Hřebík chce změny: Budoucnost je v Barceloně

V sezoně 2001/2002 podal hmatatelný důkaz, že i v českých podmínkách lze hrát klubový fotbal té nejvyšší evropské kvality. Sparta aktivní hrou s odvážným presinkem prohnala Real Madrid na lavičce s trenérem loňských mistrů světa Vicentem del Bosquem.

Smetla z cesty Feyenoord Rotterdam tehdy vedený Bertem van Maarwijkem, koučem finalistů světového šampionátu v Jižní Africe. A doma přehrála FC Porto na střídačce s José Mourinhem. „Podívejte se, kde je Mourinho dnes a kde jsme my,“ upozorňuje Jaroslav Hřebík, v současnosti trenér reprezentační osmnáctky a devatenáctky.



Je to deset let, co UEFA hodnotila hru Sparty jako jednu z nejprogresivnějších v Lize mistrů. Dokonce byla vyhlášena jednou i nejlepším evropským týmem měsíce. Jak se ale fotbal od té doby vyvinul?
„Fotbal se vyvíjí, a to říkám na základě svých dosavadních zkušeností, v etapách. Historicky to bylo většinou po změně pravidel. V tomto století je tomu ale jinak. Vývoj šel ruku v ruce se změnou na zónový, tedy prostorový způsob hry. My jsme ve Spartě nejen zachytili počáteční fázi tohoto vývoje, ale zónovou hru jsme vylepšili pružným blokem a kvalitním organizovaným presinkem. Dovolím si říci, že týmová kvalita byla v našem podání na o hodně vyšší úrovni než u soupeřů. Přitom je tehdy trénovali trenéři, kteří dnes patří k nejlepším na světě.“

Třeba tenkrát ještě neznámý Mourinho vedl Porto a váš tým ho porazil 2:0.
„Vzpomínám si na ten zápas dobře. Organizace hry Mourinhova Porta byla zřetelně horší než naše. Proto jsme zvítězili. Podobně ale u nás tehdy hrál ještě Liberec a taky národní tým pod Karlem Brücknerem. Ovšem ten měl v reprezentaci k dispozici kvalitní hráče z kvalitních lig, a měl to tudíž z tréninkového hlediska jednodušší.“

Sledujete práci kolegy Mourinha podrobně?
„Ano, snažím se. Mluvil jsem o tom detailně i s Petrem Čechem.“

Co jste zjistil?
„Potvrdil mi, že způsob tréninkové práce v Chelsea byl za Mourinha velmi podobný jako ten náš tehdy ve Spartě. Zatímco jeho práci nikdo nezesměšňoval, u nás to, bohužel, zesměšňováno bylo. Vzpomínám si například na zesměšňující články Ládi Vízka v novinách. Nyní tu moji zesměšňovanou terminologii jako blok, štítový záložník a podobně už ve svých článcích používá i on... Tenkrát se zkrátka vývoj fotbalu moc nebral v potaz a potlačovala se odbornost, proto jsme se logicky dostali na současnou úroveň. Velká škoda.“

Mění se postupně prostředí k lepšímu?
„Moc ne. Uvedu příklad. Když jsme za mého druhého působení ve Spartě hráli Ligu mistrů s Ajaxem, měl jsem oprávněné obavy z levé strany soupeře, kde operovali Babel a Sneijder, kteří tenkrát u nás nebyli moc známí. Týden jsme se na to připravovali. Karlovi Poborskému, našemu nejlepšímu hráči, který hrál před naším pravým obráncem Zdeňkem Pospěchem, se už moc bránit nechtělo, a tak jsme ho posunuli doprostřed, abychom využili jeho přednosti. Pak přišel zápas a na Pospěcha, který byl ve Spartě pár měsíců, od začátku vlastní fanoušci pískali... On to zvládl a určitě ho to posílilo. Jenže nakonec Sneijder v 91. minutě vyrovnal a v Čechách byl oheň na střeše…“

Ale teď už by mělo fotbalové hnutí slyšet na odbornost. Každý přece ví, kam až se český fotbal propadnul.
„Nejsem si jistý, jestli si to už dostatečně, kromě svazu, uvědomujeme. Naše reprezentační jednadvacítka hraje v současnosti nejkvalitnější fotbal. Ví se ale v našem fotbalovém hnutí, jakým způsobem trenér Jakub Dovalil pracuje? Nejsem o tom přesvědčen. Nebo co jsme přenesli do našeho fotbalu z našich velmi úspěšných let národního mužstva pod vedením Karla Brücknera?“

Nic.
„Neumíme si vyhodnotit úspěch. Před rokem jsme například hráli s mládežnickým reprezentačním výběrem na Slovakia Cupu. Hra našeho týmu tam byla, i v konkurenci Itálie nebo Ukrajiny, vyhodnocena odbornou komisí jako nejmodernější. Jako trenér jsem za to dostal i cenu. V Čechách to nikdo neví. Nikdo se nezeptal, jakým způsobem jsme tam hráli. Ale kdybych na Slovensku zakřičel na rozhodčího, psalo by se o tom týden.“

Barcelona je inspirace, říká Hřebík • Koláž Sport

Jaký fotbal jste na tomhle turnaji praktikovali?
„Snažili jsme se hrát presink podobně jako Barcelona. Tedy hned po ztrátě míče už na soupeřově polovině. Dále jsme se snažili o hru bez faulů, což se nám podařilo, protože jsme byli vyhlášeni zároveň i nejslušnějším mužstvem. Fauluje totiž jen ten, kdo není správně postavený nebo špatně vyhodnocuje situaci, která může vzniknout při jeho aktivitě. Hráči měli také za úkol hrát odzadu konstruktivně. Ani brankář nesměl míče nakopávat dopředu. A tak dále.“

Je hra Barcelony směrem k budoucnosti nejprogresivnější?
„Ano, Barcelona předvádí nadčasový fotbal. Ale i třeba Dortmund se snaží hrát podobně a je nositelem pokroku. V budoucnu se však vše vyvine do ještě pružnějších bloků.“

Co to znamená?
„Teď se hráči ve fotbale dost přesouvají ze strany na stranu, ale brzy bude pružnější pohyb i v ose branka-branka. Dále bude hra univerzálnější, i stopeři se budou zapojovat do útočné činnosti. Ale u Barcelony je ještě něco, co se týká moderního vývoje, zajímavého: její hráči pracují vyšší intenzitou při obranné činnosti než při činnosti útočné do postavené obrany soupeře. Všimněte si, že po ztrátě míče jdou sprintem okamžitě do presinku. V Česku je naopak stále zažité, že v obranné fázi hráči v podstatě odpočívají a čekají v pasivním bloku na soupeře.“

Už několikrát jste zopakoval, že nic nebrání tomu, aby i české týmy hrály podobně jako Barcelona. Co vás k tomu vede?
„Ve fotbale Barcelony není nic, co by se nedalo i u nás naučit. Co převažuje v její hře? V podstatě jednoduché herní činnosti hráčů. Převzetí míče a následná přihrávka na kratší vzdálenost z jednoho nebo po dvou dotecích. A když se naskytne možnost, přijde průniková přihrávka za obranu, samozřejmě na jednoho z nabíhajících spoluhráčů. Ti jsou před převzetím míče v konstruktivním postavení, což souvisí s výběrem místa a vyhodnocením prostoru. Všechno tohle jde opakováním v tréninku naučit. Jenže k drilu je u nás obecný odpor.“

V barcelonské akademii naopak dril patří k běžné součásti přípravy.
„Proto si většinu hráčů Barcelona vychovala pro A tým sama. Proč by to nešlo u nás? Copak v barcelonské akademii trénují kluci na jiných hřištích než u nás a dostávají jiné jídlo než naši kluci? Kdepak! Můžeme pouze říct, že Španělé mají větší možnost výběru, protože mají zhruba dvakrát tolik registrované fotbalové mládeže, než máme my. Ale to není zase o tolik víc...“

Podíváme-li se na jedenáctku katalánského velkoklubu, najdeme v ní hráče subtilnějších postav. I stoper Carles Puyol má jen 178 centimetrů. V Česku by nejspíš nehrál, protože střední obránce pod metr osmdesát je něco nemyslitelného.
„My i v současné době vybíráme na zadní a dokonce i na střední pozice v týmu vysoké, topornější a technicky míň vybavené hráče. Musíme to změnit! Už před deseti lety jsme na tohle téma dělali rozbory a já jsem to dával do souvislostí s basketbalem. Zadní a střední hráči jsou přeci v uvozovkách basketbaloví rozehrávači a ti jsou přece spíš menších postav. Proč? Protože situace vyřeší rychleji. A rychlost je alfou a omegou současného fotbalu. Kvalitní obranné bloky totiž překonáte jedině rychlou činností. Navíc musí být všechno provedeno i ve správném čase. Pokud ho propásnete, blok nepřekonáte.“

Jeden dotek s míčem navíc tedy může zhatit gólovou akci?
„Ano. Soupeř se například za čas jednoho doteku navíc přesune o čtyři pět metrů. Takže jestliže byl volný prostor k zaútočení, tak se zavřel. Mladým hráčům ukazuji na videu, co způsobují zbytečné doteky. Říkám jim třeba: Vidíš, tady byla, když jsi přebíral míč, krásná díra, takže jsme mohli jít dva na jednoho do pokutového území. A teď se podívej, jak to vypadá po těch dvou nadbytečných dotecích? Díra je pryč a my jsme přišli o nebezpečný průnik, který mohl skončit gólem.“

Jak vůbec vypadá konfrontace mladíků z vaší osmnáctky, respektive devatenáctky s vrstevníky v Evropě?
„Určitě chtějí hrát kvalitní fotbal. Ovšem když se dostávají do konfrontace s mladými hráči z Německa, ale už i ze Švýcarska, Rakouska, Turecka, nebo Běloruska, zjišťují, že soupeři jsou většinou individuálně technicky pod tlakem lepší než oni. My jako tým sice neprohrajeme, někdy i vyhrajeme, ale...“ (přemýšlí)

Jaroslav Hřebík • Michal Beránek - SPORT

Ale co?
„Řeknu to na příkladu. Hrajeme s devatenáctkou v Německu, což jsou mistři Evropy. Remizujeme 1:1. Ovšem když na zápas přijdou skauti z kvalitních zahraničních klubů a budou si chtít vybrat, zvolí podle mého názoru sedm hráčů německých a až osmého našeho Vydru. Rozumíte – až osmého (zdůrazní) Vydru! To je ten rozdíl.“

Z čeho tenhle rozdíl pramení?
„Vzdělávací a tréninkový proces je v klubech podobný jako před deseti lety. Nezměnil se ani jeho obsah. Naši hráči se vzdělávají v prostředí, ve kterém na ně nejsou kladeny velké nároky. Pak se ale nedivme, že každý náš hráč, který odejde i do průměrného evropského mužstva, po týdnu říká: Všechno je tu rychlejší. Nejsou adaptovaní na evropský fotbal! A tak Papadopulos, který nakoukl do Arsenalu, nedávno přestoupil do Soči...“

Ale fotbalová vláda s Ivanem Haškem v čele to chce změnit.
„A podívejte se, jaké s tím má problémy. Třeba s prosazením změn u mládežnických soutěží, které se přitom musí změnit.“

Co s tím?
„Poznatky už máme. Víme, jak Němci dohnali mezinárodní rychlík, jak se v mládeži posunuli vpřed Rakušané, Švýcaři. Ale máme velké potíže s přenosem do praxe! Naše prostředí dovnitř nové poznatky těžko pouští. Přitom my už hráče musíme připravovat na fotbal budoucnosti.“

Podle jakých kritérií bychom měli vybírat hráče pro budoucnost?
„Na prvním místě musí být charakter. Týmový hráč s vítěznou mentalitou, to je vzor. Nesmí to být sobci, kteří budou hledět jen na sebe. Egoistu mužstvo snese, ale jen do určité míry. Opět se vrátím k Barceloně. Prostřednictvím televizní obrazovky jsme mohli i u nás vidět, jak se všichni hráči včetně Messiho radovali, když dal loni na podzim v utkání s Realem Madrid svůj první gól za áčko mladík Jeff ren. “

Na co dál při výběru nadějí hledět?
„Na vnímání prostoru. Hra Barcelony, respektive Dortmundu je o neustálé práci s prostorem. To znamená, že každý hráč vytváří svým pohybem prostor pro eventuální přihrávku, nebo uvolnění prostoru pro spoluhráče. Vychází to z jasné logiky. Za poločas hrajete čistého času přibližně 27 minut. Na hřišti máte dvacet dva hráčů, takže každý hráč je v průměru u míče něco málo přes minutu. V přímém kontaktu s míčem dokonce pod minutu. Zbytek dělá pohyb bez míče, takže se pořád musí pracovat s prostorem v čase. Mohli bychom pro to použít termín časoprostor. Proto když se dívám na fotbal, hodně sleduji, jak se hráči chovají bez míče. Kdežto fanoušci se naopak hlavně dívají na hráče s míčem.“

A další kritéria?
„Rychlost a technika. Ale nejde jen o rychlost atletickou. Jde o specifi cké rychlostní schopnosti fotbalové. O pohyblivost celého těla. A technické dovednosti? Musíme je měřit tím, jak je hráč schopen pracovat pod tlakem -času, prostoru a soupeře. Nemůžeme vidět jen to, jak někdo míč zpracuje, musíme vidět i to, že třeba špatným způsobem zpracování udělal z výhodného postavení nevýhodné.“

Jak tohle všechno přenést do praxe?
„Dobře to řekl Slavomír Lener na příkladu Švédska. Tamní hokej byl před pár roky také v krizi a co udělali? Sešli se majitelé, trenéři, skauti a odborníci ze svazu, dohodli se na jasné a náročné cestě, po které se pak všichni a bez výjimky vydali. Šlo by to u nás? Těžko. Představte si, kolik u toho bude diskusí typu, komu co bude vyhovovat a komu naopak ne. U nás si každý chrání tu svoji bábovičku, i když v ní má špatný písek.“

Kdo by s tím mohl kromě svazu pohnout?
„Jednoznačně musí pomoci majitelé klubů. Ti dávají do fotbalu peníze. Proto by se teď hlavně oni měli společně ptát: Proč už nevychováváme hráče pro špičkové evropské kluby? Proč se nedostáváme do Ligy mistrů? . Oni by měli vytvořit největší tlak na to, aby se ledy hnuly.“