Zdeněk Haník
11. března 2019 • 18:00

Kouč Ledecké Bank o strachu i pádech: Jet naplno je bezpečnější

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Málokterý sportovní výsledek vyvolal takový šok jako loňské vítězství „rodilé“ snowboardistky Ester Ledecké v olympijském super-G. Stojí za ním i skromný a citlivý muž s trochu tvrdší slupkou, ošlehaný jesenickým větrem, který toho v lyžování má za sebou dost a kolem velkého úspěchu vždy pouze kroužil. Letos ho Unie profesionálních trenérů ČOV zvolila jako trenéra roku v oblasti individuálních sportů. Jeho jméno je Tomáš Bank. Pro magazín Coach a iSport Premium se v obsáhlém rozhovoru rozpovídal o své svěřenkyni, jejích vlastnostech, talentu, strachu, ale i své odpovědnosti či momentu, který zlomil její dobře se vyvíjecí sezonu, či vlivu rodičů.



Jezdil na lyžích odmala. Jeho otec pracoval v Olšanských papírnách a nedaleko od Starého Města měli podnikovou chatu Olšanka, kde trénoval o víkendech. Potom postavili vlek šest kilometrů od bydliště. Takže mladší bratr Ondřej, slavný český reprezentant, už to měl odmalička doslova za barákem a začal tam jezdit každý den. Otec Tomáše a Ondry byl sice běžkař, ale sjezdové lyžování se mu líbilo víc. Matka je mistryní republiky v plavání. Tomáš vystudoval Fakultu sportovních studií v Brně.

Jaké je to trénovat dvojnásobnou olympijskou vítězku?
„Je to těžší než trénovat normální holku, která byla ještě před rokem ´jenom´ mistryně světa na snowboardu. Pokud jde o Ester, občas budu odpovídat opatrně. Často čelím kritice, že někde něco řeknu. Už si připadám jak fotbalista, protože pořád přemýšlím, co můžu odpovědět, jestli jim to bude vadit, nebo ne, protože situace kolem Ester je opravdu složitá.“

Není to kruté, být ve stínu takového obrovského úspěchu? Ani medaili nedostanete. Trenér Hlinka byl po vítězství v Naganu v první linii a vy ne.
„To je úděl trenérů u individuálních sportů. Trenér není tak klíčový jako v kolektivních sportech. Byl jsem na to zvyklý s Ondrou a myslím, že jsem se před ty kamery dostal až dost.“

Řekněte mi, jaký cítíte rozdíl mezi tím trénovat muže a ženy?
„Ten rozdíl je obrovský. Zaprvé vztah je jiný. Muži jsou spíš parťáci a vymýšlí to spolu. Chlapi jsou trošku ješitní a mají na všechno víc názorů než holky. Takže k rozhodnutí musí docházet v určitém konsensu. Kdežto holky víc vyžadují vedení. Člověk opravdu rozhodne velmi často za ně. Ale v mém případě je to konsensus se všemi lidmi kolem.“

Nedávno jsem se dopustil kontroverzního výroku, že ženy chtějí remizovat. Jak byste se k tomuto názoru stavěl?
„Ve vztahu k ženám jsem v podstatě feminista. Takže bych je bránil. Ale na druhou stranu myslím, že mužský sport je úplně někde jinde než ženský.“

V tom jsme zajedno, ale v čem je podle vás ten rozdíl?
„Když to budeme brát čistě marketingově a jako trh, tak si myslím, že mužský sport je daleko zajímavější pro diváky. Tím pádem generuje i větší zisk. A pocitově? Jediný ženský sport, na který se dívám radši než na mužský, je plážový volejbal.“

Ale to je možná kvůli ženským postavám?
„Ani nevím. (smích) Je to hezké no.“

Jsem cholerik. A feminista

Upřímně mi řekněte, jakou máte trenérskou přednost.
„Asi dokážu pochopit, že závodník je číslo jedna a v týmu se všechno dělá pro to, aby byl středem činnosti. Prostě dokážu makat pro závodníka.“

A slabina?
„Vzhledem k tomu, že jsem cholerik, občas někdy něco řeknu dřív, než bych to měl říct. Anebo než si to rozmyslím.“

I k závodníkovi a závodnici?
„Asi ano. Je mi to občas vyčítáno.“

Jaké je vaše nejsložitější a nejtěžší trenérské rozhodnutí, kterého si nejvíc ceníte?
„Vážně nevím. Jsem takový intuitivní člověk. Dost často musím pomáhat v rozhodnutí závodníkům, protože například Ondra i Ester jsou extrémně nerozhodní... Rozhodnutí vždycky odkládají a musel jsem je přesvědčovat, že rozhodování bude stejně těžké i za půl hodiny jako teď. Říkal jsem jim: Rozhodněte se hned, alespoň budeme mít víc času.“

Ale neřekl jste mi, které rozhodnutí bylo to, řekněme, osudové?
„Když se vrátím k olympijské medaili, zásadní rozhodnutí například bylo, že se nebudeme snažit absolvovat sjezd. Protože Ester by bývala ráda stihla všechno. V tomto případě jsme se rozhodli zavčasu, víc než dva měsíce před olympiádou, že to nebudeme zkoušet. Rozhodnutí bylo správné v tom, že jsme se opravdu osvobodili. A myslím si, že to bylo, vzhledem k tomu největšímu, co jsme kdy dosáhli, asi klíčové rozhodnutí.“

Bylo to vaše rozhodnutí, nebo konsensus?
„Vždycky je to konsensus. Já nejsem direktivní trenér. Navíc tam mám s sebou bráchu a ještě tam je matka Zuzana a otec Janek, takže k tomu jsme došli společně.“

Kde v týmu je úloha bratra Ondřeje?
„Vždycky přijede až na závody. My tam jedeme třeba několik dnů předem. Trénink je tudíž na mně a ve chvíli, kdy začnou závody, on se stává tím člověkem, který dává poslední rady. Sedí s Ester na startu. Já už jsem dole a dávám informace, jak vypadá trať, kde jsou kritická místa, a Ondra to studuje z televize. V podstatě určuje poslední linii, kudy se pojede.“

"Natrhni jí pr..." neprobíhá

Ty informace od vás jdou Ondřejovi, nebo jí do uší?
„Ester nemá vysílačku, takže musí být poblíž někomu, kdo ji má.“

Ondřej s ní je do poslední chvíle před startem?

„Na olympiádě to bylo tak, že s ní byl u televize v team hospitality, což bylo úplně na vrcholu kopce. Měla startovní číslo 24, po patnáctce odjela a Ondra tam zůstal. Bezprostředně před startem s ní je už jenom servisman.“

Takže před startem už s ní nemá trenér kontakt? Jak dlouho je to časově?
„Deset minut, čtvrt hodiny.“

A servisman jí případně něco pomůže?
„Servisman je její bývalý trenér. Je ten poslední člověk a často dost důležitý v jejím uklidňování. S holkami to poměrně dobře umí, dokáže Ester uklidnit a dát jí to poslední pomazání. V tomto je dobrý. A když je krize, docela často zasahuje. Zná ji nejlíp.“

Kdy Ester dostane poslední taktické pokyny a kdy už jen poslední emocionální povzbuzení?
„Záleží, jak se ta situace vyvíjí. A záleží také, kolikátku má. Stalo se letos, že měla trojku, a tam jdou poslední pokyny těsně před startem.“

Ty jdou i od trenéra?
„Ty jdou od všech. Týmy fungují tak, a my také, že se rozestaví trenéři po trati a každý dává informaci z té svojí části. Spolupracujeme navíc se Slovinci a Kanaďany. Pozic na trati je někdy i deset, protože sjezdy jsou dlouhé. A takhle jedeme z vrchu dolů, takže Ester dostane takový mezinárodní report. Ondra tyto informace porovnává s reportem, který má v televizi, a poslední pokyny dá tedy on, protože tam je s ní.“

Ve volejbalu jsem dělal taktickou poradu předcházející den. V den zápasu už jsem v šatně mluvil jenom minutu a spíš emocionálně. Máte to takto rozplánované?
„Ondra nikdy nemluví emocionálně. Já ano, jsem přesně ten emocionální typ, ale moje role je spíš v tréninku. Daleko víc než v závodě. Tam mám důvěru v bráchu a vím, že Ester mu hrozně věří proto, co je za ním. Taktika se stanovuje samozřejmě také, ale u videa. Co se týká hecování, nebo 'nějak ji nakopnout', to moc neděláme. Ona se strašně ráda soustředí a chce mít klid, takže nějaké 'natrhni jí prdel' tam neprobíhá.“

Nedorozumění ovlivnilo sezonu

Co má a nemá podle vašeho názoru trenér skutečně v moci?
„V lyžování asi nic moc, protože závodník tam stojí sám a může se sám i zabít. Jasně, nebezpečí hrozí i v jiných sportech, ale tady hrozí opravdu blbé zranění. To je další faktor, který do toho vstupuje, a člověk musí převzít odpovědnost sám za sebe. Vždycky říkám, že trenér se musí snažit hlavně 'to neposrat'. Protože může udělat mnoho chyb. Může do negativna spoustu věcí pokazit, například že předá nějaký blbý pokyn. Nebo se nám také letos stalo, že Ester pokynu nerozuměla, takže najela branku určitým způsobem, protože to špatně pochopila. Myslím si, že to dost ovlivnilo tuto sezonu. Protože ještě před třemi týdny byla do desítky, zajela super výsledek v Cortině, byla osmá a vypadalo to, že je všechno na vzestupné cestě. A pak, po onom nedorozumění v reportu, špatně najela bránu, spadla a od té doby se řetězí problémy, které máme.“

A samozřejmě klesá důvěra?
„Důvěra a také sebedůvěra, když člověk třikrát spadne. Ondra je dobrý analytik, ale občas má problém přesně se vyjádřit. A teď je otázka, jestli ona to špatně pochopila, nebo on to blbě řekl. Ale trenér to asi musí říct tak, aby to svěřenec pochopil.“

Když se stal ten malý olympijský zázrak a Ester vyhrála o setinu, věřil jste v tom momentu na vyšší síly?
„Ondra byl mnohokrát velice blízko nějaké medaile a vždycky se to - ne posralo, byl třeba pátý - ale dost často měl smůlu. Na Hrách s Ester jsem si řekl, že se to všechno vrátilo. Myslel jsem zrovna i na Ondru. Takže ano, věřil.“

Co všechno má vliv na výkon?
„V lyžování je faktorů strašně moc. Když pominu ty, které jsou ve všech sportech, jako je například kondice, tak u nás je to ještě počasí, startovní číslo, protože trať se během závodu mění, a samozřejmě lyže, materiál. To je ohromný faktor, speciálně v rychlostních disciplínách, i v těch technických. Každý trénink je testování. Trénujeme závodníka a zároveň hledáme pořád, pořád lepší materiál. A to nejsou jenom lyže, ale i boty, vázání. A to všechno musí fungovat dohromady. Do toho ještě aerodynamika, tedy kombinéza. A když to nefunguje, tak to nejde. Člověk může být v sebelepší formě, sebelíp trénovaný, ale když to... jak to říct... Sebevědomí roste s materiálem. Když má člověk pod nohama něco, co mu funguje, na co se může absolutně spolehnout, pak si samozřejmě víc věří. S lyžemi je to fakt složité. Člověk musí mít štěstí a v našem případě jsme ho měli na olympiádě. Je zajímavé, že lyže, na kterých Ester vyhrála, nikde jinde nejely. Jenom tam.“

A co ovlivňuje výkon z hlediska psychiky?
„Tak třeba, že je brána postavena blízko sítě a závodník se najednou zničehonic bojí této jediné brány tak, že není schopen ji projet správně. Musí do toho dát sto procent, ale když ho obava brzdí, tak to udělá jen na padesát procent, i kdyby se jakkoli snažil. Prostě brána se dá projet jedině tak, že člověk dá všechno, co umí. Ale když je svázaný obavami, jede trošku víc vzadu, zamáčkne ho to a už to není ono. Takových závodníků je plno a zvlášť v ženském lyžování.“

Jak dlouhodobě motivujete závodníky?
„Ester nemusím motivovat. Na vrcholové úrovni mají závodníci, podle mě, o motivaci postaráno. Vždy jsem dělal s těmi, kteří byli super motivovaní. Ester můžu motivovat tím, že jí řeknu: Za dva dny si zajezdíme slalom. Ona najednou začne skákat půl metru do vzduchu a je nadšená, i když to třeba nepotřebujeme, protože slalom jezdíme jenom pro zábavu. Potěší ji, že odejde ze stereotypu. A co se týká mých dětí, tam je spousta možností, jak je motivovat. Mám syna, který je na lyžích relativně úspěšný v rámci Česka. Jezdí do první pětky ve své kategorii, občas vyhraje, občas je na bedně. U něho samozřejmě vidím, že když se mu daří, tak ho to motivuje samo. A když se mu nedaří, tak ho člověk holt musí nutit. V zimě trénuje dobře, ale když přijde letní kondiční příprava, tak to prostě nefunguje. Nedokážu v podstatě vymyslet, aby trénoval sám od sebe, aby se do toho zakousnul a aby si uvědomil, že v zimě pak... Dneska třeba brečel, protože spadl v druhé bráně, a já říkám: Mates, prostě to tak je - jestli se chceš ušetřit těchto stavů, musíš v létě víc trénovat, to už teďko nedoženeš. Pak mám dceru, která je obrovsky talentovaná na sport, a tam stačí maličko. Třeba jenom řeknu: Kdo bude první tam u toho sloupu? A ona okamžitě vystřelí, protože je sportovec tělem i duší.“

To znamená, že věříte víc vnitřní motivaci?
„Asi ano. Závodník musí mít svoji motivaci zevnitř. Ale já jsem měl to štěstí, že jsem měl skvělé závodníky, motivované.“

Máte nějaké trenérské krédo?
„Ano, ale to už jsem říkal. Trenér se nemá nikdy stavět před závodníka. Zájmy trenéra nemají nikdy převládat. Tím se řídím celý život.“

Co zásadně ovlivnilo váš trenérský pohled? Co, kdo?
„Vždycky jsem chtěl dělat trenéra. Nevím proč. Přišlo mi to atraktivní, dnes tomu moc nerozumím, abych pravdu řekl. Ale tenkrát, když jsem byl mladý, mi to přišlo jako super povolání. Udělal jsem to Brno (fakulta sportovních studií), ale tam jsem se toho moc nenaučil. Měl jsem nějaké zkušenosti ze svojí kariéry plus to, co jsem se naučil ve škole, a začal jsem trénovat juniory. A myslel jsem si, že toho hodně vím. Ale dělal jsem to i tenkrát poměrně poctivě, i když blbě. Podle mě trenéra vychová dobrý závodník. Až když dostane někoho výjimečného, na něm začne poznávat, o čem to je. Také se dostane na větší závody, tam pak vidí jinou kvalitu, jiné dobré trenéry. Podle mě je důležité trefit dobrého závoďáka, aby se člověk dostal z české kotliny a viděl také něco jiného.“

Jak naložit se strachem

Byl v minulosti na české poměry úspěšným závodníkem a poté převzal po otci trénování svého výjimečného bratra Ondřeje. Díky píli a zapálení se stal trenérem s aktuálně největšími zkušenostmi se světovým alpským lyžováním. Je velice zdatný organizátor a snaží se řešit i ty nejmenší detaily. Velice často ale na poslední chvíli, a díky tomu je i skvělý improvizátor. Ve Světovém poháru se pohybuje téměř dvacet let a je mezi kolegy ze zahraničí uznávanou personou.

Jak stojí v rovnováze odvaha a zodpovědnost, což jsou protipóly, protože odvaha je vydat se trošku všanc a zodpovědnost je mít vše pod kontrolou. Jak to funguje ve špičkovém lyžování?
„To jste udeřil hřebíček na hlavičku, protože s tím teď bojujeme nejvíc. Ester nikdy nespadla a myslela si, že to má pod kontrolou. A teď se dvakrát nebo třikrát stalo, že to pod kontrolou neměla, a došlo k uvědomění si rizika. Doteď si všichni mysleli, že je nesmrtelná, že dokáže vyhrát, když pojede na 70 procent. To je blbost, to nejde, tak dobrý nikdo není. A v současné době toto řešíme. I rodina si najednou uvědomila, že Ester může spadnout, a teď neví, jak s tím mají naložit, protože se o ni bojí. To je přirozený strach. Já také netoužím po tom, aby můj syn jezdil Světový pohár, protože nechci ty nervy zažívat, takže to docela chápu.“

V lyžování je riziko naprosto nezbytné?
„Když se chce vyhrát, tak ano. Ale já si myslím, že když člověk jede naplno, je to bezpečnější, než když jede zadrženě. Říkám, že když se jede naplno, tak naplno jedou všechny smysly a člověk je lépe připraven na krizové situace. A když naplno nejede, tak je to nebezpečnější, protože někde ubere, někde je později a nakonec spadne jenom kvůli tomu, že je pasivní. Třeba na skoku, když je závodník pasivní, jde většinou dozadu. Snažím se vysvětlovat všem, i předtím Ondrovi, že aktivita je bezpečnější než pasivita.“

Ono to určitě platí i pro jiné sporty, ale vy jste to pěkně pojmenoval. Pracuje s vámi také mentální kouč?
„Ne. Oni moc na psychology nevěří. A bohužel ani můj bratr. Já to vidím tak, že psychologem by měl být především trenér. Měli jsme psychology, třeba u Kryštofa Krýzla. Byl absolutní hvězdou z hlediska českého lyžování, akorát byl složitý. Když měl Kryštof problém, upínal se na blbosti, a psycholog místo toho, aby s ním řešil podstatné věci, ho v těch blbostech ještě utvrzoval a v tom divném fetišismu podporoval. A také se nakonec ukázalo, že to byla blbost. Navíc si myslím, že největší problém lyžování z psychického hlediska je faktor toho, že se člověk může zabít, ten hraje ohromnou roli. Můžu kohokoliv vyhecovat na výkon. Když běžec poběží, zavře oči a doběhne v laktátu 'milion', a když ho dostatečně nahecuju, tak to dokáže. Ale lyžař? Pořád má před očima, že se může zabít. A to samé trenér. Poradím mu to či ono, a co když se zabije?! Tento faktor v mnoha sportech není. Samozřejmě jsou nebezpečné sporty, ale toto je vážně problematické. S Ondrou jsem to zažil mnohokrát.“

Mám podobný názor pro svůj sport, že psychologové, pokud nerozumí hře, v něm nemají co dělat.
„Přesně tak. To musí být lyžař, který závodně lyžoval, aby to mohl pochopit.“

Zůstala Ester ještě normální holkou?
„To ano, zůstala. Ale věci kolem ní se změnily natolik, že ji to odvádí trošičku od podstaty věci.“

Vycházíte lépe s Ester, nebo s jejím okolím?
„Vycházím dobře se všemi. V rámci toho, že mě občas některé věci šíleně štvou, ale ve finále spolu všichni vycházíme dobře.“

V čem je na Ester vidět váš rukopis?
„Co se techniky týká, tak třeba v pojetí sjezdového postoje. To si myslím, že má hodně ode mě. Ale samozřejmě, že se tam v krizových situacích vracejí staré věci, které jsem ji odnaučoval. Naučil jsem ji jezdit vlásenky ve slalomu, a to, když ještě byla dítě. Už tenkrát jsem ji to naučil.“

Promiňte, já nevím, co jsou vlásenky.
„Ve slalomu jsou rytmické či otevřené brány, a pak jsou taky brány po spádnici neboli zavřené, to jsou vlásenky. Naučil jsem ji, jak to jezdit, a dodnes to funguje. To si Ester uvědomuje a sama mi to i řekla.“

Dokáže na sobě hrozně pracovat

Jaké druhy talentů má?
„Ona není mega pohybový talent. Nevím, jestli to je talent, ale má schopnost, že když jí něco nejde, tak to pořád zkouší dál a dál, až se to naučí a naučí se to hodně dobře. Největší přednost je její pracovitost. Ona má v sobě, nevím, kdo to do ní vštípil, asi rodina, že opravdu dokáže na sobě hrozně pracovat. A ohromná výhoda je, že ji ta práce baví. Každý trénink dělá s obrovským potěšením. Včetně nejtěžších tréninků, kdy někde hopsá na schodech. To je alfa a omega. Co se týká fyzické stránky, tak má sílu. Ohromnou sílu. Má i výbornou vytrvalost, takovou tu speciální. Není moc rychlá, a proto nejezdí slalomy. Je to dané, myslím, tím, že moc trénuje, tudíž logicky jde hodně do vytrvalosti. Rychlost se nedá dělat způsobem, jak je ona zvyklá trénovat. Asi by měla být trošku disciplinovanější, co se týká metodiky kondičního tréninku. Všechno dělá po svém. V tom smyslu, že třeba atletická abeceda, to by mělo být rozhýbání, obratnostní věc - a ona to všechno dělá naplno, jako kdyby chtěla ve skippingu vyhrát mistrovství světa. I rozcvičku dělá tak, že má 200 tep. Neumí rozlišovat, má problém si uvědomit, na co ten trénink je. Když je něco rozcvička, tak je to rozcvička, ale ona jede naplno už tam. I když ona si vlastně chystá hlavu, když si to tak zpětně uvědomuji. Potřebuje to asi tak, jak to dělá. Ale efekt, který by to mělo mít, to nemá a v podstatě si chystá jenom tu hlavu.“

Jak se vyvíjelo její sebevědomí?
„Vždycky jsem si myslel, že je neuvěřitelně silná a sebevědomá, že ji nic nezatlačí. Její sebevědomí určitě roste s množstvím dobrých umístění. To jsem pochopil, že její pracovitost, to neuvěřitelné množství tréninků, které je schopna vydržet, souvisí s jejím sebevědomím. A když to nemá, tak si nevěří. Ve chvíli, kdy třeba spadla, teď bohužel v posledním tréninku před super-G na MS, šlo její sebevědomí úplně na nulu, nejníž, jak to může být. Nevěděla, co má dělat. Najednou nevěděla, jak projede ten či onen skok. A když jí Ondra poradil nějakou linii, tak jela o dva metry jinak, protože si nevěřila. Ale kdybychom měli dva dny navíc a byli schopni udělat alespoň sedm jízd, šlo by to hodně nahoru. Má v podstatě relativně jednoduché myšlení v tom, že pro ni je trénink absolutní mantra. Ve chvíli, kdy absolvuje dost jízd, kdy má pocit, že je připravena, tak si najednou věří. Je prostě nesmírně pracovitá.“

Má Ester vůbec soukromý život?
„Má. Bere si s sebou rodinu, maminku, mnohdy tatínka, někdy jezdí děda s babičkou nebo přítel. Mám pocit, že se nechce nechat rozptylovat ničím jiným. Lyžování je pro ni číslo jedna. Nic jiného ji nezajímá. Všechno ostatní ji rozptyluje a věcí, které se teď kolem ní dějí, je hodně. Rodina to docela správně vyhodnotila, že ji musí chránit před novináři a před okolním děním. Někdy to samozřejmě zapříčiní, že je trošku izolovaná sociálně, a že by jí občas prospělo, kdyby se dostala víc mezi lidi. Je extrovert, takže to zvládá, ale je pravda, že v některých situacích neumí reagovat.“

Charakterizujte ji psychologicky.
„Když jsme v týmu uvnitř, tak je absolutní extrovert, hodně mluví, je zábavná a vtipná. Ale když je pak někde na kopci mezi lidmi, které nezná tak dobře, chová se spíš introvertně. Snaží se být někde v rohu a nevyhledává kontakt se soupeřkami. Na druhou stranu má tři, čtyři kluky - závodníky, které má ráda a dost často si s nimi povídá. Ona si musí nejdřív lidi 'osahat' a pak se chová otevřeně. Myslím si, že je hodně citlivá. Nevím, jak to charakterizovat, ale dost často brečí. Nevím, jestli je to povahový rys.“

Jaká je vztahově?
„Ester nerada dělá kompromisy. Buď miluje, nebo nenávidí. Takže když si někoho oblíbí, zahrne ho láskou. A když někoho nemá ráda, může se dotyčný přetrhnout, a nepomůže mu to. Je dobré být na té správné straně.“ (smích)

Kým a čím je ovlivňována?
„Samozřejmě obrovský vliv na ni má maminka. To je jasné. A rodina je něco, co je nepřekročitelné. To je tak soudržné, že i kdyby se stalo cokoliv, vždycky bude na straně rodiny. Kdyby došlo na situaci, hypoteticky, buď tým, nebo rodina, tak tým půjde ze hry. Tam víme, že to je jasné. Když nebude konsensus s maminkou, tak končíme a nejde to dál.“

Lyžaři nejsou žádní přizdisráči

Jaký je váš největší osobní úspěch, myslím mimo-trenérský?
„Zatím, zaklepu to, rodina. Jsme s manželkou 25 let, máme dvě děti a zatím si tykáme všichni.“ (smích)

Jak je to s nakládáním s rizikem ve vašem životě?
„Myslím si, že lyžaři jsou lidé, kteří riskovat umí. Nejsou žádní přizdisráči a projevuje se to v různých věcech. Myslím si, že riziko je všudypřítomné. Čím jsem starší a mám rodinu, která je na mně dost závislá, občas si uvědomuju, že někdy jedu na lyžích, vezu balík tyčí, povrch je ledový, kolem jsou stromy a rozjíždím se, abych vyjel nějaký protikopec... Říkám si někdy, že bych měl možná přibrzdit. Ale my lyžaři to máme trošku posunuté, například i v autě. Ani životně se nebojíme udělat nějaký odvážný krok nebo něco říct.“

Jste zodpovědný otec a před chvílí jste říkal, že táhnete za sebou rodinu. Dá se tam také riskovat? V rozhodnutích?
„Asi ano. Moje děti obě lyžují a teď zrovna řeším, že obě dvě jsou trochu zraněné. Zdá se mi, že lyžování vychovává třeba mého syna k tomu, aby byl drsňák. Sice tréninku nedává tolik, kolik by měl, hlavně tomu kondičnímu. Ale myslím si, že lyžování je sport, který ho vychová, že ho jen tak něco nerozhodí. I když nebude jezdit svěťák, pro život ho to připravuje docela drsně. Často vysvětluju rodičům, kteří zatrpknou, že jejich děti se nedostaly tak vysoko, jak si původně představovali, že to přeci nevadí. Takových je 99 procent, co se nedostanou do svěťáku. Ale ta snaha nebyla zbytečná, protože náš sport je tak šílený, ale opravdu šílený. Je tam zima, je to nebezpečné, člověka pořád něco bolí, stále se něco mění. I když má super formu, detaily jsou vyladěné, tak ze dne na den může být všechno zase jinak. Myslím, že se díky tomuto tvrdému životu lyžaři v životě neztrácejí. Neznám skoro nikoho, kdo by na tom byl životně špatně. Většinou to jsou vysokoškoláci. Vlastně jsou problémy i ve škole, lyžař má mnoho absencí. Když dítě dělá závodně lyžování, tak prostě chybí. A chybí hodně. Ale dá se to dohnat. Problémy, které pak musí vyřešit, to je přesně to, co je podle mého tou nadstavbou do dalšího života. To vše se rodičům snažím vysvětlovat.“

Že je to možná důležitější, než vzdělání samo.
„Například mé studium byla poměrně dost sranda ve srovnání s mediky a inženýry, ale já to považuju spíš jako přípravu na život. A ještě jednu věc bych rád řekl. V lyžování je zajímavé, že se tam mají šanci prosadit úplná nemehla, a naopak i totálně šikovní lidé. Třeba Ligety byl prý kopyto na jakýkoliv sport a změnil úplně pohled na obří slalom. A pak tady je Shiffrinová, která je absolutně šikovná, talent na všechno. Také extrémně pracovitá, baví ji to a dominuje hrozným způsobem.“

Dnes už se všude ve světě razí, že talent je na druhém místě.
„V lyžování to platí. Já jsem viděl kluky, kteří si zakopli o vlastní nohu, a pak vyhráli Kitzbühel.“

Kdo je Tomáš Bank mimo lyžování?
„To se blbě hodnotí. Ale trochu líný člověk, který když se dostane mimo lyžování, si umí lehnout a nic nedělat. Když nemá nad sebou bič nebo ten deadline, dost věcí odkládá. Je trošku ztracen. Když jde do práce nebo když se s někým na něčem domluví, je zodpovědný. Ale sám vůči sobě moc zodpovědný není.“

Kde je jeho komfortní zóna?
„Doma, jednoznačně doma.“

Myslím zónu, kam nikdo jiný nesmí.
„To nevím. Asi nic takového nemám. Pokud pominu u nás doma křeslo u televize, kde sedám já. Když mi tam někdo sedne, tak to třeba...“

Tomáš Bank je podle lidí z bezprostředního okolí velmi kamarádský a společenský parťák. Je s ním vždy zábava, rád a skvěle vypráví vtipy a velice často reaguje pomocí rýmů. Někdy dokáže mluvit rýmy celé hodiny, či skládat z rýmů celé básně. Nemá problém ani ostych je pak recitovat i na veřejných společenských událostech. Nebojí se lidem říkat pravdu do očí, ale vždy mu záleží na tom, aby druhého člověka nezranil. Má rád sport, kromě lyží také tenis a golf, a ke sportu vede i svou rodinu, zejména syna.

Když vidíte péči rodiny Ledeckých, co pro vás znamená rodina?
„Rodina pro mě znamená jistotu. Lidi, na které se můžu spolehnout. Když teď pominu toho puberťáka, který je trochu nevyzpytatelný, a budu mluvit o manželce, tak to je opravdu jistota. Můžu říci i opora, i když to je takové klišé.“

Jaké bylo vaše dospívání?
„Složité. Já jsem přišel ze základky, kde šlo všechno samo, na gymnázium v tom blbém věku. Ve čtrnácti jsme přišli do prostředí, které bylo na můj vkus dost akademické. Začali nám tam vykat, což mi přišlo nepatřičné, a ještě to bylo v roce 1990, kdy jsme říkali soudružko, a najednou pane učiteli, a pak pane profesore. Byl jsem trošku zmatený. A u mě v tomto období došlo k dost velké ztrátě sebedůvěry. I proto, že jsem si moc nevěřil, že se zvládnu naučit to, co po nás chtěli. Zjistil jsem, že to najednou nejde samo. Ale byl jsem i dost líný a tím, že jsem párkrát dostal špatnou známku, šlo sebevědomí dolů. Do toho puberta a k tomu jsem v patnácti začal jezdit s dospělými chlapy, kde probíhalo i takové to: Co si dáš? Oni chlastali pivo a já se přidal... Tam byla tři jalová léta, kdy jsem nebyl sám sebou a spíš jsem byl součástí té partičky.“

Takže vás táhla.
„Myslím si, že v tom byly baby. Že jsem tam chtěl být jakoby in. Kvůli tomu, že tam byly holky. To si myslím, že byl hlavní motor těch ptákovin.“

Takže jste zlobil?
„Dá se říct. Zlobil jsem a výkonnost šla dolů, hodně. I ve sportu. Všechno souviselo se vším. Nějak jsem se z toho dostal až na vejšce. Člověk, kterému každý prorokoval, že to nebude nic slavného, že to je spíš průserář a takový zvláštní tvor, se najednou prokousal na tělocvik, což vždycky chtěl. Ale já jsem se tam nedostal hned, protože jsem neuměl gymnastiku. Na tu jsem byl vždycky nemehlo a tam mě to naučili. Pochopil jsem, že tělo dokáže neuvěřitelné věci, začalo mě to bavit a strašně jsem se najednou zlepšil i v lyžování. Škole vděčím za hodně. Bylo dobré, že jsem se z gymplu, kde jsem byl horší žák, dostal mezi tělocvikáře, kde jsem byl zase spíš lepší, takže i sebevědomí se zvedlo. Tělocvik a zeměpis nedělali ti nejchytřejší.“ (smích)

Přiznáte svoje děsy a strachy?
„Rozhodně.“

Jaké?
„Jsem docela vyrovnaný člověk, ale cholerik, takže občas se chovám jako debil. V některých situacích dokážu říct věci, které bych asi říkat neměl. A děsy? Poměrně dost prožívám lyžování, takže se dost bojím, že někdo spadne. Jsem z toho někdy unavený. Opravdu, lyžování je nervák. Občas si představuju, co by se mohlo stát. Mám problém s pozitivním myšlením. To jsou představy ve mně, nedávám to najevo, ale obavy mám.“

Co byste popřál na závěr českým trenérům?
„Popřál bych českému sportu, aby čeští trenéři nebyli moc ješitní. To si myslím, že je problém. Trenér by měl být osobnost, měl by být sebevědomý, ale dost často vidím, že ješitnost je brzdí a pak špatně rozhodují.“

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud