Minulý týden 99 trenérů ze 108, kteří jsou členy Unie profesionálních trenérů ČOV, zvolilo svého krále. Osobně jsem cítil velký respekt k trenérskému konání Pavla Vrby, ale zvítězil Ondřej Rybář, člověk, který má vedle Jiřího Hamzy lví podíl na českém biatlonovém zázraku. Trenéři byli ve svém hlasování spravedliví a moje náklonnost k týmovým hrám je vedlejší.
S tou spravedlností je to samozřejmě složitější, poněvadž nejsou pro volbu nejlepšího trenéra stanovena žádná kritéria. Trenéři hlasují pouze na základě subjektivního posouzení, sestavovat nějaký soubor kritérií by volbu jenom zkomplikovalo.
Ankety jsou sice problematické, ale tato trenérská rozhodně má svůj význam. Proč? Především proto, aby veřejnost viděla, že za úspěchy Nedvědů, Berdychů, Jágrů, Sáblíkových či Špotákových někdo stojí. Ten někdo vystupuje z anonymity spíše jen v kolektivních hrách, a to ještě bohužel zpravidla při neúspěších družstva.
Když hraje mančaft dlouhodobě špatně, diváci nekřičí Voráček nebo Lafata ven, nýbrž například Hadamczik ven, Růžička ven, Lavička ven. Naopak, když se dostaví úspěch, trenér si může leda tak zakouřit vítězný doutník v ústraní, možná udělat jeden rozhovor, ale oslavná světla svítí na hráče a přízeň veřejnosti rovněž. A trenér? Často ani medaili nedostane.
To je prostě trenérský úděl. Jen si vzpomeňme třeba na výbornou hru českých basketbalistů na mistrovství Evropy. Jméno hráče Satoranského se od té doby stalo velmi známým, ale vzpomene si někdo na jméno trenéra? Pochybuji. Poněkud jiná situace je u individuálních sportů. Tam sice při neúspěchu sportovce zpravidla nepadají mediální obvinění na trenéra, ale obecně vzato je anonymita ještě daleko hlubší. Takže i úspěšný trenér v individuálních sportech si skutečné slávy či mediální přízně užije málo.
I z toho důvodu vznikla před čtyřmi roky pod Českým olympijským výborem akce „Trenér roku“, při níž hlasují toliko trenéři a kromě volby trenérského krále jsou navíc uváděni trenéři do Síně slávy ČOV a odměněni „trenéři objevitelé“ mistrů světa a olympijských vítězů. Čili trenéři na jeviště alespoň jednou za rok patří.
Druhým důvodem, proč má smysl konat společenský večer u příležitosti volby, je až nápadně tvůrčí nálada, když se trenérské špičky napříč odvětvími potkají a sdělují si své zkušenosti. V galerii sálu Lucerna se po vyhlášení vzrušeně diskutovalo, polemizovalo, argumentovalo, oponovalo. Bylo strašně cítit, jak je tento dialog potřebný a jak jde všem „o věc“, tedy atmosféra na hony vzdálená sterilním politickým a funkcionářským debatám.
Za poslední čtyři roky jsme se vřelým způsobem sžili: Lener, Blažek, Jelínek, Ježdík, Barda, Kafka, Fitzel, Vrba, Novák, Hřebík, Csaplár, Železný, Panuška, Martin Hašek, Lavička, Haber a řada dalších, a snažíme se společně všemi silami o renesanci trenérského cechu.
A teď ještě zpět k mému poněkud troufalému úvodu. Samozřejmě bych těžko obhajoval, proč by trenér, který „pouze“ postoupil na mistrovství Evropy, měl stát výše než trenér medailistů ze světových akcí.
Oceňuji, že trenéři v Unii (povětšinou z týmových sportů), dali na první místo zaslouženě Rybáře. Má obrovské zásluhy, a přestože je špičkovým expertem, vystupuje nesmírně skromně a pokorně. Jeho práce v individuálním cyklickém sportu má ovšem větší šanci být exaktnější, jelikož jestliže trenér je dobrý, vzdělaný, pracovitý a má k dispozici kvalitní sportovce a moderní prostředky sportovní vědy, jsou tu reálné předpoklady na úspěch.
Trenér jakékoli týmové hry, notabene nároďáku, to má těžší, poněvadž jeho práce je popravdě řečeno více kouzelnická než exaktní. Kouzelnická v tom, že musí dekódovat daleko větší množství proměnných, které mají skrytý vliv na výsledek a které upřímně řečeno nemá trenérsky pod kontrolou. A tak musí čarovat!
Takový Pavel Vrba dostane hráče na krátký čas, poněvadž patří klubu, ne českému státu. Tréninkem může ovlivnit minimum a navíc nemůže tušit, zda se plíživě projeví věci, jako třeba: zda hráč A má počínající problémy v partnerském vztahu, hráč B prožívá syndrom sportovního vyhoření, C hraje za nároďák už jen z povinnosti a v hlavě má klub, který ho živí, D má skryté zdravotní potíže, E špatně spal před klíčovým utkáním. A dále, že F a G mají mezi sebou jakýsi spor, zatímco mezi H a I to z nějakého neznámého důvodu neklape herně.
Takové fatální problémy nepřijdou najednou. A stejně naopak, někdy vám tým šlape jako hodinky a vy ani nevíte proč. A tak trenér Vrba vidí před sebou sice důvěrně známé hráče, ale těžko může odhalit složité předivo vlivů, které působí na družstvo v danou chvíli.
Nastuduje si soupeře, zvolí strategii, k ní základní sestavu, přemýšlí, trápí se. Ale je mu utajeno, jestli i správně zvolená strategie bude v souladu s momentálním cítěním hráčů. Až v průběhu utkání analyzuje aktuální situaci, k tomu musí být navíc znalcem pohybového projevu hráčů, aby si v jejich pohybu dovedl přečíst i psychické rozpoložení. A pak jedná: křičí, gestikuluje, manévruje, střídá, mění taktiku. V tomto směru má jeho činnost blíže mágovi, než k serióznímu odbornému expertovi.
Ať tak či tak. Na prahu roku olympijského i roku fotbalového EURA vzdejme hold trenérům, jimž to loni vyšlo nejlépe, a totéž popřejme všem ostatním do letoška. Na vaši práci je třeba svítit, i když média logicky vždy oslavují gladiátory…
Související články
