Někdy to přijde znenadání. Jako v jeho případě. „V deset večer mě zavolali nahoru, dopředu jsem nic netušil,“ vzpomíná Ondřej Kaše (21) na svůj nástup do Anaheimu. Do NHL vletěl rodák z Kadaně způsobem, jako by tam patřil odjakživa. Pějí na něj chválu, srší z něj nadšení. Ale zároveň se drží při zemi. „Stejně tak mě v deset večer můžou poslat dolů,“ připomíná v rozhovoru pro iSport.cz.
David Pastrňák má náskok, dokonce prohání velikány jako nejlepší střelec ligy Sidney Crosby. Druhý rok v NHL načali Faksa nebo Zacha. Novou českou vlnu tvoří mladíci, kteří bývali páteří juniorských reprezentací. Sedlák, Vrána nebo Ondřej Kaše. „Po tomhle jsem toužil odmalička, byl to můj sen,“ libuje si 21letý útočník, který je v zámoří druhou sezonu.
V NHL se vás začíná objevovat čím dál víc. Už jste to stačil s někým probrat?
„Teď letíme do Dallasu, tam bych se mohl potkat s Radkem Faksou. Proti pár klukům jsem už hrál. V kontaktu jsem s Vráničem (Jakubem Vránou). Hodně jsme se bavili, ještě když jsme byli oba na farmě, jakmile si nás vytáhli nahoru nebo jsme dali první gól, hned jsme si popřáli. Jsem rád, že se mu takhle daří. Kdyby byl v jiném týmu, tak už NHL mohl klidně hrát.“
Jako David Pastrňák, který se chytil hned. Co na něj říkáte?
„No, Pasta chytil neskutečnou formu! Sází tam jeden gól za druhým. Neuvěřitelný!“
Vy už jste se v NHL taky trefil. První gól jste dal Vancouveru. Jak vás přivítali spoluhráči? Holicí pěnou do obličeje jako Jakuba Vránu po jeho prvním gólu?
„Taky jsem to viděl. Ale mě nic takového naštěstí nepotkalo. Myslím, že to teprve přijde na nějaké party. Ovšem když jsem se trefi l poprvé já, ani jsem nevěděl, že jsem ho dal.“
Povídejte...
„Byl to takový biliár, snad čtyři odrazy to chytlo. Puk trefi l hokejku a pak ještě jejich hráče. Getzlaf mi předtím nádherně nahrál, brankář mě vytlačil hokejkou. Objel jsem bránu a snažil se to vrátit na Getzlafa. Najednou Ritchie začal řvát ‚gól‘, takže jsem zvedl ruce a začal řvát taky. Až pak jsem se dověděl, že jsem ho dal já. Puk mi sebrali, mám ho schovaný. I hokejku.“
Proti Crosbymu to bylo velký
Taky jste proměnil dva nájezdy, oba kličkou do bekhendu. Do střeleckých statistik se penalty z rozstřelu nezapočítávají, nicméně jedním z nich jste rozhodl...
„Mám pár kliček, v tomhle jsem si věřil. Když mi to vyšlo poprvé, zkusil jsem to znovu. Jsem rád, že to tam padlo, byl to další bod pro nás.“
Co se ve vás odehrává, když proniknete do NHL a ještě se daří takovým způsobem?
„Je to euforie. A přetrvává i po těch třinácti zápasech, co jsem odehrál, pořád to vstřebávám. Po tomhle jsem toužil odmalička, byl to můj sen. Jsem šťastnej, že se mi to povedlo.“
Když jste nastoupil k prvnímu zápasu, proti vám Pittsburgh, vítězové Stanley Cupu s Crosbym a Malkinem. Nebyl to spíš šok?
„Vychytal jsem pro svůj debut asi nejtěžší zápas, co jsem mohl, a byl strašně nervózní. Při rozbruslení jsem poprvé vyjel na led a na druhé straně viděl ta jména. Crosby, Malkin, Kessel. Pak se hodila bule, první dvě střídání byla všelijaká, i když hned v tom prvním jsem měl šanci. Pak už to bylo v pohodě. Bylo to veliký.“
VIDEO: Podívejte se na první gól Kašeho v NHL
A jak se cítíte v kabině Ducks, kde sedí hvězdy jako Perry, Getzlaf, Kesler, hráči, co vyhráli Stanley Cup a olympiády?
„Vzali mě skvěle. Jsou to všechno super kluci, na nic si nehrají, se vším pomůžou. Mile mě překvapilo, jak hezky se tihle hráči k mladým chovají. I když to jsou hvězdy. Od začátku hraju v lajně s Antoinem Vermettem, taky super chlap. Když jsem přišel, hned se mi staří nabídli, že kdybych něco potřeboval, nevěděl si rady, že se na ně můžu obrátit.“
Změnil vás nějak ten každodenní kolotoč, spousty novinářů a kamer?
„Novinářů a štábů je tady v kabině po každém tréninku a zápase spousta, rozhovorů plno. Ale snažím se být pořád stejný. Takový, jakého mě rodiče vychovali. To mě drží při zemi.“
Anaheim vás draftoval v sedmém kole, po roce jste podepsal, teď hrajete v NHL. Čemu vděčíte, že jste poměrně rychle zvládl tak velký skok?
„Myslím, že jsem měl dobré oboje dvacítky. Sice jsme pokaždé vypadli ve čtvrtfi nále, ale za sebe si myslím, že to byl hlavní důvod. Poslední sezonu v Chomutově se mi taky povedlo play off . Bojovali jsme o postup do extraligy, byl jsem první v bodování týmu, baráž mi taky vyšla.“
Bál jsem se, že skončím v ECHL
Z pozdějších pozic v draftu to hráči mívají těžší, než když je vezmou v prvních dvou kolech. Vás taky zdržel dlouhodobý výpadek kvůli otřesu mozku. Vážíte si tím víc svého postupu?
„Pořád jsem věřil, že na to mám. Minulá sezona nebyla lehká. Už jsem ani nepočítal, že budu hrát, nakonec dopadla dobře. Tentokrát jsem na farmě chytil začátek, to byl důvod, proč mě povolali.“
Ale jednu dobu to vypadalo, že půjdete spíš opačným směrem, že?
„Vůbec jsem nevěděl, co může přijít. Ty myšlenky byly všelijaké. Že mě můžou poslat třeba zpátky do Evropy nebo do ECHL, což kluci říkali, že je šílené. Měl jsem z toho obavy, ale nakonec to dopadlo dobře. Ale než mě vytáhli, žádné náznaky jsem neměl. Na kemp jsem navíc přijel pozdě, měl zdravotní problémy, odehrál jsem jen jeden přátelák. Začal jsem na farmě, sbíral body. Jednoho dne přišli, že se v Anaheimu zranil hráč. Tak jsem šel nahoru.“
Byl to proti AHL velký rozdíl?
„V NHL už jsou hráči strašně vyspělí, vidíte, že to je skutečně špička. S tím se na farmě nesetkáte. Tady je to mnohem víc o taktice, kdežto AHL je strašně rozlítaná. Kam vletí puk, tam jsou všichni.“
Nejlíp placení hráči a velké hvězdy mají svoje víceméně jisté. To je taky znát?
„Určitě. To je asi největší rozdíl v kabině. Na farmě se bojuje o jeden, dva fl eky a tu rivalitu tam cítíte, prostředí je víc sobecké. Ale není se čemu divit. Tady nahoře hráči vědí, že hrát budou, a co dokážou. Přijde mi, že jsou víc v poh odě. Asi i díky tomu.“
Co váš osobní pocit? Myslíte podvědomě na to, jestli to za týden bude stejné?
„Pořád nevím. V deset večer si mě zavolali nahoru, stejně tak mě v deset večer můžou poslat dolů. Zatím se ale daří výkonnostně i týmu, doufám, že vydržím co nejdéle, třeba i do konce sezony.“
Už jste si zahrál i přesilovku, ale vrátil se Rickard Rakell. Změnila se vaše situace?
„Když byl zraněný, tak jsem tam občas šel. Ale teď zatím ne, hraju většinou třetí lajnu. Každý ale nějak začíná. Tu pozici v týmu si musí nějak vybojovat. Jsem hodně v kontaktu s asistenty trenéra, pořád mi připomínají, že jako mladej kluk musím makat, nevypustit žádný souboj, nic. Přesně o to se snažím, na každý zápas se připravuju tak, abych na ledě odvedl ne sto, ale sto padesát procent.“
Už se na vás byli podívat rodiče?
„V téhle sezoně ještě ne. Není ani moc kdy. Taťka trénuje, brácha (David Kaše) hraje a mamka sama letět moc nechce. Takže sledují každý zápas na dálku. Ráno ve čtyři vstávají a dívají se. S bráchou jsem taky každý den v kontaktu, občas si napíšu s Davidem Kämpfem. Hráli jsme spolu, teď je v reprezentaci. Moc mu to přeju, super hráč a dobrej kluk. Snad si taky dá gól.“
Co kdyby přiletěli v únoru? Tam si poprvé zahrajete proti Jágrovi...
„No, to by bylo skvělý. Ale já se koukám, co bude další den, další zápas. Tohle je ještě daleko.“
