Komár Jan Brumovský po padesáti letech konečně viděl protihráče
PŘÍMO Z BYTOMI | Sešli se po padesáti letech a pro československého internacionála Jana Brumovského, zvaného Komár. to byla vlastně premiéra. Když v roce 1965 překonala polská Polonia Bytom ve finále Amerického poháru Duklu Praha po výsledcích 2:0 a 1:1, mu silná krátkozrakost nedovolila pořádně si prohlédnout soupeře. To mu bylo umožněno až letos, kdy polský klub pozval dávného soka na oslavu 95. výročí založení a 50 let od získání největšího triumfu v historii Amerického poháru.
Sešlo se jich pět, Jan Brumovský a Josef Vacenovský na české straně, Jan Banaś, Ryszard Grzegorczyk a Zygmunt Anczok na polské. „Jsem moc rád, že jsem je opět viděl,“ neskrývá potěšení Vacenovský. „Jsem moc rád, že jsem je poprvé viděl,“ přidává poněkud zvláštní postřeh Brumovský.
V nejlepším období své kariéry měl totiž velký handicap: krátkozrakost. „Už na trochu větší dálku jsem viděl jen obrysy postav, tváře jsem nerozeznával,“ přiznává po letech. Brýle na hřiště začal nosit až v roce 1967, kdy se už Dukla za oceán na Americký pohár nevydávala. Soutěž skončila rokem 1965, kdy pražský tým podlehl Polonii Bytom. „Tak jsem si teď soupeře pořádně prohlédl,“ doznává Brumovský.
Bylo nač vzpomínat. Polskou stranu totiž zastupovali střelci obou gólů z prvního duelu: Jan Banaś a Ryszard Grzegorczyk. V odvetě se Dukla brzy ujala vedení, hned v 6. minutě skoroval Josef Vacenovský. „Já těch gólů zase tolik nedal, v lize jen 68.“ říká skromně. „Chvíli jsme doufali v obrat, ale soupeř byl lepší,“ připouští sportovně i po letech. Pohár putoval do Bytomi.
Vzpomínky střídala jedna druhou a čas nahlodal jejich přesvědčivost. „Kde jsme zápasy vlastně hráli, oba v New Yorku?“ zapochybuje záložník Zygmunt Anczok. Rychlé projetí internetu doložilo, že ano, Dukla hrála přece mezi mrakodrapy.
Víc než přemítání, kde se co hrálo, letěly myšlenky za protihráči. „Jak se má Pepík Masopust?“ vyzvídá Ryszard Grzegorczyk. Odpověď, že leží v nemocnici a zdravotní stav mu nedovolil také přijet, ho moc nerozveselila. „Je to už padesát let,“ uvědomuje povzdechem, jak ten čas letí.
