Když v únoru loňského roku v pouhých sedmadvaceti letech nuceně (a předčasně) končil kariéru, působilo to jako nezvratný akt. Václav Kadlec už nedokázal čelit novým a novým ranám osudu. Po vleklých problémech s kolenem a mnoha operacích už neměl síly. Fyzické ani ty mentální. O necelé dva roky později je všechno jinak. Někdejší obrovský talent českého fotbalu a hvězda Sparty opět polyká ligové starty. „Jsem celej bolavej, ale zároveň i nadšenej,“ vypráví upřímně v rozhovoru pro Sport.
Jako bychom se vrátili v čase o deset let nazpět. Kolem Václava Kadlece je opět živo. Emotivní pokus o návrat na nejvyšší úroveň je jedním z nejsilnějších příběhů první poloviny ligové sezony. To, co už se považovalo za nemožné, bývalý střelec bundesligového Frankfurtu a národního týmu dokázal.
Po téměř dvou letech vystoupil z fotbalového důchodu, navlékl montérky a pustil se do práce. Odměnou mu jsou už dva ostré starty za Mladou Boleslav. Do toho v prosinci uvedl na trh autobiografickou zpověď Já to nevzdám!, která vyšla v knižní edici deníku Sport. „Je v prodeji asi tři týdny a nemám zatím žádnou špatnou reakci, jsou veskrze pozitivní. Mám z toho velkou radost,“ vypráví devětadvacetiletý fotbalista a v očích už má zase jiskru.
Knihu Václav Kadlec: Já to nevzdám! můžete kupovat online na iKiosek.cz ZDE >>>
Koncem listopadu jste nastoupil do prvního ligového utkání od března 2019. Co vám běželo hlavou?
„Myslel jsem jenom na to, že to musím odběhat. V Jablonci to pro nás byl důležitý zápas, vedli jsme 1:0 a já věděl, že nesmím nic pokazit. Vnitřně jsem ale věděl, že na tom jsem po fyzické stránce výborně. To mě uklidňovalo. Když jsem zkraje podzimu nastoupil za béčko ve třetí lize proti rezervě Jablonce, tak dobře připravený jsem nebyl. Možná i proto se mi rychle trhnul sval. Šel jsem hrát asi po pěti týdnech tréninku, možná to byla chyba.“
Ve vaší obnovené premiéře jste vyhráli, takže všechno ideální, že?
„To by bylo, kdybych proměnil tu velkou šanci. Já věděl, že alespoň jedna přijde. Bohužel jsem to nevyřešil úplně dobře, to je škoda. Celkově jsem si myslel, že budu mít víc prostoru, protože to Jablonec ve snaze o vyrovnání otevře. To se ale moc nestalo, spíš nás zmáčkli a my toho směrem dopředu už moc neměli. Sice jsem nebyl tolik ve hře, ale pocity byly super.“
Neměl jste trochu obavy, jak se vyrovnáte s tempem nejvyšší soutěže?
„Kdybych nastoupil o čtrnáct dní dřív v Budějovicích, kde jsem byl poprvé na lavičce, asi by to pro mě bylo snazší. Tam jsme potřebovali dát gól a soupeře dobývali. Jenom bych čekal nahoře a ani se tolik nenaběhal. (usměje se) V Jablonci to bylo naopak, snažil jsem se klukům pomoct presinkem. Byla tam pasáž mezi 80. a 85. minutou, kdy jsem měl čtyři nebo pět dlouhých sprintů. Podíval jsem se pak na hodiny a zjistil, že se bude hrát s nastavením ještě dobrých deset minut. V ten moment mi hlavou proběhlo, jak to zvládnu, protože jsem toho měl fakt dost. Po fotbalové stránce jsem se nebál vůbec. Vím, co ve mně je. Spíš jsem řešil ten fyzický aspekt. Ale zvládl jsem to.“
Jak vůbec na váš návrat reagovali spoluhráči?
„Ti ani moc ne, mají svých starostí dost. Spíš rozhodčí mi podávali ruku a vítali mě zpátky, to bylo fajn. V Jablonci jsem se chvilku bavil s Tomášem Hübschmanem a Martinem Nešporem. Oba říkali, že mají radost a přejí mi to. Ale to slýchám skoro od každého, s kým přijdu do kontaktu. Jedna reakce mě přesto překvapila.“
Jaká?
„Když o mě v televizi moc hezky mluvil Limba (David Limberský). To jsem nečekal, ale potěšilo mě to.“
Čí gratulace vás potěšila vůbec nejvíc?
„Ozval se mi Víťa Lavička. Nenapíšeme si třeba dva roky, ale když pak přijde nějaký takový moment, vždycky mi napíše. Moc si toho vážím, vždycky jsme spolu měli dobrý vztah.“
Vnímáte na soupeřích, že do vás podvědomě nejdou tak ostře? Přece jen, asi nikdo by se nechtěl postarat o případné další zdravotní problémy…
„To vůbec ne! V lize je hodně mladých kluků, kteří mě v nejlepších letech ani nezažili. Že by měli nějaký přehnaný respekt, to fakt ne. Ani bych o to nestál, jsem přece jen jeden hráč z mnoha. Ani v tréninku mě nikdo nešetří. Třeba Ondra Karafiát už mě několikrát dojel, i když vůbec nemusel.“ (směje se)
Netajíte se tím, že se vám v kariéře nejlépe hrálo s Markem Matějovským, který v Mladé Boleslavi válí i téměř ve čtyřiceti. Jak si užíváte obnovenou spolupráci?
„S Pardubicemi už to bylo dobrý. Pořád mezi sebou máme chemii, vyhovíme si. Matějda k sobě potřebuje hráče, který ho vnímá a chápe. Je to spíš o mě než o něm, on hraje pořád stejně. V Jablonci moc prostoru nebylo, ale s Pardubicemi už jsme si vyhověli. Věřím, že to bude časem ještě lepší.“
Dva zápasy jste strávil jen mezi náhradníky, trenér Karel Jarolím na vás ukázal až na třetí pokus. Jak jste tohle čekání snášel?
„Asi lépe než dřív. O návrat jsem dlouho usiloval, takže jsem se uklidňoval tím, že už se to těch pár dnů nezblázní. Ale třeba v Budějovicích, kde jsme prohrávali, jsem na hřiště chtěl jít. Nestalo se, půl hodinky jsem z toho byl podrážděný, ale pak se mi to rozleželo v hlavě. Věděl jsem, že musím vydržet. Důležité bylo, že jsem se dostal do nominace a trenér o mně věděl.“
Rozebíral s vámi aktuální situaci a vaši pozici v mužstvu?
„Po Zlínu mi říkal, ať jsem trpělivý, že to přijde. V ten moment jsem vycítil, že by to příští týden mohlo klapnout. Paradoxně mi pomohlo, že onemocněl Škoďák (Milan Škoda), tím odpadl jeden útočník. Dan Fila šel od začátku a mně se otevřel prostor pro dostřídání.“
Dá se váš návrat na prvoligovou scénu považovat za splněný sen?
(Krátce se zamyslí) „Splněný sen… To nevím. Spíš splněný cíl. Neměl jsem to v sobě nastavené tak, že toho musím dosáhnout za každou cenu. Zároveň mi bylo jasné, že je to pouze o tom, jak vydržím zdravotně. Jinak jsem nepochyboval, že se mi to povede. Kdyby koleno nevydrželo, nehroutil bych se z toho. Dopředu mě ale hnala touha ukázat, že pořád mám kvalitu a můžu ligu hrát. To si teď můžu odfajfkovat a postupovat dál.“
Co je další meta? Usazení se v základní sestavě?
„To uvidíme časem. (usměje se) Ze začátku jsem vůbec nevěděl, v jakém stavu moje tělo bude, co mám vlastně očekávat. Tehdy jsem si říkal, že bych se nebránil ani roli třináctého nebo čtrnáctého hráče, který chodí na hřiště na pětadvacet minut. Pokud bych věděl, že jsem pro tým platný a můžu mu pomoct. Teď se ale cítím líp a líp. Nechci být jen hráč z lavičky, ambice mám pořád. Až na jaře se ale naplno ukáže, jak to všechno bude.“
Smlouvu máte do konce sezony. Už přemýšlíte, co a jak v létě?
„Řekli jsme si, že to budeme řešit na jaře. Podle toho, jaká bude situace, kolik toho odehraju. Určitě to ale nenecháme až na srpen, rozsekneme to ve druhé polovině sezony.“
Kdy jste během návratu poprvé opravdu uvěřil, že se vám to povede?
„Byly dva takové momenty. Nejprve druhý týden v béčku, kdy jsem se začal cítit opravdu dobře a kluky jsem převyšoval. Ale to mě pořád čekal ještě skok do áčka. Tam jsem při třetím tréninku věděl, že to dobře dopadne. První jednotka v áčku pro mě byla hrozně těžká, mezi mnou a klukama byl rozdíl. Rychle jsem se ale srovnal a ve třetím tréninku už vynikal. To mě uklidnilo.“
A byl i moment, kdy jste si řekl, že to naopak nepůjde?
„Když to řeknu blbě, tak je to každý den. Každé ráno, když mám vstát z postele. Jsem fakt bolavej. A není to jen o kolenu, ale celkově. Nikomu bych to nepřál, ale stojí to za to. Rozhodně si nechci stěžovat. Myslel jsem si ale, že to bude lepší a lepší a zatím tolik není. Snad se to časem zlepší, ale teď mě to ještě stojí nějaké přemlouvání. Ale nelituju toho. Teď se navíc pro mě vyřešily lepší smluvní podmínky. Už můžu být v klidu, že jsem adekvátně honorovaný a můžu se považovat za plnohodnotného člena ligové scény.“
O několikrát operovaném koleni v zápase, předpokládám, víte, že?
„Vůbec, v zápasech ho necítím. Vezmu si prášek a jdu na to. Jsem na to zvyklý prakticky po celou kariéru.“
Na první gól po návratu stále čekáte. Máte to v hlavě?
„Samozřejmě ho chci dát. S Pardubicemi jsem věřil, že můžu dát i dva. Viděl jsem v jejich obraně díry a byl přesvědčený, že se zápasem můžeme ještě něco udělat. I kdybych se ale už do konce podzimu netrefil, nebude mi to extra vadit. Beru to tak, že je to jen otázka času, nejde o život. O mě se říká, že jsem byl vždycky střelec, ale za ryzího kanonýra jsem se nikdy nepovažoval. Nedával jsem v lize pravidelně přes dvacet gólů. Nepovažuju se za bombarďáka.“
Jak je pro vás coby dvojnásobného otce těžké skloubit fotbalové a rodinné povinnosti?
„Je to náročné, člověk se nevyspí. Byl jsem zvyklý spát sedm osm hodin a pak si ještě dáchnout přes den. Teď už není šance. (usměje se) Zvykám si na to. Jsem rád, že před zápasem jezdíme na hotel, tam mám alespoň klid. Ale sranda to není.“
Rodina vás ale v návratu silně podporovala, že?
„Jasně. Máma je vystresovaná, na zápasy se ani nekouká. Táta to klasicky prožívá hodně, ale sám je rád, že je to vůbec takhle a můžu hrát. Nestaví si vzdušné zámky, že bych někdy mohl hrát na té úplně nejvyšší úrovni. Partnerka Renča má velkou radost, ale nejdůležitější pro ni je, aby mi vydrželo koleno a zdraví.“
Mluvíte o tom, že si táta žádné vzdušné zámky nestaví. A vy?
„Vůbec ne. Pro mě bude důležité jaro, druhá část sezony. Pokud ji zvládnu dobře, v létě si můžu říct, co a jak dál. Do té doby nad tím nechci vůbec přemýšlet.“
Ještě před jarem vás čeká zimní příprava. Nemáte obavu, co to udělá s vaším kolenem?
(Lehce kýve hlavou) „Nebojím se tréninkových dávek a neběhaných kilometrů. Už v poslední repre pauze jsme de facto najeli na režim zimní přípravy, bylo to hodně náročné. Ale pořád na normální trávě… Jak to bude s umělkou, to jsem sám zvědavý. Nevím, jestli to půjde. Přípravné zápasy bývají taky na umělkách… Potřebuju toho odtrénovat i odehrát co nejvíc, ale nejsem si jistej, že na to koleno bude reagovat dobře.“
Musel jste kvůli fotbalu upozadit některé zájmy, kterým jste se začal věnovat po prvním konci kariéry?
„Už skoro necvičím. Nemám na to moc sílu, bývám docela dost unavený. Už ani chuť na posilovnu není taková. Navíc by mi to asi moc nepomohlo, kdybych zvedal těžké váhy. To mi odpadlo, ale moc mi tole nechybí. Celkově tím, jaký je stav s koronavirem se toho stejně moc dělat nedalo. A vlastně to platí doteď.“
A co pravidelný režim, kterého se jako fotbalisté musíte den co den držet? „To mi vůbec nevadí. Vždycky jsem to měl rád. Poslední roky bylo dobrý, že jsem využíval čas s malou, to mi teď chybí. Dorazím domů odpoledne, jak je brzo tma, tak už jí nemám možnost někam vzít. Dřív jsem s ní byl celý den venku, to teď bohužel nejde. Dřív mi třeba vadily rozbory u videa, různé sezení po tréninku, teď už jsem s tím úplně v pohodě.“
Zkraje prosince vám taky vyšla autobiografická zpověď v rámci edice deníku Sport. Jaký máte z knihy dojem?
„Velice dobrý. Je v prodeji asi tři týdny a nemám zatím žádnou špatnou reakci, jsou veskrze pozitivní. Mám z toho velkou radost.“
Říká se o vás, že jste spíš uzavřenější typ. Dělalo vám problém se otevřít? „Povedlo se vám to ze mě super dostat (směje se) Měl jsem od začátku jasno, jak k tomu přistoupím. Že budu maximálně otevřený a upřímný. Toho jsem se držel, výsledek je myslím moc fajn.“
Komu jste knihu vezl jako první?
„Renča to měla načtené už během výroby, zatím si k ní myslím ani nesedla. Jako první jsem jí vezl kamarádovi Jirkovi Holíkovi a samozřejmě i mámě. Táta už jí měl objednanou dopředu, ten na nic nečekal a koupil si jí sám.“ (usmívá se)
Neměl jste trochu obavu z reakcí od lidí, o kterých v knížce mluvíte?
„V tomhle směru mám naprosto čisté svědomí. Snad jen Renča se ozvala.“ (usměje se)
Něco se jí nezdálo?
„Měla trochu pocit, že moje vyprávění vyznívá spíš negativně. Vyvrcholilo to ale úplným závěrem, který asi nebyl podle jejích představ. Píše se tam, že jí mám moc rád. Tak mi hned říkala, že má zase moc ráda jídlo. (směje se) Už si tedy neříkáme, že se milujeme, ale že se máme rádi. Spíš jsme se tomu ale zasmáli.“
A co někdy druhý díl?
„Nikdy neříkej nikdy, ale nedokážu si představit, co by se muselo v mé kariéře stát, aby to stálo za to. Dostat se zpátky do nároďáku, nebo plácnu do Sparty, udělat s ní dva tři tituly. Pak by to možná smysl mělo, ale jinak asi ne.“
Máte v sobě vůbec nastavené, jak dlouho byste chtěl hrát?
„Vůbec nemám. Pokud mi bude držet zdraví, klidně do čtyřiceti. Fotbal mě baví, možná ještě víc než dřív. Ale samozřejmě nevím, co bude za rok… Pokud budu vědět, že se držím na dobré úrovni, chci hrát. Za každou cenu se toho držet nebudu. Když na to nebudu mít, nemám problém si to přiznat a zařídit se podle toho.“
Po prvním konci v roce 2020 jste mluvil o tom, že moc nevíte, čemu byste se chtěl dál věnovat. Může vám návrat k fotbalu pomoct v tom, že si to třeba lépe ujasníte?
„Spíš je to oddálení. Věřím, že jsem schopný hrát pět nebo šest let, během té doby se může objevit cokoli, co by mě mohlo bavit. Práce u pana Pasky, kde jsem vyhledával malé talenty, mě naplňovala. Kvůli koronaviru jsem k tomu pořádně nepřičichl, ale v budoucnu by to mohlo být fajn.“
POHLED TRENÉRA: MYSLEL JSEM, ŽE SE ZBLÁZNIL
„Všechno začalo v roce 2003, kdy jsem začal pracovat pro pana Pavla Pasku. Vaška jsem tedy poznal ještě jako mladého kloučka. Krátce po navázání naší spolupráce se začali nabalovat další hráči, Patrik Schick, Ondra Karafiát. S Vendou to je srdeční záležitost. Vždycky jsem se pro něj snažil udělat maximum a hodně se mu věnovat. Teď nám odstartovala druhá spolupráce. Když mi řekl, že se chce zkusit vrátit, byl jsem vykulenej. Ptal jsem se ho, jestli se nezbláznil. Prakticky tři roky nekopl do balonu, myslel jsem si, že už to nepůjde. Byl jsem dost skeptický. Ale začali jsme makat, na hřišti jsme byli třikrát čtyřikrát do týdne. Neustále jsme sledovali hlavně to koleno, jak reaguje na zátěž. Postupně jsme přidávali a já viděl, jak jde Vašek fyzicky nahoru. Volal jsem panu Paskovi a říkám mu: Pavle, to je úžasný, on to naprosto zvládá. Pak šel hrát za Červené Janovice, z toho jsem měl obavu, že ho tam zabijí. Víte, jak to je, přijde tam s prominutím první blázen a utrhne mu nohu. Přišlo mi to jako velké riziko a vida, najednou je v první lize v Mladé Boleslavi. Fotbalově jsem hned viděl, že Vašek nic neztratil. Stačily dva tréninky a měl jsem jasno. Říkám mu: Vendo, pojď sem, to si snad děláš legraci. To bude comeback! Pořád jsem měl strach o to koleno, ale Vašek se k tomu postavil čelem. Věděl, že nemá čelem co ztratit. Šel do toho po hlavě. Mám velkou radost, že se mu to povedlo a přeju mu do budoucna jenom to nejlepší. S každým dalším tréninkem a zápasem navíc půjde výkonnostně nahoru. Ještě toho může ho hodně dokázat.“
OLDŘICH HLAVNIČKA individuální trenér Václava Kadlece
| Z | V | R | P | Skóre | B | ||
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 1. Slavia |  |
30 | 23 | 4 | 3 | 71:19 | 73 |
| 2. Plzeň |  |
30 | 22 | 6 | 2 | 53:19 | 72 |
| 3. Sparta |  |
30 | 20 | 6 | 4 | 65:32 | 66 |
| 4. Slovácko |  |
30 | 18 | 5 | 7 | 50:30 | 59 |
| 5. Ostrava |  |
30 | 14 | 9 | 7 | 54:39 | 51 |
| 6. Hr. Králové |  |
30 | 9 | 13 | 8 | 38:40 | 40 |
| 7. Ml. Boleslav |  |
30 | 11 | 5 | 14 | 45:48 | 38 |
| 8. Liberec |  |
30 | 10 | 7 | 13 | 29:38 | 37 |
| 9. Olomouc |  |
30 | 9 | 10 | 11 | 39:37 | 37 |
| 10. Č. Budějovice |  |
30 | 9 | 9 | 12 | 40:46 | 36 |
| 11. Zlín |  |
30 | 8 | 6 | 16 | 36:53 | 30 |
| 12. Teplice |  |
30 | 8 | 3 | 19 | 29:49 | 27 |
| 13. Jablonec |  |
30 | 4 | 14 | 12 | 22:45 | 26 |
| 14. Bohemians |  |
30 | 6 | 8 | 16 | 34:56 | 26 |
| 15. Pardubice |  |
30 | 5 | 9 | 16 | 35:67 | 24 |
| 16. Karviná |  |
30 | 3 | 8 | 19 | 30:52 | 17 |
- Skupina o titul
- Skupina o Evropu
- Skupina o záchranu
