Mnoho rodičů chodí sledovat utkání svých dětí. Sedí nebo nervózně postávají kolem hřiště, většinou u postranních čar, a mnozí z nich hrají dvě role: rodiče a trenéra. To, co při zápasech zaznívá z jejich úst, je mnohdy částečně šokující, často zásadně irelevantní a také zavádějící. Na fandění nebo povzbuzování dětí či týmu není nic špatného, ale mnoho rodičů má tendenci jít daleko za tuto hranici. My, rodiče, máme v životě našich dětí jen několik let, kdy můžeme sedět a dívat se, jak si hrají, a přesto se chováme, jako by jejich utkání bylo finále mistrovství světa. Přečtěte si článek basketbalového trenéra Michala Ježdíka z magazínu Coach.
Ze zkušeností z pozice trenéra i rodiče jsem přesvědčen, že koučování rodičů od postranní čáry je jedním z nejničivějších návyků v dětských a mládežnických sportech. Málokdy přináší lepší výsledky v krátkodobém horizontu a z dlouhodobého hlediska to velmi vážně omezuje vývoj dítěte a lásku ke hře.
Mnohokrát jsem se zeptal rodičů, kteří intenzivně a neustále koučovali své děti od postranní čáry, co je jejich cílem. Když jsem překonal první vlnu postavenou na impulzivním štítu „co je ti do toho, starej se o sebe a své děti“, nebo „když ti to vadí, sedni si jinam“, bylo jejich touhou pomoci dětem k získání profesionální smlouvy nebo se dostat v budoucnu do zahraničí. V poslední době se k tomu přidává vidina vysokoškolského stipendia na univerzitě v zahraničí.
Jen málokdo z nich si byl ochoten připustit, že samotný zvyk vodit dítě – hráče po hřišti jako loutku bude mít za následek, že jejich dítě se bude v budoucnu extrémně těžce adaptovat
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
Témata:
děti, rodiče, výchova, trénování, Coach, Magazín Coach, sport, Patrik Schick, David Pastrňák, trenér, Sport na Heureka.cz
