Jeho autobiografii Bouřivák John stále najdete v některých knihkupectvích, on už ale cholerikem dávno není. „Když máš sedmdesát, musíš se zklidnit. Navíc nechci pokoušet nemocné srdíčko,“ vypráví v rozhovoru pro Sport legendární trenér Petr Uličný, který životní jubileum slaví právě dnes, v úterý 11. února. Disciplinární komisi FAČR opustil, ale láska k fotbalu ho drží dál. Coby člen představenstva Sigmy Olomouc sedává ve VIP sedačce vedle Karla Brücknera a jednou za měsíc ji hodnotí.
„Vždyť už jsem všechno řekl,“ zní jeho první odpověď na prosbu o rozhovor při příležitosti sedmdesátých narozenin. Možná řekl, ale pokaždé je to zážitek. Dlouho se však Petr Uličný přemlouvat nenechá. „Tak povídej,“ pobídne vzápětí a nakonec ve výborné náladě klábosí dobrých dvacet minut. Žoviálně a upřímně. Jako vždy. Jako John. Jako „hanácké Ferguson“.
Vždycky jste říkal, že až se o vás přestane mluvit, budete mrtvý člověk. Tak se chci zeptat: jak se má čerstvý sedmdesátník?
„To je dobrá otázka, sedmdesát už je dost vysoký věk, že?“
Ale krásný.
„Jsem bilancující trenér v důchodu, který už osm roků netrénuje, ale těší se na oslavu narozenin. S kamarády vrstevníky i s mladšími bývalými spolupracovníky posedíme na stadionu a probereme život. A taky si nesmírně vážím toho, že mě Sigma, která je společně s Kroměříží mou srdcovkou, jmenovala do představenstva.“
Zdraví drží?
„Tož nemocné srdce už se asi nikdy úplně nespraví. Mám arytmii, deset roků baštím warfarin, abych nedostal mrtvici nebo infarkt. To je všechno z fotbalu: stres, frustrace, zklamání, šest vyhazovů, inkasované góly v devadesátých třetích minutách mě poznamenaly. Ale vydržel jsem dělat profesionální fotbal čtyřicet let. Takže jsem spokojený. Kdo si může říct, že tak dlouho spojil koníček s dobře placeným zaměstnáním?“
A pořád jde o koníček, nebo pomalu přecházíte třeba jako Karel Brückner na vážnou hudbu?
„Ne, ne, fotbal stále miluju. Navíc jsem teď vášnivý sázkař. Mám takovou aplikaci a přes ni to tam valím. Chodím i na každý domácí zápas Sigmy, někdy jezdím i ven. Už se těším, až začne liga.“
Čestnou funkci v představenstvu musela ocenit i manželka, která už o vás nemusí mít strach, ne?
„Přesně tak, je to dobrý. Beru to jako odměnu za práci, kterou jsem v Olomouci odvedl. Vždyť já tu strávil skoro celý život, jsem tu od roku 1977. Kolik to, čoveče, je let?“
Třiačtyřicet.
„Pane jo, tak proto mně to asi dali. Jsem ve vedení, chodím jednou za měsíc na schůze a můžu se vyjadřovat k tomu, jak ti chlapci na hřišti hrají. Za tuto možnost jsem rád. Myslím, že jak Vašek Jílek, tak Radek Látal moje názory berou. Jestli si z toho ale něco vezmou, je na nich.“
Teď můžete po městě pyšně chodit, že se vám podařilo prodat Jakuba Plška a Davida Zimu za desítky milionů korun.
„A to zase ne, protože já furt přemýšlím jako trenér. Pro mě byly vždycky důležité výsledky, hra, spokojenost diváků. Ekonomika je na jiných. S trenérem ani Laďou Minářem jsem se po jejich návratu z Turecka ještě ani nestihl zatím pobavit, protože mám svých starostí dost s organizací narozenin. Až tam na to určitě přijde řeč. Ale že přišel Juliš ze Sparty, to dobře vím. Chválili si ho, že je rychlý, tak jsem na něj zvědavý. A víš ty, co je zajímavé na jarním rozlosování?“
To netuším.
„Ve druhém kole hrajeme proti Spartě. A já přesně před padesáti lety, v roce 1970, poprvé nastoupil za áčko Sparty. Chápeš tu symboliku, čoveče? Zrovna to tak hezky vyšlo.“
Víťa Lavička, to je krásný člověk
V té době se ve fotbale točily trochu jiné částky, viďte?
„No jéje! Platy se nedají srovnat, ale špatně jsme se taky neměli. My fotbalisti a hokejisti jsme byli za socialismu šlechta komunistů, protože jsme nechodili do práce a měli různé výhody. Ve Spartě, Plzni, Olomouci jsme měli profesionální podmínky a jako jediní jsme jezdili úplně běžně do světa. Pak přišla něžná revoluce a podmínky se strašně změnily, peníze šly markantně nahoru. Porovnávat se to však nedá, celý fotbal se změnil, zrychlil. A platí to pro každý sport. Skokani do výšky taky dřív skákali 205 centimetrů, dnes už jsou skoro na dvou a půl metrech.“
Stejně mi to nedá: nenudí vás na funkci v představenstvu, že se scházíte jen jednou za měsíc? Vás, který jste byl celý život středem pozornosti a ještě nedávno tvořil disciplinárku či radu Baníku.
„Ale ne, když máš sedmdesát, musíš se zklidnit. Stojím si za tím, že trénování je pro mladé lidi. Jó když mi bylo pětačtyřicet, to jsem byl fantastický! Opravdu. Měl jsem sílu, nápady, energii, vymýšlel jsem šméčka, srandičky. Dnes už člověk jen bilancuje a říká si, že kdyby nebyl vulgární bouřlivák, mohl dokázat víc. Já nebyl ani tak vyhazován za výsledky, ale spíš za špatné chování.“
Nahrazovaly vás mírnější typy.
„A ty slušné, hodné trenéry jsem zase nahrazoval já. (směje se) Na dva roky, pak nazdar, protože jsem se okoukal. Hrdý jsem však na to, že takovou dobu už sice netrénuju, ale pořád mě nikdo nepřekonal v počtu odkoučovaných zápasů. Jednou těch 413 utkání nějaký borec trumfne, ale zatím je to pro mě pořád takové malinké vítězství.“
Pavel Tobiáš na vás ztrácí sedm zápasů, jablonecký Petr Rada čtyřicet sedm.
„Tak to mě Peťa za rok a půl překoná a budu druhej. Ale to mně nevadí, v pohodě. Však je taky o osm roků mladší. I třetí místo by bylo dobré. Když bylo vyhlašování nejlepších trenérů, kde jsem se asi dvakrát bronzově umístil, vždycky jsem si říkal: Ty vole, potřebuju být aspoň pátý, abych sehnal práci i na další sezonu. Teď už na to u piva jen vzpomínám.“
Petr Rada je asi posledním typem vaší kategorie, tedy raubíře, nerváka, emotivního srdcaře, že? Taková show se u mladších kolegů už moc nenosí.
„Přesně! Peťa je moje krevní skupina, dalšího nástupce nevidím. Hodný trenér je urážka, to je špatný člověk na svém místě. Ale slušný trenér? Ten se dneska nosí. Musí být kvalitní, fundovaný a slušný. Takovým prototypem je pro mě třeba Víťa Lavička, což je krásný člověk. To se o mně nemohlo nikdy říct, protože jsem házel klíčema, seřval jsem hráče i diváky.“
Ani sir Alex Ferguson s tím neměl problém. Proč se vám vůbec říkalo „hanácké Ferguson“?
„To je pro mě velká pocta. Když jsem byl v Olomouci na závěr kariéry na té brigádě – jak já tomu říkám – dali mně za asistenty Martina Kotůlka a Pepu Muchu. Úžasná doba, zachránili jsme se a vyhráli pohár. Oni to trénovali, makali jak sviňa a já jsem si slíznul smetánku. Pohlídal jsem si jen kabinu a koučink v mistráku. Prostě jako sir Alex. I když ten při tréninku seděl na tribuně a lítalo za něj na place šest borců, já jsem se na hřišti aspoň ukázal, aby se neřeklo.“ (úsměv)
On teda v Manchesteru vydržel o něco déle, než byly ty vaše dvouletky, ale podobnost je tam ještě jedna: on je teď ve vedení United a vy v Olomouci.
„Fakt? To ani nevím. Asi má daleko silnější roli, ale paralela to je výborná. Jsem prostě sir John.“
SK Sigma Olomouc 
Vše o klubu ZDE
