Představte si basketbalistu, který nemůže vyskočit. Anebo sprintera, jenž nesmí hýbat rukama. 25letý fotbalista Michal Jonáš má tabu hlavičky! Ještě před pěti lety hrál slovenský reprezentant ligu za Liberec. Jenže po těžké autonehodě je rád, že vůbec žije.
Nyní hraje „jen“ pro radost a na vlastní riziko fotbal za Doubí v krajském přeboru. Neustále mu přitom hrozí epileptický záchvat.
Poslouchal Elvise Presleyho, když mu jeden smyk převrátil život naruby. Fotbalista Liberce Michal Jonáš měl na podzim 2007 den volna a jen na skok se chtěl podívat domů na Slovensko do rodné Senice. Když se vracel, pod Ještěd už nedojel. „Za havárii jsem nemohl. Proti ledu se člověk neubrání,“ vypráví.
„Paradoxně jsem měl štěstí, že jsem nebyl připoutaný, jinak bych byl jak sardinka... Doktoři říkali, že jsem jeden ze sta tisíce, co takovou nehodu vůbec přežije. Někdo říká ‚sportem k trvalé invaliditě‘, ale mně zachránil život, protože jsem měl díky sportování zpevněné tělo,“ objasňuje Jonáš.
Do špitálu ho převezli v kritickém stavu. Měl krvácení do mozku. Nefungovaly mu plíce. Levou stranu těla měl ochrnutou. Prasklá klíční kost vypadala ve srovnání s hrozivými poraněními jako maličkost...
Tři měsíce ležel v nemocnici v umělém spánku. Když ho lékaři probudili, vůbec netušil, co se stalo. Nejprve si myslel, že mu na hlavu spadla při posilování činka, protože měl ostříhané „háro“, na kterém si zakládá. Že je s profesionálním fotbalem amen? To si vůbec nepřipouštěl.
„Myslel jsem si, že se k vrcholovému fotbalu vrátím. Nejprve jsem plánoval, že si pořídím trabanta a do Liberce dojedu z legrace v něm,“ říká s trpkým úsměvem. Jenže po roce postupného uzdravování dostal první záchvat...
Diagnóza? Posttraumatická epilepsie, která vylučuje enormní zátěž, fyzickou či psychickou, včetně otřesů hlavy. „Na mozku vzniká jakási jizva, která může generovat elektrické vzruchy a ty mohou způsobit až epileptické záchvaty, což je křečovitý stav celého těla. A například v momentě hlavičky dojde k otřesu, který může epileptický záchvat vyvolat,“ vysvětluje klubový lékař Slovanu Liberec Pavel Buchvald.
Fotbalista s deseti starty v první české lize za Slovan tak po rekonvalescenci začal hrát na vlastní riziko v nižších soutěžích. Nejprve na Slovensku, před rokem i v Česku za Doubí, byť by mu lékaři i na takové úrovni fotbal spíše vymlouvali. „Sportem se můžu zatěžovat maximálně na sedmdesát procent.
Když to přeženu, tak je zle. To samé platí i pro extrémní psychickou zátěž,“ povídá muž s biblickým příjmením. „Fotbal hraju z lásky, protože mě baví. Ale jen na vlastní nebezpečí, což jsem i podepsal. Vím, co si můžu dovolit, a už i kluci to vědí. Nemůžu chodit do hlaviček, což byla dříve moje přednost,“ poznamenává bývalý obránce.
Před nehodou kolem něj kroužilo například Dynamo Kyjev či německý Kaiserslautern. „Byl dobrý hlavičkář, zarputilý a důrazný, vynikal v osobních soubojích. Jeho specialitou byly dlouhé auty. Měl předpoklady k tomu, aby to dotáhl vysoko,“ vzpomíná Jan Nezmar, na Slovensku soupeř, později spoluhráč. „Nedokážu si představit hrát fotbal bez hlaviček, ani v nižší soutěži.“
To je teď pro Jonáše realita. V minulé sezoně pomohl vybojovat Sokolu Doubí krajský přebor, nyní by rád pomohl béčku k postupu ze třetí třídy. „Když jsme ho angažovali, samozřejmě jsme s trenéry i s ním samotným jeho zdravotní stav probírali s tím, že je dospělý a že zodpovídá sám za sebe. S tímto rizikem nastupuje. Momentálně je v širším kádru A-mužstva,“ říká Jaroslav Toman, předseda Sokola Doubí.
A jak se mu hraje, když jsou hlavičky tabu? „Buď je hraji ramenem, nebo prsama, krkem... Ale hlavně v této soutěži už umím odhadnout, co si dovolit můžu a co nemůžu,“ osvětluje fotbalista, jemuž část lebky vyspravuje titanová destička.
„Kamarádi se mě kolikrát ptali, jestli nebudu nosit helmu jako Petr Čech. Jenže Čech nemá problém s epilepsií. Má potíž s tím, že mu rozkopli hlavu a když mu do ní narazí, můžou mu lebku znovu rozbít. Kdežto já mám problém v hlavě. I kdybych měl helmu, tak ta náraz neztlumí tolik, aby se mozek nehýbal,“ vykládá Jonáš, který se pod Ještěd vrátil před rokem, když se po čtyřleté pauze dal znovu dohromady s přítelkyní Gitou.
Nejprve pracoval tři měsíce jako správce zrekonstruovaného stadionu v Ruprechticích. Nyní v Liberci „fachčí“ jako skladník ve vyhlášeném centru zábavy Babylon. Na stadion U Nisy ale nechodí, zatím nemá sílu.
„Ještě jsem to nepřijal, přestože si z toho kolikrát dělám srandu. Ale pořád mi psychicky ubližuje, když se na fotbal koukám. Je to trýznivé, když si říkám, kde bych mohl být, kdyby... Ale stalo se, a život jde dál. Přežil jsem. Měl jsem štěstí v neštěstí.“
