Panák po návratu: Bylo to těžké, všichni mě chápali. Áčko teď neřeším
Dlouhých 70 týdnů se utápěl v bídě a depresích. Stoper Sparty Filip Panák pro vleklé problémy s kolenem vypadl na více než rok z fotbalového kolotoče. V úvodu března do něj ale opět nasedl. V neděli nastoupil v rudém dresu do prvního soutěžního utkání, letenskému béčku pomohl ve třetí lize k triumfu 3:1 nad Domažlicemi. „Že můžu opět hrát, to je pro mě velké vítězství,“ říká v rozhovoru pro server iSport.cz.
Od loňského příchodu do Sparty nastoupil teprve podruhé. Na Filipu Panákovi ovšem dlouhá absence nebyla znát. Konstruktivní stoper zvládl soutěžní prověrku ve třetí nejvyšší soutěži s přehledem. Osvědčil kvalitní rozehrávku, dobré čtení hry i chytrost v soubojích.
Po víc než roce jste konečně oblékl rudý dres v soutěžním utkání. Úleva?
„Velká. A hlavně radost, že mohu být nějakým způsobem zpátky. Pomalu se do toho dostávám, jsem rád i za kluky, že jsme to zvládli. Úkol B-týmu je jasný, chceme postoupit. Proti Domažlicím jsme to potvrdili. V prvním poločase to ještě nebylo ono, ale v tom druhém už jsme hráli tak, jak jsme chtěli.“
Je pro vás rezervní tým ideální variantou pro rozehrání?
„Určitě. Málokteré béčko může hrát na trávě už na začátku března, jsem za to hrozně rád. Je to pro mě ideální možnost, jak se po té dlouhé pauze dostat do optimální formy.“
Na debut v áčku si ještě budete muset počkat, považujete už start za rezervu jako takové malé vítězství?
„Řekl bych, že spíš velké vítězství. (usměje se) Pro mě, pro rodinu, pro přítelkyni, pro všechny. Zažili si toho se mnou za ten rok dost. Bylo toho hodně a nejen s koleny. Neprožíval jsem růžové období, ale teď si moc užívám, že mohu znovu hrát. Rodina to má stejně.“
Jak jste dlouhé odloučení od fotbalu snášel?
„Špatně, bylo to pro mě těžké. Jsem moc vděčný za to, jak mě Sparta přijala. Ať už kluci v kabině nebo i realizák. Všichni se ztotožnili s tím, co se mi stalo. Chápali mě a podporovali. V tom to pro mě bylo jednodušší. To období probíhalo všelijak. Prognózy nejprve nevypadaly dobře, pak se to zlepšilo, pak to zase spadlo na dno. Bylo to nahoru dolů. Nikdo nevěděl, co od toho čekat. Jsem moc rád, že se ke mně Sparta takhle hezky zachovala. Snad jí to budu moci na hřišti vrátit.“
Kdy se situace začala definitivně lámat k lepšímu?
„Někdy v listopadu. V červenci jsem do kolena dostal znovu zánět, tam už to vypadalo dost špatně. Řešilo se, že by to mohlo být nějakým způsobem definitivní... Nějak se to přečkalo, ale do listopadu to koleno pořád otékalo. Pak jsem jel na konzultaci do Německa, potom do Ostravy. Tam jsem dostal do kolena látku, která mi pomohla. Zlomilo se to, noha už nenatékala a mohl jsem začít fungovat.“
Musíte jít v zápasech i trénincích přes bolest?
„Bolest cítím pořád, v koleni defakto nemám chrupavku. Bolestivé to je. Ale je to něco, co se dá vydržet. Na hřišti to nevnímám. Jenom sem tam, když jsou nějaké pauzy, tak si na to vzpomenu.“
Jak koleno reagovalo den po utkání?
„Naštěstí mě kromě kolena bolelo všechno ostatní.“ (usmívá se)
Máte během zápasu v hlavě, že je potřeba být hlavně ze začátku opatrnější?
„V hlavě přímo ne, ale v podvědomí to určitě je. Čím víc těch soubojů podstoupím a uvidím, že koleno drží, tak si budu věřit víc a víc. Pak do nich už budu chodit bez strachu. Já si ho sice nepřipouštím, ale někde tam vzadu asi je.“
Máte nějaký plán, kdy byste se chtěl definitivně zapojit do zápasové rotace prvního týmu?
„Vůbec. Nedívám se dopředu. Jsem rád, že můžu hrát zápasy, že můžu být s klukama v tréninku. Uvidíme, jak se mi bude dařit, jak bude tělo reagovat na zátěž. Chci dělat postupné kroky. Žádné termíny si nedávám. Těch už bylo spoustu a žádný se nedodržel. V tuhle chvíli by to nemělo smysl.“
