11. července 2008 • 14:00

Lukáš Pollert

Autor: Jiří Škuba
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Seriál deníku Sport k olympijským hrám v Pekingu s názvem Zlaté vzpomínky spěje k závěru, předposlední díl naplňuje rozhovor s Lukášem Pollertem



Rozcuchaná hlava a rozpustilý úsměv. Slavnou tvář Lukáše Pollerta, jednoho z hrdinů olympiády v Barceloně, znal tehdy skoro každý. Ještě víc se však kanoista proslavil o pár let později, když své olympijské medaile prodal. Zlato ze Španělska i stříbro z Atlanty. Trofeje a symboly ho nezajímají. Díky slavnému jménu však může hlásat své názory veřejně. A o to mu jde.

Návštěvy, i ty novinářské, si zve do práce, tedy na emergency Vojenské nemocnice ve Střešovicích. Eliminuje tak nebezpečí, že na nějakou schůzku zapomene. V kanceláři si musel udělat kafe, měl uprostřed dvaasedmdesátihodinové šichty, a navíc přišel rovnou ze sálu, kde se nadýchal uspávacích plynů. Ospalý anesteziolog, tak trochu paradox. Na jeho bystrosti se však únava nepodepsala ani v nejmenším.

Co se vám vybaví, když si vzpomenete na olympiádu v Barceloně?
„Hlavně to, že nemám rád olympiády. A nejen olympiády, ale všechny „festivalový“ akce tohohle typu. Třeba mistrovství světa ve fotbale. Jo, když jsem fanoušek fotbalu, tak se na to podívám tady v televizi. Ale nikdy bych nešel třeba na Staromák. To šílenství mi přijde šílený.“

To ale po vás přece na olympiádě nikdo nechtěl, ne?
„Tam přijedete a začnou vám říkat co musíte, co nesmíte nebo jak byste měl vypadat. Jste tam za plotem a všude musíte procházet bezpečnostními rámy. To je strašně svazující.“

S tím jste ale musel počítat. Proč jste tedy ten sport dělal?
„Nikdy kvůli olympiádě. To je jen malicherná součást kolotoče jmenujícího se závodění. Vždycky jsem si myslel, že určitou kombinaci branek musím zajet minimálně stejně rychle, jako ten nejlepší na světě. Ve skrytu duše jsem však doufal v lepší výsledek. Samotná olympiáda? Tam přijedete jak na pionýrák a máte nad sebou nějaký zákazy a příkazy a všude hymny a vlajky.“ (smích)

Ale to je nutnost vzhledem k bezpečí sportovců.
„To já beru. Olympiáda je politika a obrovskej byznys a po zkušenostech z Mnichova je jasný, že může být středem pozornosti teroristů.“

V Barceloně jste přece vyhrál olympijské zlato. To jste tam fakt nic pozitivního nezažil?
„Do Barcelony jsem jel jako zcela neznámý, jenže pak přišlo to vítězství a najednou jsem byl vržen do mediálního světa. Dost se o mě začali zajímat novináři a pro mě to bylo naprosto nepochopitelný. Všude jsem říkal: Vždyť já jezdím stejně, jako jsem jezdil včera, já jsem furt stejnej. Ale co jsem si uvědomil až pozdějc, že jsem tím vítězstvím získal možnost prezentovat své názory. A lidi na ně slyší, přemýšlejí o nich a reagují na ně. Zjistil jsem, že mám v ruce takovou podivnou moc.“

To vás překvapilo?
„Docela jo. Třeba se mě ptali, co jsem dělal před olympiádou. Vyprávěl jsem, jak jsem byl na pivu. A všichni se najednou strašně divili... Tak jsem jim říkal, že na pivo chodí každej. Třeba Robert Změlík. Akorát, že se tím moc nechlubili, byli v rolích vzornejch sportovců. Taky mezi nima bylo spousta lidí, co kouřili. A skrejvali to. To mi přišlo divný.“

Když jste mluvil takhle otevřeně, to jste musel být mezi novináři docela oblíbený, ne?
„No jasně. Fakt mě překvapilo, jak to novináře zajímá. Samozřejmě pak druhý den v novinách vyšlo, že Pollert rovná se pivař. Přitom někteří sportovci chlastali opravdu hodně a vše skrývali. Připadalo mi, že hodně ostatních sportovců je tím vrcholovým sportem i svazováno.“

Jenže vy jste měl v Barceloně oplétačky s tím, že vás někdo viděl, jak v olympijské vesnici popíjíte pivo. Jak to tenkrát bylo?
„Já byl zavřenej za plotem v olympijský vesnici. Aspoň tam byly počítače, na nich byly nějaký hry, a hlavně internet, který v tu dobu byl jen málokde k dispozici. Tak jsem si vzal k jednomu počítači šest plechovek a dal jsem si jedno pivo, druhý, třetí. To se prej nesmělo. Za chvíli šel kolem nějakej německej trenér a jakmile mě zahlédl, okamžitě šel nahlásit šéfovi olympijský vesnice, že Pollert tam pije pivo a ať mě okamžitě vyhodí z vesnice. Přitom proč? Jel jsem tam jen závodit s kamarádama.“

A jak to dopadlo?
„Můj strýc tam tehdy dělal šéfa výpravy a musel to jít žehlit s kytkou v ruce.“

A v Atlantě už jste si dával pozor?
„V Atlantě už jsem v olympijský vesnici nespal. Zařídil jsem si sám bydlení u kámoše. V chatě, u ní bazén, všudypřítomné eukalypty, cvrčci, prostě paráda. Koupil jsem si tam starý auto za dvě stě dolarů a byl jsem spokojenej.“

Mluvil jste o tom, že jste získal určitou moc díky svému jménu. Zároveň jste znám často radikálními názory. Nezneužíváte té výhody k tomu, abyste lidi provokoval?
„Já si ani nemyslím, že by byly nějak radikální.“

Dejme tomu, že patří na kraj názorového spektra.
„To asi ano. Mě prostě baví vytvářet diskusi. Vyvolávat různé reakce.“

I ty negativní?
„Já je mám dokonce radši. Nutí mě zamýšlet se sám nad sebou. Dopředu mě postrčí to, když udělám chybu. Ne to, když mi všechno vychází. Jakmile mám blbej názor nebo říkám blbosti, tak jsem rád, že mě někdo opraví. O sobě jsem si přečetl spoustu negativních věcí, ale to bylo v různých četech. To jsou anonymy. Mě spíš baví diskutovat s někým konkrétním, třeba v rádiu nebo v televizi.“

Zřejmě nejvíc negativních reakcí jste vyvolal tím, že jste prodal zlato z Barcelony a stříbro z Atlanty. Dokážu si představit, kolikrát jste na tuto otázku už odpovídal. Přesto - co vás k tomu vedlo?
„Já jsem si už v Barceloně všiml, že si každej tu svou medaili strašně opečovával. Sejf, nesejf, všichni si ji chtěli prohlížet a ošahat... Já jsem si říkal: Co blbnete, vždyť je to kus kovu. A pak mě napadlo, že asi bude mít nějakou hodnotu, tak to já ji prodám. Co taky s ní? V tu dobu se mi líbila corvetta, ta ze šedesátých, sedmdesátých let. Chtěl jsem medaile prodat v Americe, ale tam to nějak nevyšlo.“

A dál?
„Potom se o tom dozvěděli novináři. Možná mě to proslavilo víc, než když jsem to zlato vyhrál. Volali mi z celýho světa, ptali se mě, jestli protestuju proti komercionalizaci olympiády. Taky se začalo zjišťovat, jestli je vůbec můžu prodat, jestli náhodou nejsou majetkem národa. Pak jsem jednou seděl v hospodě a s kamarádem jsme se tomu smáli. Tam mě napadlo, že koupím čistý stříkačky narkomanům, ať si s těma jehlama můžou zablbnout. Úplně jsme si představovali, jaká to pro ně bude slast.“

A splnil jste to?
„Hned jak zavolala první společnost, tak jsem ty medaile prodal, těch sto padesát tisíc jsem strčil do kapsy, zašel jsem do Drop Inu za Preslem a řekl jsem mu: Kup ty stříkačky.“

Údajně jste se takhle jednou zbavil i trofeje za vítězství ve Světovém poháru, kterou jste věnoval svému americkému kamarádovi...
„Vážně, to už si ani nepamatuju...“

Prý se vám s tím nechtělo do letadla.
„Jo jestli to bylo v Americe, tak to je jasný.“

Pro vás opravdu ocenění neznamenají vůbec nic?
(V ten moment Pollert vstává a jde ke skříni, z níž vytáhne tři medaile) „Ta první je stříbro z mistrovství světa, tohleto je z mistrovství Evropy a tahle? To nevím. Co s nima? Asi je dám nějakýmu pacientovi, když bude dobře snášet léčbu.“ (úsměv)

LUKÁŠ POLLERT
Narozen: 24. března 1970

Disciplína: Vodní slalom - kanoista

Olympijské hry: 1. místo v roce 1992, 2. místo v roce 1996.

Mistrovství světa: 2. místo v roce 1998

Mistrovství Evropy: 3. místo v letech 1998 a 2000

Co je podle vás těžší? Vyhrát olympiádu, nebo dostudovat medicínu?
„Určitě dostudovat medicínu. Ono je to studium méně zábavnější než sport. Proto se nedá říct, že by pro mě bylo strastiplný trénovat tak, až vyhraju olympiádu.“

Přesto jste musel sportu dost obětovat, ne?
„No to ne. Oběť zní strašně negativisticky, jako nějaká prohra. Já jsem nic neobětoval, mě to naopak bavilo.“

Kariéru jste ukončil poměrně brzy, ve třiceti letech. V ten moment vás to přestalo bavit?
„Musíte si uvědomit, že já jsem doktor. Já jsem potřeboval dělat medicínu na sto procent. Dělat napůl vrcholovej sport a medicínu prostě nejde.“

Nemáte někdy chuť si do lodě zase sednout?
„Občas se projedu, teď jsem dvakrát byl s dětma na Sázavě. Ale vodní slalom mě už neláká.“

Prý jste dokonce nějakou loď vyvíjel.
„To jsem vyvíjel, a dokonce si myslím, že by byla nejlepší. Ale to bylo až v roce 2000, kdy už jsem končil. Musel bych ji vyzkoušet na světové úrovni.“

A domluvit se s někým, aby ji vyzkoušel?
„Ale jo, samozřejmě, ale zatím nikdo neměl zájem.“

Naplňuje vás lékařské povolání víc, než když jste vyhrával na divoké vodě?
„Na tý vodě se nic novýho nenaučíte. Dám příklad - myslíte si, že takovej Jágr se toho naučí ve sportu víc? Já myslím, že ne. On ten Šebrle se toho taky víc nenaučí. Kdežto tady se toho můžete naučit mnoho.“

A proč pracujete zrovna na akutním příjmu?
„Je to o rychlým rozhodování, baví mě náhlý zvraty a reakce na dynamický změny.“

Takže to má souvislost s divokou vodou?
„Možná jo. Když jedete na divoký řece, vše se rychle mění, téměř ve vteřině. Ne, že si pozvete na kontrolu nemocnýho s vysokým cholesterolem za tři týdny. Akutní infarkt myokardu či krvácení do mozku je akutní situace a musí se rychle řešit. V této situaci se nemůžete převrátit.“

Zároveň máte obrovskou odpovědnost. Jak se s ní vyrovnáváte?
„I lékaři, kteří se starají o chronické pacienty, by měli mít odpovědnost.“

Ale ti se nemusejí rozhodovat tak rychle a pod takovým tlakem jako vy.
„To se naučíte časem. Všechny postupy a příznaky jsou většinou jako ze základní školy. Za největší průšvihy můžou nejčastěji sami pacienti. Nepřijedou vůbec nebo tvrdí, že je nic nebolí, aby mohli jít domů. Co pak můžete dělat?“

2. část rozhovoru si přečtěte zde...

 

 

 

Články odjinud


Články odjinud