Nehraje, gól dal v lize naposledy před rokem a ke všemu ho provázejí zranění. Není divu, že útočník Václav Svěrkoš (26) plánoval, že dá francouzskému Sochaux sbohem. Včera údajně do poslední chvíle jednal s Nice, o den dříve zase mluvil o zájmu z Anglie. Vysvobození se ale do uzávěrky tohoto vydání nedočkal. Jeho smutný příběh proto pokračuje.
Zatímco jeho kamarádi si včera na srazu národního týmu tiskli ruku s trenérem Michalem Bílkem, on může na reprezentační dres jen vzpomínat. Přitom ještě loni na jaře patřil ke kanonýrům francouzské ligy… Jenže pak se angažmá v Sochaux zvrtlo a z Václava Svěrkoše je rázem hráč, který je vděčný alespoň za jednu minutu na hřišti.
Na jaře jste říkal, že v létě musíte ze Sochaux odejít. Bylo to vůbec reálné?
„Sedět na lavici a brát za to peníze, je fajn, ale člověk tak nějak fotbalově zakrní. Nějaké faxy na klub přišly, ale já se nechci cpát někam za každou cenu. Chtěl bych zůstat v těch pěti nejlepších ligách. Vím, že se něco objevilo i z Turecka, ale do toho se mi moc nechce.“
„Každou chvíli se někdo ozve, že by měl zájem, ale většinou to není nic konkrétního. Vesměs se jen tak vyptávají, ale o to já zájem nemám. To radši zůstanu tady a poperu se o místo. Nechci utíkat za každou cenu jen proto, že teď nehraju.“
Může si vlastně útočník ve vaší situaci vůbec vybírat?
„Určitě jsem neměl tolik nabídek jako po té první sezoně. Nebo alespoň se o mě nezajímaly stejně kvalitní kluby. Po takové sezoně nemůžu čekat, že mě koupí nějaký špičkový tým.“
Nemrzí vás teď o to víc, že jste před rokem neodešel do Monaka, které o vás hodně stálo?
„Co s tím nadělám. Sochaux tehdy prodalo Erdinga do Paříže a druhého útočníka už pustit prostě nechtěli. Dneska je to vlastně skoro přesně rok a ta situace se otočila o 180 stupňů. Mrzí mě to.“
Neozval se vám i majitel Baníku Tomáš Petera?
„To ne, ale posílal jsem mu smsku já. Jestli mě nechce. Ale napsal mi, že to momentálně není v jeho možnostech. Občas na návrat myslím, těším se na to, ale teď je ještě na Baník čas.“
„To čekání na šanci mi ani tak nevadí. Horší je, že Sochaux je hodně malé město a člověk nemá zrovna dvakrát velké zpestření. Jdu na trénink, a pak se můžu tak akorát schovat doma. Je to trochu ubíjející. Kdybych tady byl sám, asi bych se z toho zbláznil.“
Na hřiště jste se poprvé v sezoně dostal až o víkendu, ale jen jste střídal v 90. minutě. Měl jste z toho vůbec radost?
„Není to nic moc, ale takový je prostě fotbal. Rád bych hrál, ale takhle to teď prostě není. Není to příjemné, ale abych se tím nějak užíral, to zase ne. Na to už jsem dost starý.“
Mluvil jste o své situaci s trenérem Francisem Gillotem?
„Bavil se před sezonou se všemi útočníky, říkal, že jsme všichni na stejné startovací čáře. Cítím z něj, že mi šanci dá, jen k tomu teď nemá moc důvod. Klukům se daří, takže mi asi nezbyde nic jiného, než se o místo dál rvát v tréninku.“
Máte v útoku velkou konkurenci?
„Před sezonou Sochaux koupilo z Le Mans Modigo Maigu, ten dával v posledním zápase gól. Trefi l se i druhý útočník Brown Ideye, takže asi budu muset zase čekat.“
Nejste na trenéra naštvaný?
„To zase ne. Měl jsem i trochu smůly, protože na předzápasovém tréninku před prvním utkáním jsem se zranil, čtyři dny jsem nemohl chodit. Vrátil jsem se, ale na základní sestavu to není.“
Co se vám stalo?
„Spoluhráč mi otočil kotník. Kryl jsem si na tréninku balon a náš nový spoluhráč Kévin Anin do toho nechtěně šel skluzem a už nemohl uhnout. Naštěstí to nebylo nic vážného, netrvalo to dlouho.“
Zranit se těsně před prvním zápasem. To naštve.
„Bylo to nepříjemné. Celou přípravu jsem odehrál a pak přijde tohle. Oteklo mi to, hned jsem jel na ultrazvuk, jestli tam není nic utrženého. Naštěstí ne.“
Co vaše achilovka, která vás trápila na jaře?
„To musím zaklepat, s tím už problémy nemám. Věnoval jsem se léčbě dlouho, trápil jsem se s tím přes dva měsíce, ale teď doufám, že už se to nevrátí.“
Na hřiště jste se dostal od jara poprvé, radost gólu jste nepoznal už rok. Neztratí útočník po takové době sebevědomí?
„Určitě to není příjemné, když nejste v zápasovém rytmu. V tu chvíli je jedno, jestli je vám dvacet nebo třicet. Herní praxe se v tréninku nezíská. A střelecký instinkt je v tréninku také jiný.“
Jak si udržujete dobrou náladu?
„Mám tady rodinu. Občas sem přijedou nějací známí. Snažím se trávit co nejvíce času s manželkou a malou, kdybych tady byl sám, bylo by to horší.“
Já bych z toho měl deprese.
„Člověk jenom trénuje a čeká, jestli se někdo zraní. Ale tak to prostě je. Když vás trenér v sestavě nechce, těžko se vám tam dostává. Momentálně to není moc růžové.“
A ke všemu jste vypadl z národního týmu. Je vám to hodně líto?
„To je další věc. Nehraju v klubu, takže jsem s tím počítal. Strašně jsem tehdy toužil jet do Ameriky, tušil jsem, že to bude jeden z posledních testů.“
Přišel jste i o generálku proti Lotyšsku. Věříte, že si na vás kouč Bílek v kvalifi kaci vzpomene?
„Lotyšsko mě mrzí, ale zrovna v té době jsem měl problémy s kotníkem. Kdyby mě trenér pozval, samozřejmě bych přijel. Jenže jak jsem se zranil, hned jsem si představil, jak se říká, že se zase vymlouvám. Mám na to strašnou smůlu. Ale i díky nároďáku mám teď větší motivaci rvát se o místo v Sochaux. Chci se vrátit.“
