PŘÍMO Z CALGARY | Sedl si v baru se zdravou výživou, objednal si ovocný šejk. Obsluha už na slavnou návštěvu byla zvyklá, ale na ostatních bylo vidět, jak na něj koukají. „No jo, Kanada,“ pousmál se Jaromír Jágr těsně předtím, než se poprvé prosadil v dresu Flames v nočním zápase s Detroitem. V rozhovoru pro Sport hodnotí dosavadní misi a dobře si uvědomuje, že v NHL se nedostává nic za zásluhy.
Poznáváte na vlastní kůži, že poprvé v kariéře prožíváte kanadské angažmá?
„Asi nejvíc mimo led. Je vidět, že lidi jsou velcí fanoušci. Hokej je pro ně všechno. Ještě tady v Calgary mají kanadský fotbal (Calgary Stampeders), který je vlastně stejný jako ten americký, ale je poznat, že hokej všechny zajímá. Na stadionu je pořád plno. Je to znát i mimo. Lidi mě poznávají, to jsem za poslední léta odvyknul.“
Zvlášť na Floridě?
„No, to se vůbec nedá srovnávat… Tady o hokeji každý ví.“
Je vám to příjemné, nebo ne?
„Záleží na situaci. Ale kdybys někde hrál a nikdo ani nevěděl, že tam hraješ, to by taky nebyla úplně dobrá vizitka. Jsou situace, kdy na tebe lidi koukají, ty to víš. A děláš, že ne. Jako když kluci koukají na hezkou holku. (usměje se) Jsem si vždycky říkal, jaký to asi musí být pro tu hezkou holku, když na ni všichni koukají. A teď to mám. (směje se) Neříkám, že je to nepříjemný, ale je to jiný, než na co jsem byl zvyklý v posledních letech.“
V Česku jste také pořád v centru pozornosti, ne?
„Ale tam jsou lidi zvyklí, tam jsem doma. Tady je to jiné. V Calgary hraju poprvé, takže pro fanoušky je to víc.“
Každopádně je z nich cítit respekt. Váží si, že na sklonku kariéry podepsala zrovna s jejich týmem taková ikona. Těší vás to?
„Jsem tady krátce, přijel jsem až chvíli po startu sezony, navíc jsem toho moc nenahrál. Pak jsem se ještě zranil. Bylo by to jiné, kdyby se mi dařilo.“
Ale i tak vnímáte přízeň, ne?
„To ano, ze začátku je. Potom ale už nikdo na to nebude koukat. Chci se o to zasloužit svými výkony. Ne, aby mě nějak uznávali jenom proto, že ještě hraju. To v žádným případě. Jejich přízeň se rychle může otočit. A budou na mě koukat tak, že zabírám místo někomu jinýmu. Život v NHL je neúprosný.“
Byl jste hodně nervózní, když se pauza kvůli poranění třísel protahovala?
„Dlouho jsem nebyl předtím zraněný, protože jsem určité věci změnil. Co se týče protahování, hýbání svalů, kloubů. I díky tomu se mi problémy v poslední době vyhýbaly, musím zaklepat. Tohle jsem nikdy neměl.“
Jak se vám to vůbec stalo?
„Dostal jsem krosček, upadl jsem na kolena a ta se mi rozjela. Takže se mi natáhly přitahovače v místech, se kterými jsem neměl zkušenosti. Většinou když se ti natáhnou třísla, je to u kosti. A ty poznáš, jestli jsi připravený, nebo ne, podle toho, jak se ti zatáčí. Protože tam je v tu dobu největší tlak na sval. Mně se ovšem zatáčelo dobře, hned druhý den, potíž byla jinde. V tom, že mě to bolelo, když jsem se odrážel. Nemohl jsem jít na maximum, nedal do toho takovou sílu. Ale nejhorší bylo najít ten ideální čas, když už můžu jít zpátky.“
Bylo to i tím, že jste to přehnal s trénováním? Abyste se poté, co jste podepsal, do toho rychle dostal?
„Mimo led jsem opravdu hodně dřel, možná až moc. Ale i takové věci ke sportu a k hokeji patří. Nepředstavoval jsem si to tak, ale nedalo se nic dělat.“
Nemohla se na tom projevit i tuhá zima v Calgary?
„Proč jako?“
Na Floridě bylo plus třicet, tady někdy až minus dvacet, což je rozdíl padesáti stupňů.
„Já jsem úplně v klidu, jsem přece kluk ze Sibiře! Tam bylo až minus pětačtyřicet, když jsem hrál v Omsku. Takže tady jsem úplně v klidu.“
Jenže na Miami jste odvykl.
„Jak říkám, mrazy mi nevadí, naopak mě to posune dál. Podívej, jak se mi dařilo, když jsem se vrátil z Ruska. Nakoplo mě to tak, že hraju dalších sedm let. Svaly se mi zmrazí a zesílí. Takže neboj. Žádnej problém.“
Taky budete moct vyrazit lyžovat.
„No jasně, v mládí jsem byl v lyžování mistr, na škole jsem všechno vyhrával. Měl jsem silný nohy, obloučky jsem krásně krájel. Se někdy přijeď podívat!“
Jde o to, jestli se lyžovat tady vůbec smí.
„Já můžu všechno!“ (směje se)
