Prospal válí jako kouč a má svůj sen: Moc mě láká trénovat v NHL
PŘÍMO Z FLORIDY | Mluví o hokeji se stejnou vášní. Srší z něj ten typický zápal, kterým byl proslulý. Tentokrát Václav Prospal, někdejší skvělý útočník a dvojnásobný mistr světa, už nemluví jako hráč. Ale jako trenér. Vypráví nejen o mládežnickém týmu, který vyhrál mistrovství celé Ameriky, ale i o tom, že sní o koučování v NHL nebo v reprezentaci. „Ale vím, že to bude hrozně složitý,“ má jasno.
Ve svém domě v Tampě rozloží Václav Prospal na stůl šanony, v nichž má pečlivě zařazené všechny tréninky, které svému mužstvu hráčů do 14 let připravil. „Dělám to poctivě, příprava mi zabere dost hodin,“ tvrdí útočník, jenž v NHL odkroutil 1108 zápasů (kariéru ukončil na začátku roku 2014) a vždycky byl ceněný pro svou nevídanou oddanost. V mužstvu mladíků působí i jeho 14letý syn Václav. „Neskutečně mě naplňuje, že se můžu věnovat i jemu,“ tvrdí 40letý pyšný otec čtyř dětí.
Se stejnou vervou, s jakou jste hrál, jste se vrhl i do trénování, že?
„Moc mě to chytilo. Je krásné, když člověk může předat něco, co se naučil. A co víc, vedu i syna, což pro mě také hodně znamená. Ani jsem nečekal, že by mě to mohlo takhle chytit. Zůstal jsem u toho, co dělám celý život.“
Čím vás to tak uchvátilo?
„Neskutečně mě to baví. Předtím jsem říkal, že by mě lákalo být někde generálním manažerem a poskládat si svůj tým, ale teď už bych se spíše přikláněl k modelu, jaký mají v Anglii ve fotbalu. Že bych zároveň mužstvo i vedl, protože trenér má větší prostor ovlivnit to dění na ledě víc, než někdo, kdo sedí pod střechou a jenom na to kouká.“
Vaše mužstvo Scorpions vyhrálo ve své kategorii mládežnický šampionát celých Spojených států, přitom jste ho převzal teprve před rokem. A hned takový úspěch… Jak se vám to podařilo?
„Hodně rodičů mi řeklo, že je vidět obrovský kus cesty, kterou ti kluci za rok ušli. A to mě moc těší. Když jsem s nimi začal pracovat, byli to pacholci namachrovaní, první tréninky jenom bruslili, skoro se nedotkli puku. Postupně jsem si je vypiplal, jsem rád, že se naučili disciplíně. Důležitá je i příprava, trénink musí odsýpat, proto se tomu pečlivě věnuju.“
Jednu přípravu na ledě jsem viděl a je pravda, že jste měl všechno precizně nachystané. Navíc jste nešel přeslechnout, emoce jste nezapřel. Přesně takový jste byl na ledě...
„Když něco nefunguje, nebojím se zařvat. Měl jsem to štěstí, že jsem hrál pod spoustu trenérů jak v NHL, tak v reprezentaci nebo i v Česku, takže si z každého můžu něco vzít. A zůstávám stejný, dělám to s vášní. Jinak bych to nebyl já…“
Váš vítězný tým byl dokonce vyznamenaný na ledě při čtvrtečním zápase Tampy Bay s New Jersey Devils, takže ten triumf musel vyvolat velký ohlas. Mám pravdu?
„Tohle nikdo nečekal ani v těch nejdivočejších snech, že se nám to podaří. Ale za ten rok jsme udělali kus práce, navíc jsme motivaci postavili na tom, že se nám nedostávalo tolik respektu. Na Floridě není mládežnický hokej zase tak kvalitní, takže si ostatní mysleli, že když přijedeme odsud na nějaký turnaj, že nás smáznou. Ale na našem případě je vidět, že když hokej nebo jakýkoliv jiný sport děláš srdcem a tvrdě makáš, je jedno, odkud jsi. My jsme to celé vyhráli i z teplé Floridy, čímž jsme dokázali, že když něco děláš srdcem a naplno, můžeš dokázat velké věci. Když začala sezona, nebyli jsme v žebříčku té naší věkové kategorie ani vedení. A po ní jsme skončili na čtvrtém místě z více než tisícovky týmů. Za to jsem moc rád.“
Vaši hráči mají čtrnáct let, puberta s nimi mlátí. Jak tohle zvládáte?
„Ti kluci mi přirostli k srdci, i když s některými je horší pořízení. Třeba tam mám jednoho bambulu, který nevyzrál, je hrozně lenivej. Ale dává nám hrozně důležité góly. Já na něj řvu, že nebruslí, ale potom nám v nastavení rozhodne. On to v sobě má, ale ještě nepřišel na to, co pro to všechno musí udělat. A teď je na mně, abych těm klukům ukázal cestu.“
Potýkáte se stejně jako v Česku s tím, že někteří rodiče bojují s nedostatkem financí?
„Určitě ano. Oni si musí platit sami úplně všechno. Tréninky, zápasy, dopravu. A pro některé to není opravdu jednoduché. Tady to ti kluci mají těžší i v tom, že na zimáku, kde trénujeme, nemají ani vlastní kabinu, všechno si musejí tahat domů, proto je neustále vozí rodiče. Stejně jako na zápasy. U nás v Česku je rodiče ráno hodí k zimáku, tam kluci nasednou do autobusu a jedou na utkání společně. A večer si je někdo vyzvedne. Tady ne. A když letíme na nějaký turnaj, který trvá dva tři dny, stojí to minimálně tisíc až patnáct set dolarů. Takže to opravdu není žádná sranda.“
A co se stane, když je to na někoho až moc? A musí to oželet?
„Člověk musí poděkovat pánu bohu za to, že si to můžeme my jako rodina dovolit. A snažíme se i ostatní v rámci možností podpořit. Vytáhl jsem z vlastní kapsy dost prostředků na to, abych některým klukům různě pomohl. Potom, co jsem mužstvo převzal, jsem zvýšil počet tréninků, což ale přineslo pro rodiče další náklady. Takže se některým snažím finančně přispět. Moc bych si přál, aby všechno na světě bylo růžové, ale tak to není. S Mončou (manželkou Monikou) si plně uvědomujeme, že to nemají jednoduché. O to víc si vážíme toho všeho, co nám hokej dal, a snažím se pomoct. Plně si uvědomujeme, že to některé rodiny mají těžší. Ale podpoříme je, protože k těm klukům mám blízko, přirostli mi k srdci.“
Co hlavně se snažíte hráčům předat?
„Že ve sportu ale ani v životě není nic zadarmo. A charakter se vytváří hlavně tím, jak člověk zvládne i to horší období, kdy se nedaří. Každý prožije pár špatných zápasů, ale proč hned utíkat? Není nic jednoduššího než to hned zabalit. A prchnout. Jenže tohle přece není cesta! Je to pro ně obrovská škola života.“
Poznáváte jako trenér i to, že není lehké někomu říct, že nebude hrát?
„Pochopitelně i tohle k tomu patří. Ale snažím se to vždycky hráčům i rodičům vysvětlit, teď po sezoně mám s nimi pohovory, všechno probereme. Můžeš mít pár špatných zápasů. Ale tohle je přece životní lekce, ne? Jak se s tím popereš. Jak to zvládneš… Jak se popereš s těžším obdobím. Není nic jednoduššího než to zabalit. Ale chtěl bych je naučit, že ten charakter se vytváří tím, jak člověk zvládá těžší období. Ať je to ve škole nebo ve sportu. Také se stane, že musím nechat nějakého kluka sedět.“
Kdy se to stalo?
„Třeba ve finále celého toho amerického šampionátu jsem posadil kluka, který předtím byl mezi čtyřmi nejlepšími beky. Byl naštvaný? Jasně. Byli naštvaní rodiče? Samozřejmě. Ale bylo by správné ho nechat hrát, když ostatní tam přinesou ty koule a srdce na dlani a všechno dají týmu? I mně jako hráči dlouho trvalo, než jsem začal hledat chybu u sebe. Když jsem procházel horším obdobím, byl jsem naštvaný na celý svět. Jenže každý by se měl nejdříve podívat do zrcadla a říct si: Hele, děláš pro to dost? Tohle chci kluky naučit. Setrvat. Nic nevzdat. Nebouchnout dveřmi a utéct. V životě to taky tak nefunguje. Chci to i od rodičů, aby jim řekli: Proč měnit tým, když tady chvíli nehraješ? Ne! Musíš na sobě více pracovat. To je průprava do celého života.“
Jistě vám pomáhá i vaše skvostná hráčská minulost…
„Je výhoda, že ke mně děti vzhlíží. Vědí, že se mi něco podařilo během té kariéry. V tom mám výhodu oproti někomu, kdo to dělá s podobným nadšením a elánem, ale nemá za sebou takovou minulost. Dneska je to u těch dětí i o tom, že si na mobilu najdou všechny statistiky, podívají se na youtube. Takže si mě rychle proklepnou…“
Jak moc vás naplňuje to, že vedete svého syna?
„Je to krásná věc. A neskutečně mě to uspokojuje. Dobře si vybavuju ten moment, kdy jsem odletěl do Vancouveru (v lednu 2014), kde jsem se měl připojit na farmu Vancouveru a potom se zkusit porvat ještě znovu o NHL. Jenže když jsem přišel do kabiny, najednou mi došlo, že myslím na jiné věci. Na Vašíka, jaký měl trénink. Na holčičky, jak je Monča zvládla odvézt domů z kroužků… V tu chvíli mi došlo, že se můj čas naplnil. A s hraním jsem skončil. Byly u toho slzy, ale jinak to nešlo. A teď je to nejkrásnější, že Vašíkovi a holčičkám můžu všechno vrátit a věnovat se jim. Předtím jsem toho kvůli kariéře dost promeškal, ale teď mi to přináší velké uspokojení, že jsme hodně spolu.“
Úplně z vás čiší to, jak vás nová práce chytla. Je vaším snem jednou trénovat v NHL?
„Vždycky jsem snil hodně vysoko, to je pravda. Ale teď máme rodinnou dohodu, že se budu věnovat maximálně rodině. A Vašíkovi. Ten má také sen…“
A on se ho nebojí říct nahlas. Je to NHL. Tak i vy můžete prozradit, že je to stejná meta.
„Možné je všechno. Není nikde psáno, že když mě to trénování bude i nadále takhle bavit, že by se to nemohlo podařit. Ta otázka je na místě, člověk musí mít nějaké cíle. A sny. Ano, moc by mě to lákalo, ale je to dlouhý proces. Nečekám, že mi dneska někdo zavolá a nabídne mi místo kouče v NHL. Nejsem naivní, takhle to ve světě nefunguje. Ale kdo ví, třeba jednou… Nebude to nic jednoduchého, v lize je třicet týmů, takže i stejný počet trenérů. Právě proto byl neuvěřitelný úspěch, že se tady podařilo trénovat Ivanu Hlinkovi. Teď si můžu myslet, že v tom, co dělám, jsem úspěšný, ale za pár let to třeba bude úplně jinak. Ale může to vyjít. Dávám tomu tu vášeň jako hráč. To mám v sobě. Umím ty kluky vybejkovat přesně tak, jak jsem to dělával v kabině. Byl jsem schopný někomu nakopat zadek, když nehrál naplno. Tohle v sobě mám. A naplňuje mě to. Využívám svých zkušeností. Podívejte třeba na Vláďu Růžičku (současného reprezentačního trenéra), který byl skvělým hráčem, jedním z nejlepších, kterého naše republika měla. Teď se to snaží předávat dál. Tak to má být.“
Lákalo by vás jednou působit u reprezentace?
„To je opravdu lákavá představa. Hrozně moc… Jenže jsem na to připravený? Nejsem. Sám moc dobře vím, že je to běh na dlouhou trať, ale proč nemít sny? Je krásné, když se bývalí hráči vracejí, a ty svoje zkušenosti předávají dál. Třeba Růža (Růžička), Špágr (Špaček) nebo Martin Straka v Plzni. To je ta správná cesta… Nechci, aby na mě někdo koukal teď někdo skrz prsty proto, že trénuju děti v Americe. Jsem tady proto, že zde přes sezonu žijeme s rodinou. Ale určitě bych se do budoucna nebránil ani tomu, že bych působil v Česku.
A to by bylo v Českých Budějovicích, že?
„Kdybychom s rodinou žili v Budějovicích, určitě bych se snažil pomoct dětičkám tam. Teď sice žijeme tady na Floridě, ale pořád jsem hrdým Čechem, a vždycky jím zůstanu. Nikdy se o náš hokej nepřestanu zajímat, přes léto jsme vždycky s rodinou doma na Hluboké. A pokud bude příležitost, rád bych českému hokeji co nejvíce pomohl. A vrátil mu to, co mi dal. Ale všechno má vývoj. Není to tak, že se vrátím do Česka, řeknu, kdo jsem, a všichni si sednou na zadek… Také záleží na tom, jestli bude nějaký zájem. Teď mě naplňuje to, co dělám.“
