Letní věštby v nich viděly otloukánka, který se bude plácat v ligovém podpalubí. Realita po dvanácti kolech je pro Bohemians mnohem sladší. Parta z Ďolíčku je sedmá, dusila Spartu, Slavii i Plzeň. Ještě v něčem jsou „klokani“ extra: mezi jejich hlavní tváře patří otec se synem – a oba se jmenují úplně stejně. Trenér Martin Hašek starší a záložník Martin Hašek mladší.
Nejdřív práce, pak zábava? Tentokrát to měli Haškové trochu jinak: nejdřív práce, pak rozhovor. Potrénovali v Uhříněvsi, sedli do aut a v zaplněném bistru na pražském Andělu skoro hodinu vyprávěli. O kouzlu Bohemky, o rodinném klanu i o jedné velké úlevě. Doplňovali se, vtipkovali, štengrovali se. Ještě předtím se ale Hašek junior naobědval: sáhl po hovězím burgeru.
Špekáčky, které si s týmem opékáte při oslavách úspěchů, se vám už přejedly?
Syn: „Upřímně, špekáčky moc nemusím. Když je tam máme, sním je. Ale že bych je cíleně vyhledával? To ne.“
Spojení Bohemians a špekáčků bylo zkraje sezony docela populární. Překvapilo vás to?
Otec: „Chytili se toho novináři a lidi okolo, protože je to svým způsobem originální. O špekáčcích se začalo mluvit už po prvním kole na Spartě, kde jsme sice nevyhráli, ale remíza byla úspěchem. Nakonec jsme měli víc dobrých výsledků, než jsme stihli opékat, takže jsme to asi dvakrát spojili. Naposledy jsme dělali krůtu, protože špekáčky nejsou zdravé a teď už na to ani není počasí.“
Stmelí opékací akce tým?
Otec: „A taky to charakterizuje Bohemku. Jsme malý klub a máme možná nejnižší rozpočet z celé ligy, ale držíme pohromadě.“
Syn: „Na špekáčky do Uhříněvsi klidně přijede i vedení z Vršovic.“
Otec: „Náš majitel byl jednou v pondělí na operaci s meniskem a v úterý už byl s manželkou na krůtě. To se mi líbí.“
Líbí se vám i rozehraná sezona? Je nynější sedmé místo strop?
Otec: „Víte, ve sportu… (podívá se vedle na syna) Mám to říct já, nebo chceš ty?“
Syn: „Klidně ty, máš hezkou myšlenku. Tak pojď.“
Otec: „Ve sportu se těžko říká, co je strop. Když máte víru, jsou vaše možnosti téměř neomezené. Sedmé místo je ale určitě pozice, kterou od nás většina lidí nečekala. Byli jsme jasný kandidát na sestup a já se tři dny před začátkem sezony v jedné sázkovce dozvěděl, že jsem největší favorit na prvního vyhozeného trenéra. Zato my měli svůj optimistický scénář – a ten se zatím naplňuje. I když je to prchavé jako peříčko na dlani, kterého si musíte vážit, protože by mohlo uletět.“
Syn: „Vždycky je co zlepšovat, ovšem s naším mladým kádrem je aktuálních sedmnáct bodů fajn. Po první třetině sezony jste ve Sportu psali o tom, jak který tým naplňuje svůj potenciál: u nás by to mohlo být od osmdesáti procent nahoru.“
V posledních dnech se mluvilo o Ďolíčku: nebojíte se o něj? Praha ještě majiteli stadionu nezaplatila a lhůta se krátí, do konce listopadu musí být hotovo.
Syn: „Mrzelo by mě, kdybychom v příští sezoně museli hrát někde jinde. Doufám, že to bude brzy vyřízené. Navíc se to vždycky nějak vyřešilo, kromě té epizody v Edenu. Jsem jen hráč, ale vím, že i se sponzory se jinak vyjednává, když víte, že máte zajištěný stadion na několik let dopředu.“
Otec: „O Ďolíček nemám strach. Podle mých informací je problém v pár metrech čtverečních, které nemají majitele. Teprve až se to vyřeší, bude to moct Praha komplet zaplatit a stadion koupit včetně všech pozemků.
Je atmosféra v Ďolíčku návyková?
Syn: „Zatím moc nemůžu srovnávat, protože jsem byl v lize doma zatím pouze v Ďolíčku, ale fanoušci jsou skvělí. Jen za druhou bránou je to takové syrové, chybí tam tribuna.“
Otec: „Souhlas, fanoušci jsou skvělí akorát ze dvou stran. Až se problémy se stadionem vyřeší, jsou nachystané plány na rekonstrukci. Zatím je Ďolíček trochu muzeum, třeba hlavní tribuna je stejná jako za časů Tondy Panenky . Na druhou stranu, i když přijdou čtyři tisíce lidí, máte pocit, že je stadion plný. Navíc se fakt fandí, Bohemáci jsou vděčnější než na většině českých stadionů.“
Vážně?
Otec: „Minule se Zlínem jsme nehráli dobře, přesto si dost fanoušků řekne: Super, kluci, byli jsme horší, ale máme aspoň bod. Ďolíček si podržel atmosféru ze starých časů. Není náhoda, že tam chodí skupiny turistů z Německa nebo Anglie, kteří přijedou do Prahy s tím, že vyrazí na Bohemku. V našich dresech. I to nahrává neskutečně pozitivní atmosféře, která na stadionu vibruje.“
Syn: „Když odcházíte, cítíte se dobře.“
Otec: „Odjinud můžete odcházet vycucnutý, ale z Bohemky jdete domů s větším množstvím energie, než jste přišel.“
Abychom si to moc neidealizovali, trenére: i z novinářských míst u střechy bývá slyšet časté pořvávání zdola, abyste Martina vystřídal. Spojení Hašek & Hašek někdy evidentně dráždí.
Syn: „Už ve třetí minutě zápasu se Slavií jeden pán na hlavní tribuně volal: Hašku, vystřídej toho Haška! Někdy je vážně těžké se zavděčit.“
Otec: „Někteří na mě pokřikují permanentně. Když dostaneme gól, hned mám Martina střídat, někdy to jede rovnou od začátku.“ Syn: „Ale není to většina, fanoušci nás berou v klidu. Hrál jsem na Bohemce dřív, než přišel táta, už za trenéra Koubka jsem nastupoval stabilně. To snižuje prostor pro divoké teorie: kdyby si mě táta přivedl až po svém příchodu, asi by to bylo jiné.“
Otec: „Vždycky budeme námětem pro všetečné spekulace, ale zvykli jsme si.“
Aby ne, jako trenér a hráč se v jednom týmu potkáváte často.
Syn: „Béčko Sparty, Pardubice, Vlašim, Bohemka. To jsou naše společné štace.“
Otec: „Je to pro mě hodně spešl: Martina trénuju už počtvrté a mladšího syna Filipa jsem měl ve Vlašimi. I když třeba Karel Jarolím si k sobě taky stahoval syny, protože věděl, že umí hrát fotbal.“
Syn: „Každý trenér má svoje vyvolené. Třeba to nejsou vyloženě synové, spíš oblíbenci, které si koučové vezmou s sebou, když jdou do nového klubu. Je to sázka na jistotu: vědí, co od sebe vzájemně můžou čekat.“
Otec: „Někdo si může myslet, že má Martin výhody, ale…“ Ale? Otec: „Třeba ve Vlašimi jsem ho kolikrát posadil mezi náhradníky jen proto, že je můj syn. Přitom jsem věděl, že je Martin lepší než jeho konkurent. Jenže někdy to musíte udělat, i když byste stejně dobrého hráče normálně postavil. Totéž bylo i s Filipem: měli jsme málo bodů a já ho musel posadit, abych udělal politiku a zklidnil situaci. Přitom na posazení vůbec nebyl.“
Napadá mě, jestli si někdy nelezete na nervy, potkáváte se přece v práci i doma. Jak to je?
Syn: „Je jasné, že ne s každým se na všem shodnete, ale že bychom si lezli na nervy? Takový pocit jsem nikdy neměl.“
Otec: „Martin to má někdy složitější. Ostatní hráči odjedou ze stadionu domů a mají ode mě klid. Martin taky odjede domů, ale tam jsem já. Sveze se na něj víc negace než na zbytek týmu.“
Syn: „Zažíval jsem to už v dorostu, když táta ještě ani nebyl můj kouč. Byl šéftrenérem sparťanského dorostu a my hráli špatně: po porážce s Jihlavou na mě doma půl hodiny řval. Přitom jsem nehrál zas tak šíleně. Byl jsem unavený a nechtěl jsem nic řešit, ale táta to do mě půl hodiny sypal. Takže jsme se pohádali.“
Otec: „Musíme to řešit, jsem fotbalu plný. Kolikrát to Martin schytal za celé mužstvo.“
Syn: „Tak často se to nedělo, tati. Někdy je fajn, že fotbal doma rozebíráme. Když to slyším tolik let, líp si detaily zapamatuju.“
Nechtěli byste do týmu ještě Filipa, aby byla rodina kompletní?
Syn: „Bral bych ho hned, aspoň bych si ho ohlídal.“ (usmívá se)
Otec: „V létě u nás byl na testech, v kterých obstál, jenže nedošlo k dohodě mezi Bohemians a Spartou, které Filip patří. V zimě o něm budeme znovu přemýšlet: je rychlý, šikovný na míči a kondičně dobře připravený. Je to choulostivé, protože by to byl už druhý hráč Hašek v týmu, ale zase si říkám, že nedělat talentovaného kluka jen proto, že je Hašek, by bylo hloupé. I pro klub, protože pak z toho bude profitovat někdo jiný. Uvidíme, jak se to vyvine.“
Pánové, oba jste byli léta svázaní se Spartou, teď jste u konkurenčních Bohemians. Jak to vlastně je s vaším fotbalovým srdcem?
Otec: „Ve Spartě jsem jako hráč a trenér na různých pozicích působil dohromady skoro patnáct let, to není málo. Nezapomněl jsem.“ Syn: „Sparta mě fotbalově vychovala, patřil jsem jí víc než deset let. Moc rád na to vzpomínám, ale teď jsem v Bohemce a pracuju na sto procent pro ni.“
A co říkáte na letní sparťanskou revoluci a její následky?
Otec: „O Spartě teď všichni mluví ještě víc než obvykle, každý má nějaký názor. Já si ten svůj ale nechám pro sebe.“
Syn: „Mně připadá, že poměr cena/výkon zatím není v souladu. Každopádně Spartě přeju, aby co nejdřív byl.“
Mimochodem, co nejhezčího jste spolu zažili s fotbalem?
Syn: „Vybavuju si brutální úlevu po předposledním kole minulé sezony s Karvinou, kdy jsme se zachránili. Nebylo to o radosti, jako spíš o úlevě, protože tlak byl dost velký. Hrál jsem za Bohemku, za sebe i za tátu: sestup do druhé ligy by měl u svého jména napsaný navždycky.“
Otec: „Přišel z Vlašimi do Bohemky a sestoupil s ní. Taková malá trenérská poprava.“
Syn: „Celou dobu jsme si říkali, že až se zachráníme, tak to s klukama oslavíme, jenže tenkrát jsme byli rádi, když jsme si šli lehnout.“ Otec: „Ten balvan odpadl, ale stejně jsme z toho byli vyčerpaní. Smyčka kolem krku se utahovala, bylo to o jednom zápase. Proto ta úleva. O euforii bych nemluvil: ta přijde v momentě, když nic nečekáte a povede se vám něco velkého. Snad tu největší radost spolu ještě zažijeme.“
