Domníváte se, že Roger Federer či Cristiano Ronaldo se nikdy nedostávají do stavů, kdy mají strach? Anebo fotbalový básník Tonda Panenka že byl při své až cynicky působící bělehradské penaltě mužem bez nervů? Pokud by se nebáli, znamenalo by to, že jsou imunní proti emocím. A to podle mě nejsou.
Tématika strachu patří pod obecnější téma emocí. Kromě řemeslné a taktické paměti disponuje každý hráč i emocionální pamětí. Emoční inteligence patří vedle herní inteligence k základní výbavě všech velkých hráčů. Emocionalita je také spouštěčem motivace, a ta zase předpokladem sportovního růstu.
Emoce hrají ve sportu daleko větší roli, než si někteří sportovní vědátoři byli ochotni připustit. Jejich vliv na jednání hráče má vždy jak startovací, tak i brzdicí účinek, přičemž emocionální herní mozek jede stále naplno a umí pomáhat i škodit. A hlavně, většina velkých sportovních hvězd disponuje, dle mého soudu, silně vyvinutým emocionálním herním mozkem.
Jedním z cílů nově se utvářejícího trenérského cechu je bořit mnohé nepodložené mýty v hlavách některých trenérů (především laiků) i sympatizující veřejnosti. Takovou mylnou představou je, že odvážné a hrdinské sportovní kousky, které si fanoušek ve své hlavě uchovává, například ona až mytická Panenkova penalta, jsou výsledkem chladnokrevné úvahy či dokonce nějakého druhu hazardování. Odvaha a s ní spojené heroické činy jsou totiž daleko křehčí, než si někdo může myslet. Pojďme netradičně hledat inspiraci ve světě umění:
Jsou věci, kterým nelze se vyhnout
na které vždycky zůstaneš sám
jsou břemena, která nelze, než zdvihnout
a nést je životem dál
Odvahu nést svůj osud, to neznamená jen sobecky nehledět vpravo vlevo, ale především při těžkostech, nezdarech a neúspěších obracet se na sebe, nehledat vinu nikde jinde než v sobě samém. Sportovní lopota je sice krásné břemeno, ale břemeno to je. Nést ho životem dál, jak zpívá Radůza, je vzrušující proces, kde ta pravá odvaha stojí na prvním místě.
Jsou věci, kterým nutno se vzepřít
a zas jiné, kterým musíš se poddat
a je na tobě, kdy zůstaneš ve při
a kdy se odvážíš ruku ke smíru podat
Na to, aby se člověk v určitých těžkých chvílích vzepřel, potřebuje stejnou odvahu, jako věci se poddat. Ve při (rozuměj ve sporu) se hráči i trenéři především v týmových hrách ocitají pravidelně.
Je to vcelku přirozené, sport je sociálně-psychologická laboratoř per excellence, kde rivalita je samozřejmým jevem a kde koncentrace ambiciózních a k boji vždy připravených lidí je vysoká. Odvážit se dobrovolně a nepokrytě podat ruku ke smíru je v týmovém vrcholovém sportu ctností „velkých mužů“.
... a kdy se odvážíš zachránit sebe
protože padneš-li, zahyne svět
a máš-li dost sil, ze země seber
každého, kdo bude se slabostí chvět
Lídr by měl v každé bitvě přežít, aby mohl dále žít tým. A jestliže je opravdovým lídrem, má navíc etickou povinnost zvedat spolubojovníky, kteří tolik osobní síly nemají. To je čítankový příklad odvahy.
Písničkářku Radůzu osobně znám, tu a tam jí přinesu na koncert jednu růži a nechám se uhranout její nebeskou hudbou, která patří k tomu nejlepšímu, co česká hudební scéna nabízí. Nemohu přesně vyjádřit, jak to v písni „Jsou“ vlastně myslela, spíše se zdá, že se v textu jedná o partnerské drama.
Mojí interpretaci by se možná divila, ale od toho tu umění je, aby nás svými náznaky inspirovalo k objevení myšlenek, které třímají zahaleny v našem podvědomí.
A v tomto kontextu uzavírám, že odvážní nejsou ti, co se nebojí, ale ti, kteří svůj strach zvládnou. Jednání absolutně zbavené strachu je možné a žádoucí pouze v dětských hrách, ale u dospělých může vést absence strachu k sebezničení. Naproti tomu odvaha souvisí vždy s prací, umem, citem, ale i pokorou a dobrotou.
I odvážný člověk zpravidla v kritických okamžicích života (hry) svádí niterní bitvu, kde se míra rizika snoubí se zodpovědností. Hrdinové se také bojí, ale svůj strach v souboji přemohou.
Související články
