Velký rozhovor s Rosickým: popsal, co už zavedl ve Spartě, i Stanciův odchod

Bafuňář. Nehezké označení pro fotbalové funkcionáře, které v českých podmínkách dávno zlidovělo. Když ovšem sedíte naproti Tomáši Rosickému a vstřebáváte jeho myšlenky, ani na vteřinu vás nenapadne, že by zrovna on měl být dalším z nich.

Kdepak, nic takového. Z tohohle chlapíka vyzařuje láska k fotbalu. Čistá, upřímná. Ničím nezkažená. Klade důraz na detail, o fotbale přemýšlí v tak širokých souvislostech, že to leckoho může překvapit. Razí si svou vlastní cestu, které věří a která vede do úplně jiných sfér, než u nás bývá obvyklé. Bude úspěšná? To ukáže až čas… 

Tomáš Rosický, sportovní ředitel. Už jste si na tohle spojení zvykl?
„Dá se to tak říct. Určitě pro mě byla výhoda, že jsem do toho neskočil rovnýma nohama. Rok, který jsem v klubu po skončení kariéry strávil, mi hodně pomohl. Věděl jsem, do čeho jdu, co na mě čeká, jaké budu mít úkoly. Ale samozřejmě je to ještě jednou tak horší, než jsem si myslel. (směje se) Je to hodně o plánování si věcí, pak se všechno dá dobře zvládnout. Toho, na co bych chtěl mít vliv, je hodně, takže je důležité si to naplánovat.“

Jste spíš systematický člověk, nebo jednotlivé záležitosti řešíte živelně?
„Od každého něco. Fotbal je dynamický, to platí i pro moji funkci. Nemůžete určité věci dodržovat tak, jak jste si naplánoval. Ale já spíš tíhnu k tomu, že mám rád pořádek, pravidla, strukturu.“

Po ukončení kariéry jste mluvil o tom, že se chcete nejprve rozkoukat a až potom si vyhodnotit, jaká pozice by pro vás byla ideální. Kdy jste přišel na to, že by to mohla být právě role sportovního ředitele?
„Jak jsem už několikrát zmiňoval, vždycky jsem k managementu tíhnul, strašně mě to zajímalo. Ten rok, který jsem v klubu mohl strávit, mě v mých myšlenkách jenom utvrdil. Bylo pro mě důležité, že jsem si to mohl prožít. Bylo by složité vletět do funkce sportovního ředitele bez zkušeností jen tak rovnýma nohama. Zvlášť ve specifickém prostředí, jako je Česká republika.“(usměje se)

František Čupr, generální ředitel Sparty, v nedávném rozhovoru pro deník Sport (CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE ZDE>>>) přiznal, že se vaše jmenování uspíšilo. Bylo to z vaší hlavy?
„Bylo to uspíšené situací, která na podzim vznikla. Pan Křetínský mi oznámil, že budu sportovní ředitel. A nikdo se mě neptal. (směje se) Řekl mi, že jsem na tu roli připravený a nemám se čeho bát. Je to velká zodpovědnost, což si dobře uvědomuju, ale to jsem měl rád i jako fotbalista. Zatím se v té roli cítím docela dobře, zodpovědnost mi prospívá.“

Ani na vteřinu jste neváhal? Přece jen, nastoupil jste v pro klub mimořádně složité době.
„Samozřejmě o tom přemýšlíte. Sparta je v těžké situaci. Všichni vědí, kde se momentálně nacházíme. Ale já jsem měl vždycky strašně rád výzvy. U mě je to navíc dané i tím, jaký mám ke klubu vztah. Moje velká výhoda je, že mám nadhled, který jsem získal při dlouholetém působení v zahraničí. Některé věci neberu jako ostatní. Já si třeba nedělám hlavu z toho, co by se stalo, kdyby to nevyšlo. Nepřemýšlím o svojí případné reputaci, že bych nějak ohrozil svoje jméno. Mě by mrzela jediná věc - že by případný neúspěch znamenal, že jsem Spartě nedokázal pomoct. Nic jiného by se nestalo, pár lidí by o mně napsalo blog, párkrát bych se objevil v novinách a tím by to skončilo. Mně se dveře ven v žádném případě nezavřou, fotbalovou kariéru mi nikdo nevezme. Jestli budu dobrý v manažerské funkci, to ukáže čas. Směrem do zahraničí se pro mě ale nic nezmění.“

Už jste během téměř dvou měsíců narazil na věci, které vás zaskočily?
„Vyloženě zaskočily, to asi ne. Spíš jde o české prostředí celkově. V tomhle mi ten rok strašně pomohl, trochu mi otevřel oči. Než do něčeho vstoupíte, slyšíte různé názory, ale nechcete se unáhlit, chcete si obrázek udělat sám. Pro mě je spíš vtipné, jak to tady funguje, co se týká vztahů. Lidé, kteří se neustále pomlouvají, se pak najednou objímají, když se někde potkají. Je vtipné to sledovat z téhle stránky. Ze zahraničí jsem zvyklý operovat v módu, že když si s někým podáte ruku nebo dáte slovo, tak to tím považujete za uzavřené. Má to svoji váhu. Rychle ovšem přijdete na to, že to tady takhle nefunguje.“

Jste připravený se v tomhle ohledu přizpůsobit, třeba i trochu rezignovat na vlastní hodnoty?
„Já se určitě budu držet toho, na co jsem zvyklý. Nebudu se měnit kvůli českému prostředí. Mám velkou výhodu, že kolem mě jsou lidi se