Jako trenér a hráč jsme se s Filipem Jíchou v jednom týmu nikdy nesešli, propojeni jsme hlavně přes reprezentační dres a řadu společných přátel a soupeřů z německé bundesligy. Se zatajeným dechem jsem sledoval jeho vzestup na handbalový Olymp. Před dvěma lety, kdy se Filip chystal na těžkou operaci pánve v Londýně, jsem na mezinárodní konferenci naslouchal diskuzi věhlasných lékařských kapacit, že takový zákrok je nejzazším řešením, po kterém málokdo znovu dosáhne na vrchol. Nikdy jsem to Filipovi neřekl a doufal jsem, že se lékaři mýlí. Dnešní povídání je o bolesti, pokoře a naplnění v novém životě.
Filipe, otázka na úvod: co dělá tělo nyní již bývalého házenkáře? Pořád ještě bolí?
„Ne, teď už vůbec ne. Moje tělo je teď vděčné mému rozhodnutí skončit jako hráč a momentálně si užívám symbiózu ducha a těla, kdy se cítím opravdu skvěle. Asi to je ze mne cítit i navenek, protože všichni lidé okolo mi říkají, že jsem pořád pozitivně naladěný. A tak to i sám cítím. Rozhodnutí skončit bylo těžké, strašně těžké. Každý sportovec, který se dostal na nějakou úroveň, jednou tímhle procesem a rozhodnutím musí projít. Já už jsem to rozhodnutí udělal a držím se ho. Teď si užívám to pěkné období, rok krásného času, a tělo tomu hodně napomáhá. Tělo je super.“
A co duši a hlavu, tu to taky nebolí? Jak velká byla touha ještě jednou vyhrát Ligu mistrů nebo španělskou ligu?
„Ne, hlavu už to nebolí. Moje hlava byla vždycky realistická, takže v tomhle ohledu to bylo víceméně jasné. Beru všechno tak, jak to bylo a jak to přicházelo. Nemělo by pro mě smysl plýtvat energií nad tím, co nemůžu nějakým způsobem ovlivnit. Samozřejmě bych si rád z těch pěti finále, která jsem hrál, odnesl tu nejcennější trofej, ale nestalo se to a já jsem vděčný, že to bylo, jak to bylo. Hlava už mě v tomhle netrápí a cítím jiný druh energie, která mě táhne dopředu. Není to už energie měřit se s ostatními na hřišti jako hráč, ale měřit se jinak.“
Vzpomínám, jak jsi mi po trápení se stydkou kostí líčil, že ti po operaci trvalo tři minuty, než jsi doma vlezl do vany. A když se ti to konečně povedlo, byl jsi zpocený bolestí. Kdybys před dvaceti lety věděl, jak moc může házená bolet, šel bys do toho znovu?
„Spíš teď, kdybych mohl vrátit čas, tak bych si řekl, že do toho nejdu. Nebál bych se bolesti, ale toho, zda bych všechno dokázal ještě jednou projít tak, jak jsem to prošel. Strach a obava naplnit znovu to nejvyšší očekávání. Fyzická bolest mi nedělala problém. To byla bolest, která se dala překonat z toho důvodu, že mě to celé extrémně naplňovalo. Prostě ruku v ruce s házenou šla fyzická bolest, byly jehly, byli doktoři, kteří byli po většinu mojí kariéry mými velmi dobrými kamarády. Tak bohužel profesionální sport na takovéhle úrovni funguje. Ale tak, jak to všechno odešlo, odešel i pocit vnitřní odhodlanosti proti fyzické bolesti bojovat. Představa, že bych si teď měl nechat jít něco píchnout do stydké kosti nebo do kolena, mi úplně nahání hrůzu. To už ne, ani náhodou. Teď mě něco může bolet, ale rozhodně to takhle řešit nebudu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
