. Už jsem měla závod dva týdny po Havaji, ale nebyla to zábava. Raději týden nebo tři.“
Máte na Havaj letos o to větší motivaci, že můžete vylepšit svoje historické umístění?
„Velice ráda bych to vylepšila. Ale to není jenom na mně. Můžu jet o dvacet minut rychleji, ale sedm dalších holek může jet o dvacet sedm minut rychleji. Ráda bych se zlepšila v čase a posunula se o pár míst výš, ale když si zlepším čas a zase budu čtvrtá, taky budu tak spokojená.“
