Je úspěšným fotbalistou, mistrem Evropy do 21 let z roku 2002 a také hrdý otec dvou mladých fotbalistů. Karel Piták nevede ve sportovním rozvoji pouze své syny, ale jako trenér se stará o mladé fotbalové naděje na Xaverově. Do projektu Můj první klub se zapojil právě proto, aby pražské fotbalové kluby rozšiřovaly svou členskou základnu i nadále.
Co vedlo vás k tomu, dát své dva syny na fotbal?
To samozřejmě nějak vyplynulo. Kluci se chodili koukat na mě, když jsem začínal ve Slavii, potom i v Salzburgu. Bavilo je to a potom, co jsme se vrátili do Prahy, tak tady trénovala Viktorka Žižkov, takže ten starší syn tam trénoval s nimi a mladší tam občas také chodil na tréninky. To byly jejich první krůčky.
Jaké vnímáte přednosti fotbalu?
Kluci zkoušeli i třeba tenis, ale fotbal je prostě bavil víc, protože je to kolektivní sport a jsou v partě. Jak jeden, tak druhý mají dobrou partu a to si myslím, že byl základ, proč zůstali u fotbalu.
Jak vypadaly jejich první fotbalové krůčky?
Ten starší začal už v Rakousku, v jednom klubu v Salzburgu. Byl tam párkrát na tréninku a dokonce i na jednom turnaji, ale potom začal hrát až tady. Mladší začal také až tady, za Xaverov. Takže to jsou jejich první fotbalové krůčky.
A co vaše fotbalové začátky?
Já když byl malý, tak jsem začínal v Hradci. Měli jsme tam partu a před barákem jsme pořád kopali, pořád jsme hráli s míčem. Pak přišel nábor z Hradce, kdo to chce zkusit, tak jsem to šel zkusit a dá se říct, že od druhé třídy už jsem hrál potom za Hradec až do těch 21 let.
Byla to v té době pro vás zábava nebo už jste mířil k úspěšné kariéře?
To určitě ne, bylo tam důležité, že jsme na začátku měli výborného trenéra a všechny kolem nás to bavilo. I s těmi kluky, co jsem začínal, se pořád stýkáme. Sice to třeba někdo nedotáhl tak daleko, jako já, ale všichni hráli aspoň třeba divizi, ČFL a zůstali u fotbalu až doteď.
Dal vám fotbal něco do života?
Bylo toho hodně. Byly to zkušenosti v cizině. V Salzburgu jsem byl čtyři roky a byla to vynikající zkušenost. Měli jsme tam mužstvo, ve kterém v jednu chvíli bylo 13 národností, takže opravdu hodně zajímavé. Člověk pozná jiné kultury, jinou řeč. Opravdu mi to dalo hodně do života.
Jak své dva syny ve fotbale nebo vůbec ve sportu podporujete?
Důležité je fair play, aby mysleli na to, že nesmí vyhrávat za každou cenu. Že se musí umět i prohrávat, i když se jim to občas nedaří. Snažím se o to, aby byli féroví a aby se vzájemně respektovali.
Navštěvujete často jejich tréninky či utkání?
Tak jelikož toho mladšího trénuju, tak na staršího se někdy jet kouknout nemůžu, ale co to jde, tak se snažím. Zapojila se do toho i manželka, takže už většinou jezdíme jako kompletní rodina.
Proč myslíte, že u synů fotbal vítězí?
Zkoušeli tenis, chvíli byli i na golfu, ale myslím, že rozhodlo to, že fotbal je kolektivní sport. Jsou tu obrovská parta patnácti, dvaceti dětí a mají se tady mezi sebou opravdu rádi. A to si myslím, že rozhodlo.
Mohou tyto sporty, co dělali dříve, jim pomoci ve fotbalovém rozvoji?
Ano, to rozhodně není vůbec špatné. My tu třeba máme i atletickou trenérku, takže kluci nemají jenom fotbal. V zimě se jim do toho snažíme zapojit i jiné sporty. Nechceme, aby byli jednostranní a jednostranně vedení, ale snažíme se, aby měli kolem i ostatní sporty.
Vnímáte u synů již nějaké ambice, že by třeba chtěli jednou hrát jako táta?
Samozřejmě, že teď, když vidí mistrovství světa, tak by to třeba chtěli dotáhnout, ale ta cesta je strašně dlouhá a náročná. Dostane se tam jenom pár lidí a já jsem rád, že je to baví. Jestli z nich jednou něco bude, tak bude jenom rád a když ne, tak mi to nebude vůbec vadit. Hlavně ať z toho mají radost.
Jakým způsobem vy, na základě své velké kariéry a velkých zkušeností, svým synům radíte?
Snažím se občas jim něco říct, něco dát. Toho mladšího, když ho trénuju, tam musím trochu víc, ale i staršímu se snažím hodně radit. Doufám, že si z toho občas berou něco k srdci. Zatím se ale snaží, musím je pochválit.
Chodíte si třeba i mimo tréninky zakopat?
My tady na Xaverově bydlíme, takže sem na hřiště můžeme a jsme tu skoro denně.
Myslíte, že projekt Můj první klub může pomoci rozšířit členskou základnu pražských fotbalových klubů?
Já věřím, že ano, že to opravdu pomáhá. Tady děti začínají chodit a strašně nás to baví. Před dvěma třemi lety, když jsme začínali, bylo tu dvanáct dětí, najednou těch dětí tady máme osmdesát a pořád přibývají. Jenom dobře, že takovéto projekty jsou a doufám, že těch dětí bude chodit co nejvíce.
Může právě rozšíření členské základny vrátit český fotbal na ta místa, kam ještě v nedávných dobách patřil?
Já myslím, že ano, že to není na špatné cestě. Myslím si, že fotbal je u nás pořád sportem číslo jedna, že děti na něj chodí rády. Teď jsme tu zrovna měli rozlučku a bylo vidět, jak jsou rodiče spokojení a že je to tu baví, takže doufám, že to tu bude takto pokračovat dál.
Denis a Eliáš Pitákovi: Chtěli bychom hrát jako táta
Denis Piták: Je mi 10 let, začínal jsem v nějakém německém klubu, to už nevím přesně a teď hraju za Viktorku Žižkov.
Eliáš Piták: Mě je mi 7 let, můj první tým byl Viktoria Žižkov a teď hraju za Xaverov.
Jak vypadal váš první trénink?
DP: Hráli jsme jen fotbal.
EP: Hráli jsme různé hry a pak fotbal. Měli jsme tam také trochu atletiky.
Chodili jste si společně kopat někam na plácek, s tátou nebo s kamarády?
DP: Na zahradě jsme si kopali s tátou. Různě jsme si nahrávali a stříleli.
Chodí táta na vaše zápasy?
DP: Chodí se koukat a po utkání nám řekne podle toho, jak jsme hráli, co jsme udělali dobře, co jsme ještě měli udělat dál.
EP: Mě říká většinou nějaké chyby, které udělám, a říká mi, co bych tam měl zlepšit. Třeba první dotek a takové věci.
Jaký je váš fotbalový vzor?
DP: Chtěl bych hrát jako táta nebo Neymar.
EP: Já asi jako táta a Ronaldo.
Co vás na fotbale nejvíce baví?
DP: To že si kopeme, můžeme blbnout s kamarády, různě střílet na bránu a hrajeme fotbal.
EP: Mě baví, že si tam najdeme kámoše, že hrajeme fotbal, že máme pohyby a že se tam toho dost naučíme.
Co všechno na fotbalových trénincích děláte?
DP: Nejdříve se rozcvičíme, protáhneme, pak nějaký dynamický strečink. Pak si většinou nahráváme, děláme různá cvičení a na konec si třeba deset, dvacet minut zahrajeme.
EP: My se nejdřív rozcvičíme, pak něco, abychom se trochu probudili, potom máme střelbu a hrajeme fotbal.
Jakou máte ve vašich týmech partu?
DP: Chodíme si kopat, skákat na trampolíně a někdy i na návštěvy.
EP: Chodíme si hlavně kopat, protože jsme u sebe blízko, chodíme skoro každý den. Můžeme chodit sem na umělku. Kopat si tu, skákat na trampolíně, hrát nohejbal.
