Zní to hezky. Nažeňte bývalé hokejisty, kteří to někam dotáhli, k nároďáku a všechno se zase rozsvítí. Pravda, takový je ideál. Jenže mají k tomu bývalé hvězdy důvod? A co trpělivost? Třeba ze zlaté naganské generace udělal jako trenér díru do světa jenom Vladimír Růžička. Zbytek o nějaké postávání na lavičce neměl zájem. Když ano, pral se s (ne)úspěchem. A nevyhrál. Zatím.
Než oslavili padesátku, stihli jako trenéři vyhrát olympiádu, mistrovství světa a několikrát ligu. Napochodovali na lavičku a udávali směr českého hokeje v jeho nejslavnější éře. Kdo? Ivan Hlinka , Jaroslav Holík, Josef Augusta, Vladimír Martinec a další. Na přelomu 60. a 70. let hvězdy mezi mantinely. O něco později praktici, kteří měli cit pro správná rozhodnutí. Asi by o tom nesepsali stostránkové bichle, ale věděli jak.
„Měli jsme pořád stejné trenéry, pány Kostku, Pitnera, Guta a Staršího. Byly to osobnosti, vzhlíželi jsme k nim a učili se od nich,“ vzpomíná dnes Martinec. Po podobných ikonách český hokej zoufale volá i dnes, když velcí trenéři docházejí. Taky má úspěšnou generaci, vyhrála olympiádu v Naganu, kosou pak sklízela zlata na světových šampionátech. Jenže jediný, kdo má stejně úspěšnou trenérskou kariéru, je Vladimír Růžička . Pak tahle řeka vyschla. „Třeba by to vůbec nechtěl, ale já bych viděl Martina Ručinského jako trenéra u reprezentace,“ prohlásil třeba pro deník Sport bývalý hokejista Petr Nedvěd .
Přesně on do „modelu Hlinka“ zapadá. Úspěchů plný batoh, zkušeností s hokejem na to, aby přednášel po univerzitách, hlava nastavená na velké výhry, chlap, co se z ničeho nepodělá.
Trenérské renomé? Nula. Což je dost podstatná vada na kráse. Risk. Buď, anebo. Vyjde, nevyjde.
GALERIE: Kdo má zlato z Nagana a trénuje:
V tom se naganská parta od kumpánů Vladimíra Martince a spol. liší. „Dodělal jsem pedagogickou fakultu a na ni jsem plynule navázal na FTVS studiem nejvyšší trenérské licence s tím, že by se to mohlo někdy hodit,“ vzpomíná bývalý pardubický útočník, jak se k trénování dostal.
Nebyla to souhra okolností. Už před třicítkou s tím Martinec počítal a chystal se na věci, které nastanou. „Dalším faktem je, že ve většině případů jsme se hokejem zabezpečit nedokázali. Ano, pomohli jsme si, když jsme mohli jít ven, ale abych už nemusel dělat? To ne. Když jsem končil, měli jsme doma zhruba o padesát procent víc než dělník ve fabrice,“ dodává.
Hnací motor jeho generace číslo jedna byl daný. Uživit se. A proč nepokračovat v tom, čemu rozumím? Dnes je situace jiná. Když jste hodně dobrý, hokejem zajistíte i svoje děti. Dál děláte, co vás baví.
Třeba v roce 2010, když Dominik Hašek vychytal vítězství v extralize, se všichni rozplývali nad tím, jak před sebou řídil obranu, jak měl načtenou hru, že z něj nejspíš roste slibný taktik.
Viděli jste však i to, že měl hokeje plné kecky. Ano, měl ho rád. Ale když jste od šesti let na zimáku, co vás tam udrží i po čtyřicítce? Navíc trenér v hale pobíhá, když hráči přicházejí, a pořád tam sedí, když oni jdou domů. Tahle práce sežere daleko víc času.
Brát v šatně za kliku, ale umět to jinak
K tomu ta trpělivost. Vladimír Růžička je výjimka. Přišel, písknul a všechno létalo podle něj. Obyčejně nějakou dobu trvá, než se z hokejisty stane vládce lavičky.
A tohle je asi ta nejdůležitější věc. Přechod. Brát za stejnou kliku od stejné šatny, ale umět to jinak.
„Nebylo to jednoduché tehdy, není to jednoduché teď. Hráč nějak musí zvládnout přerod do trenérské role, změnit se. Jako hokejista jste pořád v kabině, jenže v roli trenéra tam musíte přijít a řídit ji. To jsou dvě totálně odlišné věci,“ dodává Martinec.
Plus je tady ještě jedna podmínka. „Ne každý na to má. A když ano, zase kolikrát kolem sebe nemá lidi, kteří ho podrží,“ říká bývalé pravé křídlo, který jako asistent vyhrál olympiádu v Naganu, tři tituly mistra světa a jako hlavní ovládl československou ligu a jednou extraligu.
„Trenér k sobě potřebuje i mentora, člověka, který mu bude pomáhat, věřit mu a držet nad ním ochrannou ruku. Když do funkce někoho dám, vyjádřím mu podporu, že to umí a má přehled, tak ho musíte taky podržet. Většina trenérů tohle poznala, jako hráči měli skvělou kariéru, začali trénovat a dostali přes prsty,“ říká Martinec.
Robert Reichel hned po skončení kariéry vedl extraligový Litvínov a po téhle sezoně hokejové prostředí opustil. Jiří Dopita neuspěl v Třinci a teď se drápe nahoru ve Vsetíně. Podobně nejdřív dopadl Václav Varaďa a teď dostal v Třinci další šanci, Pavel Patera se učí doma na Kladně, Martin Straka se postavil na lavičku své Plzně, kterou vlastní, Jaroslav Špaček s Václavem Prospalem nastoupili rovnou k reprezentaci a jsou podepsáni pod posledním neúspěchem na MS.
Takže? Jména v systému jsou. Jen zabere čas, než se dostanou úplně na vrchol. Jestli vůbec.
