+
Nenechte si ujít nejnovější
zprávy ze světa sportu.
Sledujte nás na Facebooku
a dozvíte se vše jako první.
Richard Šíma
2. března 2016 • 18:16

Bratr Pavla Srníčka promluvil: o osudné neděli i mizející naději

TOP VIDEA
NEJ zákroky bundesligy: Pavlenka se vytáhl proti Kagawovi z Dortmundu NEJ zákroky bundesligy: Pavlenka se vytáhl proti Kagawovi z Dortmundu
SESTŘIH Premier League: Manchester United - Manchester City 1:2. Hosté mají rekord a velký náskok SESTŘIH Premier League: Manchester United - Manchester City 1:2. Hosté mají rekord a velký náskok
VŠECHNA VIDEA ZDE

Když tři dny před koncem loňského roku přišel fotbalový svět o jednoho z velkých brankářů, ztratil on svého bratra. A jak říká, také nejlepšího kamaráda. Milana Srnička spojovalo s jeho o pět let starším a slavnějším bratrem Pavlem mimořádně silné pouto. S jeho odchodem se dodnes nesmířil. A nejspíš nikdy nesmíří.



Má na něj tisíce vzpomínek. Když má odpovědět, která z nich je nejkrásnější, nedokáže z toho množství jednu určit. Trávil s ním společný čas v Anglii i Itálii, jezdil po reprezentačních akcích. Teď se ale Milanu Srničkovi stále ještě mnohem častěji vracejí vzpomínky na dny, kdy jeho bratr Pavel bojoval o svůj život. A kdy tento boj prohrál.

Vzpomenete si ještě, kdy jste spolu s Pavlem naposledy mluvili?
„Té neděle, zhruba v poledne. Volal mi, že mu nějak blbne televize. Odpoledne už jsme se neviděli ani neslyšeli a večer jsem si šel lehnout, tentokrát nezvykle brzy. Před devátou. A najednou mi volal kamarád. Abych se šel podívat na cestu k nemocnici, že tam někdo leží. A že mu kámoši volali, že ten někdo vypadá jako Pavel.“

Co vám v tu chvíli prolétlo hlavou?
„Vyletěl jsem z domu, sedl do auta a vyrazil k jeho domku. Tam se svítilo a já si v tu chvíli oddechl. Zazvonil jsem, jenže nikdo neotevíral. Pak jsem se podíval dál po cestě tím směrem, kde bylo to místo, kde měl ten někdo ležet. Bylo to nedaleko. A najednou jsem v oknech nemocnice, která tam kousek stojí, viděl odraz modrých majáků. Tak jsem tam jel. Byla už tma a ty jeho šedivé vlasy… Prostě když jsem ho uviděl poprvé, říkal jsem si, to není on. Protože si nebyl vůbec podobný. Zase jsem si oddechl. Jenže pak jsem hned poznal jeho oblečení a tenisky. A dvacet minut jsem byl u toho, než ho odvezla záchranka.“

Věděl jste hned, jak vážná je situace?
„Věděl. Ta paní doktorka, co u něj byla, mi hned řekla, že už od toho nemáme nic čekat. Že byl strašně dlouho mimo. A řekla mi hned v sanitce, že si myslí, že to nepřežije. Obvolal jsem sestry a šel jsem to říct mámě. Zavolal jsem to i jeho dceři a jel jsem za ním do nemocnice v Porubě. A tam to zase chvíli vypadalo nadějněji.“

Vzkazy i dojemný minutový potlesk. Sparta patřila Srníčkovi

Lékaři věřili, že to bratr zvládne?
„Doktor nám řekl, že na mozku nic nevidí. Ani na srdci. Že to vypadá, že neměl mrtvičku ani infarkt. A že další dny ukážou.“

To všechno se stalo v neděli večer…
„Ano. Pak přišlo pondělí a úterý. To byly dny, které dávaly nějakou naději. Opravdu jsem si myslel, že se z toho dostane. Byl jsem pořád u něj. I když byl v bezvědomí, mluvil jsem s ním. Hecoval jsem ho, ať už vstane. Ať už se přestane válet, že stejně vím, že se uzdraví. Dokonce jsem mu ty dny dokumentoval. Říkal jsem si, že mu udělám fotky, ať ví, jak vypadal, když ležel na posteli. Z dnešního pohledu to vypadá zvláštně, já vím. Ale tehdy jsem prostě věřil, že je jen otázkou času, kdy se probudí a vstane. Jenomže pak přišla středa a pochopil jsem, že všechno je úplně jinak.“

Nastal zlom?
„Doktorka mi řekla, že má dvě procenta naděje. Najednou mi došlo, že spolu trávíme poslední dny. S rodinou i s kamarády jsme u něj byli každý den. I o Vánocích, protože jsme byli dopředu domluveni, že je strávíme spolu i s naší mamkou. Byly tam i jeho děti a moje žena. Tak jsme strávili Vánoce. Pak mu v pondělí po svátcích udělali CT vyšetření a zjistili, že otok se pořád zvětšuje. A další vyšetření mozku ukázalo, že je zle. Že je prostě konec. V tu chvíli bylo všechno jasné. Lékaři ještě museli den počkat a v úterý udělali pokus o jeho oživení. Nic jiného už nezbývalo. A my jsme už věděli, jaký bude výsledek. O půl dvanácté byl prohlášen za mrtvého. Oficiálně. Pro mě ale ne, pro mě žije dál. Pořád jsem s ním, pořád s ním komunikuju…“

Člověk se s některými skutečnostmi odmítá smířit, a tím popírá jejich existenci…
„Ano, něco takového. Pořád nad tím vším přemítám a hledám způsob, jak se s ním setkat. Chtěl bych to. I když on už za mnou jednou byl. Když se ráno budím, někdy se mi stane, že se probudím s pocitem, že to, že umřel, byl jen sen. A že realita je jiná. Bohužel, to tak není…“

Řekl jste, že vás bratr od své smrti už jednou navštívil. Co jste tím myslel?
„Přišel za mnou ve snu. Balili jsme věci. A já jsem ho pak jenom držel, aby neodcházel.“

Uvědomoval jste si v tom snu, co se stalo?
„To nevím. Ale oba jsme brečeli. Tak asi jo. Myslím si, že jeho duše už je někde v místě, kam se duše po smrti vydávají. A že tam někde dělá dobrou službu, protože takový on byl.“

Máte vysvětlení pro to, co se mu tehdy v neděli večer vlastně stalo?
„Zastavilo se mu srdce. Taková byla lékařská zpráva. Přestalo mu bít. Už jsem si o tom leccos přečetl, v Anglii je dokonce nadace, která se tím zabývá, protože je to nemoc. Je možné ji odhalit jen v případě absolvování nějakého extra vyšetření. Na tom je ale největší záhadou to, že on nechodil běhat. Běhání nesnášel. Vždycky říkal, že je to pro něj zoufalství, když má jít běhat. Bolely ho u toho kyčle. A tehdy večer si opravdu zaběhat šel, dokonce se na to i oblékl. Neumíme si to vysvětlit. Ještě k tomu v neděli večer v době inverzí.“

Bylo vás celkem pět sourozenců, máte ještě tři sestry. O vašem vztahu s Pavlem se ale ví, že byl mimořádně silný. Jak byste to pouto, které jste mezi sebou měli, charakterizoval vy?
„Od té doby, co se to stalo, jsem byl párkrát na policii na výslechu. Kvůli tomu, jestli u toho nebylo nějaké cizí zavinění, převzít si osobní věci a tak. A jeden z těch policistů mi pak řekl, že tak jako já jsem znal svého bratra, tak rodiče neznají ani své děti. Když se mě zeptáte, jaký používal parfém, kde měl co doma schované, prostě na cokoliv, tak já to vím. To, že jsme byli sourozenci, to byl takový bonus navíc. My jsme byli nejlepší kamarádi. Tím že byl starší, hrál fotbal a byl úspěšný, tak byl vlastně pořád pryč. A já jsem na něj večer v pokoji vždycky čekal. Každý ten den, kdy byl pryč. Třeba do dvou do tří do rána. Co se dalo, dělali jsme spolu. Posilovnu, mamce pomáhat do kravína, všechno možné. Později jsme spolu řešili i své dospělácké starosti. Svěřoval jsem se mu, když jsem měl nějaké potíže ve firmě, s dětmi, vždycky o všem věděl. A platilo to i naopak.“

Byl o pět let starší, měl jste ho za vzor?
„Chtěl jsem být jako on. Pamatuju si, že mě vedl i k tomu, jak se chovat k ženám. On byl neskutečný romantik. Samozřejmě jsme sportovali. Nohejbal, badminton. Dokonce jsme spolu hráli i okresní soutěž v badmintonu. Nalákali nás tam, protože jako amatéři jsme poráželi skoro každého, s kým jsme hráli. Tak jsme začali hrát soutěž, jenže tam jsme narazili. Poráželi nás sedmdesátiletí chlapi a brácha nesnášel porážky. On by raději sežral raketu, než aby prohrál. Říkal: Brácho, já už tam nejdu. Vždyť nám tam sedmdesátiletí borci dávají čočku. Nemohl to překousnout.“

Nohejbal mu šel lépe?
„V tom byl ukrutný bombarďák. Smečoval levou i pravou, to se často nevidí. Myslím, že se jednou zúčastnil i nějakého mistrovství republiky v nohejbalu.“

Kouba vzpomínal na Srníčka: Měl jsem ho jako hnací motor

Jak se s přibývajícím časem, kdy Pavel začal být slavný, váš vztah měnil? Byl bratrovou popularitou poznamenán?
„Nikdy. On byl slavný už v době, kdy mně bylo patnáct let. S tím jsme rostli. Já z toho měl výhody. Xkrát se mi stalo, že mě zastavili policajti, a když pochopili, že jsem Pavlův bratr, nechali mě zase odjet. Když jsem na vojně řekl lampasákům, že bych chtěl jet za bráchou, pustili mě. A já byl skoro každý týden na opušťáku. Prostě jsem z toho i profitoval. Ale o tom náš vztah samozřejmě nebyl. Když chytal v Anglii, jezdil jsem za ním. Na začátku si mě tam vzal dokonce na tři měsíce. Úvod v Newcastlu jsem prožíval s ním. Pak jsem jezdil i do Itálie, skoro co dva týdny. V nároďáku mě brával do kabiny, umožnil mi spoustu věcí sdílet s ním. Všechno mi zařídil. A já se mu tam snažil pomáhat. Co jsem mohl, to jsem mu zařídil.“

Radil se s vámi, když po skončení aktivní kariéry odcházel z Baníku do Sparty trénovat gólmany?
„Jo, řešili jsme to spolu. Pamatuju si, jak mi říkal: Brácho, já nevím. Já jsem srdcem Ostravák. To nepůjde, abych šel do Sparty. A já mu tehdy řekl, aby šel. Že Sparta, to je prostě český Real Madrid, nic lepšího tu není a že nesmí váhat. Jemu ale záleželo na Baníku i na jeho fanoušcích. Řekl jsem mu, že se nedá nic dělat, ale že fanoušci Baníku ho bohužel neuživí.“

Dal tedy nakonec právě na vaši radu?
„Hlavní roli sehrál podle mě někdo jiný. Pan Hřebík. Podle mého soudu se Pavel tehdy rozhodl pro Spartu právě kvůli němu. Brácha ho uznával, říkal, že to je profesionál každým coulem. Pak ho úplně zbožňoval. A asi i díky němu se mu tam strašně líbilo.“

Srniček má v Newcastlu obrovskou podporu.
Srniček má v Newcastlu obrovskou podporu.

Když Pavel zemřel, pozval vás Newcastle, abyste se zúčastnil jakéhosi rozloučení klubu s ním, které proběhlo před začátkem utkání s Manchesterem United. Povězte, co jste tam zažil…
„Něco strašně silného. Tak silného, že si spoustu věcí z toho nepamatuju. Ale pořád vidím, jak jsem vyšel z toho tunelu na trávník, kde najednou šedesát tisíc lidí začalo skandovat Pavel is a Geordie. Já netušil, že to bude až tak silné. Šíleně silné. Tam plakali i údržbáři ve výtahu. To se nedá vůbec popsat, co jsem tam zažil. Byl to nejen doklad toho, jak Pavla v Newcastlu milovali, ale i toho, jak se v Anglii ke svým bývalým hráčům chovají a co k nim cítí. Jsem šťastný ale i za to, jak se k němu zachovali fanoušci u nás. V Baníku i ve Spartě. Nechci, aby to vyznělo, že u nás na Pavla jeho bývalé kluby a fanoušci nemysleli. Naopak. I tady jsme cítili velikou podporu. Tak velkou, že mě to moc překvapilo.“

Dokážu si představit, že jste odhodlán udělat vše pro to, aby se na Pavla jen tak nezapomnělo…
„Ano, to bych si moc přál. Zrovna desátého března má narozeniny. Přijedou kluci z Anglie. Takže se sejdeme a Pavel bude s námi. Chtěl bych v Bohumíně založit tradici pravidelných vzpomínkových zápasů, ještě nevím, v jaké podobě by to bylo. Chci, aby s námi Pavel aktivně aspoň tímto způsobem byl dál. Aby se na něj, přesně jak jste řekl, nezapomnělo. Proto jsem rád, že i sportovní areál v Bohumíně má nést jeho jméno. A proto jsem rád přijal pozvání k tomuto povídání s vámi.“

Daněk vzpomíná na Srníčka: Byl to fenomén s ctižádostí i pílí

Vše o zimních olympijských hrách 2018 najdete zde >>

 







Klasická verze
Mobilní verze