Výrok „Fotbal není věda“ jste jistě slyšeli. Možná s ním i souhlasíte. Sportovního ředitele Sparty Jaroslava Hřebíka však zvedá ze židle. I kvůli tomuto klišé český fotbal od roku 2004 upadl do pasivity a zaspal vývoj. Přestože si začíná svoji chybu uvědomovat a věci se pomalu zlepšují, Hřebík upozorňuje: „Například patnáctileté hráče teď musíme učit fotbal, který se bude hrát za pět let.“
Na důležité změny ve hře upozorňoval Jaroslav Hřebík mnoho let. Málokdo ho ale poslouchal. Přitom dokázal moderní prvky převést do praxe už v roce 2001. Se Spartou postoupil ze základní skupiny Ligy mistrů a dodnes je v průměru získaných bodů na jeden zápas nejúspěšnějším českým trenérem v této soutěži.
„Sparta postoupila ze základní skupiny Ligy mistrů celkem třikrát a naposledy v sezoně 2003/2004, to máte přes deset let stejně jako velký úspěch národního týmu na EURO 2004. Fotbal se vyvinul, jenže my to neakceptovali,“ mrzí šestašedesátiletého odborníka.
V čem vývoj fotbalu konkrétně spočíval?
„Na konci devadesátých let se hrálo ještě na libera. Byl to pasivní fotbal. Tvar a mapa hry byla taková, že mezi útočníky a obránci byla velká hloubka. Třeba šedesát metrů. Prosazovali se hráči, kteří zvládali osobní bránění, uměli si poradit jeden proti jednomu. Takže se vybírali silní a statní obránci. Dnes naopak potřebujete konstruktivní nejen stopery, ale i brankáře. Úspěšní byli i vysocí útočníci, u nás Honza Koller a Vratislav Lokvenc. Udrželi míč a kralovali ve vzduchu, protože v pokutovém území, kam nabíhalo méně hráčů, měli hodně místa. Bylo to pro ně jednodušší.“
Než se přešlo na zónový způsob bránění…
„Hloubka mezi útočníky a obránci se začala zkracovat. Tím se začaly prosazovat jiné typy hráčů, jiný způsob hry. Český fotbal tento vývoj neakceptoval především ve výchově mladých hráčů, dodnes jsme třeba nevytvořili pro náš fotbal novou metodiku. Pořád se říkalo, že fotbal není věda. Přitom v současném fotbale je hloubka hřiště třeba dvacet metrů, a pokud chcete překonat obranný blok, tak musíte mít jinak vyvinutý způsob hry. Hráči musejí lépe pracovat na velmi malém a těsném prostoru. A ještě v součinnosti, kde je pojem časoprostoru strašně důležitý. Musíte se uvolnit a získat svůj prostor timingově správně minimálně s jedním nebo ideálně s více spoluhráči. Například v Barceloně na tom pracovali deset let, než se jim to povedlo.“
Něměčtí trenéři se ptali na presink hodinu a půl
Proč tak důležitá práce s mládeží nebyla v povědomí české fotbalové veřejnosti?
„Řeknu příklad: Chodil jsem přednášet na profilicenci. V každém kurzu jsem měl přednášku o presinku. Před deseti lety tady byli i němečtí trenéři. Na Strahově jsem jim ukázal, jak takový presink vypadá. Měli jsme vyhrazenou hodinu na praxi, kterou prováděli na hřišti, a musím říct, že to dělali perfektně. Pořád se na něco ptali a já to zdůvodňoval. Místo hodiny se to nakonec protáhlo na hodinu a půl. A pak mi speciálně děkovali. A naši trenéři? Po půlhodině je to přestalo bavit. To je krásná ukázka toho, jak se většinou u nás k této problematice přistupovalo.“
Stejně se přistupovalo k výchově fotbalové mládeže?
„Talentovaní sportovci se rodí pořád, záleží na tom, jestli je správná spolupráce sportovců s lidmi, kteří je řídí a sportovně vzdělávají. Jestli se to sladí, tak je potřeba, aby neměli špatné návyky z mládí. Protože pak je stěží předěláváte. Zažil jsem to i doma. Manželka vyměnila žaluzie, které se nyní otvírají na druhé straně. Je to už dva měsíce a pokaždé jdu na špatnou stranu. Přitom to vím a myslím si, že nejsem úplně blbej. (směje se) A ve fotbale je to podobné. Jestliže hráč získá špatný návyk, tak ho ve hře používá. Není jednoduché změnit základní pohyb hráčů, když se učili třeba patnáct let, že se mají po ztrátě míče vrátit na vlastní polovinu do obranného bloku a nyní mají sprintovat směrem dopředu k okamžitému presinku.“
Jak lze špatné návyky v tréninku odbourat?
„Ve Spartě máme velice dobré trenéry, někteří z nich ještě hrají fotbal závodně. Společně jsme například zavedli tréninkovou jednotku, aby si hráči předtím, než přijmou míč, zkontrolovali prostor. Jeden z koučů říkal, že to zkoušel trénovat sám. A pak to přenesl do zápasu. Prý mu to trvalo skoro dva měsíce, než to zvládl. Finále bylo, že mi potom řekl: ‚Teď jsem o 50 procent lepším hráčem.‘ Když jsme s tím ve Spartě začali pracovat, a postupně to rozvíjeli, dlouho trvalo, než se to hráči naučili. Třeba několikrát po sobě si nezkontrolovali správný prostor.“
Takže je nutné, aby byl hráč i při převzetí míče v pohybu?
„Už před deseti lety jsem si všiml a upozorňoval, že Španělé příjmem míče obcházejí soupeře. Zatímco v Česku jsme měli v metodice za důležité, abychom zpracovali míč, a teprve pak řešili, co dál. Španělé to ale zvládnou jedním dotykem. Když mají soupeře na jedné straně, tak balon převezmou na druhou a protihráče jednoduše obejdou.“
Když je presink bránícího mužstva správný, útočícího hráče zavře do trojúhelníku. Má ještě šanci zpracovat míč do prostoru?
„S tím už nic neudělá. Hráč se proto musí rychle rozhodnout a správně vnímat prostor. Tohle ho ale musíte učit od mládí. Jako malý kluk může být šikovný, může převyšovat ostatní. Zpracuje si míč, podrží ho. Ale když v pozdějším věku nebude správně vnímat prostor, tak je to špatně. Aby měl tedy fotbalista správné návyky a automatismy ve hře, tak si je musí vštěpovat od sedmi osmi let. Málo lidí si ale uvědomuje, že za několik let se fotbal zase skokově posune dál. A zase budou hrát významnou roli jiné faktory. Takže se musíme zamyslet nad tím, jak se fotbal asi vyvine, a například patnáctiletí byli připraveni na to, jak se bude hrát za pět let.“
Budoucnost ukazují německé a španělské týmy
Dokážete říct, jaký fotbal se bude v budoucnu hrát?
„Naznačují nám to španělské a německé týmy, jakým směrem jdou a jak se vyvíjejí. Za pět nebo sedm let už to nebude tak, že hráči v obranné fázi vytvářejí tlak na soupeře jako v současnosti. Tlak už bude takzvaně sprintový. Tento tlak se bude muset v útočné činnosti překonat zase sprintově a strašně rychlou hrou. Tedy prudšími přihrávkami, zvýšeným počtem náběhů za obranu atd.“
A když se soupeř dokáže zformovat do obranného postavení?
„Pak vaše hra bude vyžadovat jednoznačně správné činnosti, vědomé součinnosti ve více hráčích. Podobně jako jsou signály v basketbalu nebo ve futsalu na malém prostoru. Hráči budou muset o sobě víc vědět. Hlavně se ale budou uplatňovat rychlí hráči, kteří budou správně cítit herní situaci. Znovu jde o timing a prostor, tedy časoprostor. Týmy, které tohle všechno mít nebudou, těžko zaznamenají nějaký úspěch, těžko překonají obranné bloky.“
Předpokládám, že i ty se budou zdokonalovat.
„Dnes jsou obranné bloky těsné, kompaktní a pružné. V budoucnosti budou ale ještě pružnější, protože i presinky budou daleko kvalitnější, než jsou teď. Vyvíjejí se asi patnáct let a budou se vyvíjet ještě k větší dokonalosti. Takový blok pak musíte překonávat určitou činností. Tu neprovedete, jestliže nebudete mít rychlé a ochotné hráče v načasovaných nábězích za obranu. Nebo nebudete mít hráče, kteří umějí správně a včas poslat balon za obranu. V televizi někdy slyším ‚to byla krásná průniková přihrávka‘. Přitom se odehraje jen to, že tam je jeden hráč s míčem a druhý si naběhne za obranu. V budoucnosti za tu obranu však budou muset naběhnout tři hráči, aby rozehrávající fotbalista měl více možností zvolit nejlepší řešení.“
Hračičkové většinou hru zdržují
Hračičky typu Ronaldinha, který byl s míčem skvělý, ale příliš nesprintoval, už ve fotbale neuvidíme?
„Je to logické. V současné době je hodně důležitým faktorem čas. Musíte co nejrychleji využít soupeřovu ztrátu míče, než se dostane do správného obranného postavení, a zaútočit. Říkáme tomu přepínání. A když se pak ocitnete ve výhodné pozici, třeba tři na dva, nesmíte z výhody udělat nevýhodu. Jakmile se soupeř stačí zformovat, tak je to úplně špatně. Podle toho musíme hráče posuzovat. Hračičkové, o kterých mluvíte, většinou hru zdržují. Nechají postavit soupeře do správného obranného postavení, které se pak už těžko překonává.“
Některé týmy se vracejí k rozestavení na tři obránce, třeba Van Gaal v Manchesteru United. Co si o tom myslíte?
„Je to způsob hry, který je také hodně efektivní. Někdy ho používá i Pep Guardiola v Bayernu. Je to styl z určitého rozestavení. Když je mužstvo zformované, tak brání tři nebo pět obránců. Do útočné fáze mají roli obránců i krajní hráči ve středu. Málokdy ti tři zaútočí. Když tam jsou ale čtyři obránci v řadě, tak nevíte, kdo zaútočí. Většinou vzadu zůstanou taky tři. V budoucnosti ale budou mnohem víc útočit i střední obránci. Bude to potřeba.“
Jak to bude vypadat, když si zaútočí střední obránce?
„Vyběhne do středního prostoru a bude si zde hledat prostor na rychlou spolupráci. Bude se dokonce dostávat do pokutového území soupeře. A ostatní hráči, kteří zůstanou vzadu, budou mít vždycky roli nějakého zajištění. Bayern momentálně zajišťuje útočnou činnost v pěti hráčích. Osobně si myslím, že na to stačí čtyři, pokud praktikujete okamžité presinky. To znamená, že prostor útočícího stopera zajistí třeba střední nebo krajní záložník, který se nezúčastní útočné akce. Bude tam vyšší variabilita a určitá výhodnost zaútočení. Lépe se vám totiž útočí, když máte prostor před sebou, než když už v prostoru jste. Strašně důležitým faktorem v útočné činnosti bude i to, že hráči si nevytvoří prostor jenom pro sebe. Půjde o vědomou manipulaci s prostorem pro spoluhráče. Například něco podobného, jako jsou clony v basketbalu.“
